Cíle našeho putování po yukonských řekách a jezerech se postupně vynořovaly tak nějak samy od sebe. Kamarád Mike měl shodou okolností cestu k Atlin Lake a nabídl nám k němu odvoz. Monika jásá, protože právě tohle jezero obhlížela na mapách dávno před naší společnou cestou. Po splutí krásné Takhini River nás Mike naložil ve Whitehorse, hlavním městě yukonského teritoria, a zhruba po sto třiceti kilometrech jízdy nás vykládá i s tou neodmyslitelnou hromadou našich ranců na severním konci jezera. Je to prakticky na hranici Britské Kolumbie a provincie Yukon. Ještě nám přidává pár rad, jakože se nemáme pokoušet plout napříč přes jezero. Ani místní to na kanoi nedělají, počasí se tu může bleskově zhoršit a způsobit nám vážné problémy. Naposledy, alespoň pro tuto sezonu, si máváme a Mike se svým pickupem odjíždí. Zůstáváme sami na plácku u jezera, podle stop je asi občas využívaný rybáři.

Jezero Atlin je 137 kilometrů dlouhé a skoro 300 metrů hluboké. Leží ve výšce 669 metrů a hory okolo jsou i přes 2000 metrů vysoké. Je to největší přírodní jezero v Britské Kolumbii. V kombinaci s polohou na severu je to už docela drsné místo. Z jezera vytéká stejnojmenná řeka do jezera Tagish. Díky tomu je jezero Atlin považováno hydrologicky za zdroj Yukonu.
Naše místo je na kraji smrkového lesa, který je v tu chvíli hodně suchý a intenzivně voní. Voda v jezeře je křišťálově čistá a vlny naráží do kamenité pláže. Tady jsou vlny malé, ale za ostrohem, který chrání naši mělkou zátoku, jsou vidět vlny mnohem větší. Zkoušíme pádlovat po jezeře, ale jen kousek. Dnes už je pozdě, zůstaneme tu přes noc. Dáváme si večeři a malý doušek rumu od kamaráda z Boršova.

Snídaně je po návštěvě města prémiová a motivační – slanina s vejci. Pak balíme rychle, jak to v rámci možností jde, než se zvedne vítr.  I tak, když se dostaneme na jezero, vítr už je tak silný, že postup proti němu je hodně obtížný.

Tady přichází vhod, že máme s sebou moje superlehká závodní kanoistická pádla. Tváří vstříc protivětru odhazujeme přesvědčení, že na paddleboardu se má jezdit ve stoje. Sedíme mezi bagáží s nohama před sebou, nebo v tureckém sedu, později už málem s nohama za krkem. Dlouhodobé sezení je o dost méně k vydržení, než stání na prkně.

Břeh tady vytváří dva až tři kilometry dlouhé mělké zátoky, které přejíždíme, ale snažíme se od pevniny moc nevzdalovat. Častěji, než na řece, tady zastavujeme protáhnout si nohy a odpočinout. Jedna ze zastávek je u rozpadlého rybářského kempu. Vypadá to, že původně to byly docela komfortní chaty.

Celý den máme výhled na 2089 metrů vysokou horu Mount Minto na protějším břehu. Večer projíždíme místy, kde je těžké najít místo k táboření. Jen úzké pláže nebo skaliska až do vody.

Nakonec nacházíme pláž, kde vytahujeme plováky a na skále nad ní se utáboříme. Po dni stráveném ve studeném větru a v suchém vodáckém obleku, do kterého sice neteče, ale zato se v něm člověk zpotí a zapaří, si ohřívám na ohni velký ešus vody na horkou sprchu, co se jen dá vydržet. Monika se koupe jako otužilec v jezeře. Každý si to odbýváme ve svém soukromí.

Usnout chvíli trvá. Den byl únavný a vítr neustále cloumá stanem jen nepatrně krytým za hranou skály.

Ráno je vzduch i hladina klidná, ale moc dlouho to po startu nevydrží.

Blížíme se k pásmu ostrovů, kde se snažíme využívat jejich závětří, to ale funguje jen částečně a v jejich blízkosti. Mezi ostrovy musíme zabrat na maximum.

Na závětrné straně ostrovů pak odpočívámeme a protahujeme nohy. K vaření oběda přistáváme na špičce ostrova, kde jsou vykácené stromy, pravděpodobně je to oficiální útočiště pro poutníky.

K jídlu máme rýži a čaj, Monika pak usíná únavou na kamenité, ale docela teplé pláži. Využívám ten čas a filmuji s dronem. Moc se mu nechce, na displeji ovládání pořád vyskakuje hláška, že je příliš silný vítr.

Po odpočinku vyrážíme dál mezi ostrovy. Vítr ještě zesílil, je to na hranici možností, že vůbec ještě postupujeme dopředu. Bez odpočinků na ostrovech, kde se dá přistát, by to nešlo.

Na závětrné straně ostrovů tlumí vítr hlavně stromy. Zase sedáme na plováky, víme, že nemá cenu zkoušet si stoupout. Sice bychom to ustáli, ale plocha, do které by se vítr opíral, by byla velká, takže bychom nepostupovali vpřed. Někde tábořit a čekat, až se to přežene, je pro nás moc velký časový luxus. Připlouváme k ohybu skalnatého pobřeží, za kterým už to fičí o sto šest. „Mám poslední rezervu sil, tak s ní nalož rozumně,“ oznamuje tiše a vážně Monika. Přiblížíme se závětřím kam až to jde, pak na sebe koukneme, jakože „OK“ a jdeme na to. Vyrážíme do vichru a vln. Monice už asi opravdu sil ubylo, obvykle nemá problém pádlovet stejně se mnou. Teď proti vichru zaostává. Nesmím ji nechat moc daleko za sebou, i tady na jezeře se může zčista jasna objevit nějaký problém.  Blížíme se ke břehu s dlouhou skalní stěnou, ozářenou nízkým sluncem, které právě vykouklo. Vítr pomalu ustává.

Teď už jen najít místo k přenocování. Dá to práci, tady zrovna fakt nejde vylézt, a ani na těch lepších místech se spát nedá. Nacházím rozsedlinu mezi skalami, která od pohledu vypadá slibně, vede někam nahoru. Tam by snad mohla být suchá rovná plocha.  Škrábu se škvírou mezi skalami. Když se to výš trochu rozšíří, v cestě je skupinka mladých osik, tak dvacet centimetrů silných. Vidím, že nějaké zviře z nich u země servalo kůru ve velkých cárech, aby si označilo teritorium. Ne, tohle není okousané od bobrů. Podle chytré literatury tohle dělají medvědi. No dobře, když je to tu něčí, tak otáčím a vracím se, abych někoho nepolekal. Časem připlouváme k dalšímu místu, které je obyvatelné podobně, jako to včera. Pláž není pro spaní lákavá, ale nad ní je skála s plochým vrškem porostlým trávou, na který se dá vystoupat. Tady by to šlo.

Na štěrkové pláži jde dobře a bezpečně vařit na ohni. Máme sice každý svůj plynový vařič, ale kartuše máme taky jen dvě malé. I ty se pronesou a jakmile se na nich  jednou začne vařit, měly by se skladovat v sudu s jídlem, protože od něj mohou být cítit a  pro medvědy být lákavé.

Vyplouváme do mlhavého rána. Aspoň, že je celkem klid a dá se jet vestoje. Zbývá nám posledních 8 kilometrů do osady Atlin. Naproti přes jezero je údolí řeky Atlin, krátké spojnice do jezera Tagish. Tudy by se dalo plout až do Beringova moře. O kousek dál naproti je obrovský ostrov Teresa Island, který tvoří jen jeden kopec, a to 2059 metrů vysoká Birch Mountain – Březová hora. Na všech vrcholcích a v úžlabích leží sníh. Dál v zálivech je ledovec Llewellyn Glacier. Teď sice není vidět, ale až sem od něj táhne zima.

Postupně začínají být na našem břehu vidět rybářské chaty, později se v zálivu objevuje osada Atlin. Jmenuje se to tu Brewery Bay – Pivovarská zátoka. Když přistaneme na kraji přístaviště, nacházíme na břehu ceduli, kde stojí, že si tu má člověk dávat pozor na střepy z historických pivních lahví.

Dopadlo to dobře, o žádný střep jsme si naše plavidla neprořízli. Balíme věci a paddleboardy do přepravních vaků, připravujeme se k přesunu do další lokality. Během toho se dělá hezky a vylézá sluníčko.

Míříme nahoru do vesnice. Jak je tu obvyklé, bývala to původně hornická osada. K vidění je i malá historická expozice na tohle téma, dnes se k ní přidalo taky rekreační rybářství. Monika dokupuje v místním krámku trochu potravin. Taky svačinu a jablka na snědení hned. Potřebujeme vitamíny.

Zkoušíme si zajít si na jídlo do místního bistra, ale po chvilce vysvětlování rozumíme, že sice mají oetvřené dveře, ale provoz skončil ve tři odpoledne. Což bylo před pěti minutami. Tak nic, ještěže máme tu sváču. Pochutnáváme si na ní kousek od hlavní ulice. Na prašném plácku před bistrem jsou pod širým nebem dva čerpací stojany, na benzín a naftu. Vedle je autosprávkárna, na schůdku sedí chlapík a čeká. Když občas někdo přijede, chlapík se zvedne a jde mu natankovat.  Není tu telefonní signál, a tak posílám domů zprávy, že jsme v pořádku, přes náhodně a jen na chvilku ulovenou nezaheslovanou wifinu. Žádnou dostupnou nenacházím ani u infocentra. Možná proto, že je zavřené. Všichni tady jedou přes Starlink. Optický kabel sem teprve pokládají. Poměry vzáleností a počtu obyvatel jsou tu pro zavádění takové infrastruktury šílené.  Budíme celkem pozornost, dva vandráci v osadě, kde končí silnice a ještě s nezvykle velkou hromadou batohů. Občas se někdo zeptá, kdo jsme, kam jedeme nebo jestli nechceme na chvíli na wifi. Další chlapík, který přijel k benzínce stařičkým pickupem s dřevěným pažením korby, nám nabízí, že nás sveze za vesnici. Až konečně dojíme a začneme stopovat, tak prý aspoň nebudeme muset mávat na všechny auta, co tu jezdí jen po vsi. Ani se moc neptá, jestli chceme, a už sundavá jednu dřevěnou sajtnu. Mile nám pomahá s bagáží na korbu. Zavírat sajtnu zpátky, to prý na ten kilometr nemá cenu. Vysazuje nás za vesnicí u odbočky směrem na Whitehorse.  Tady už je teplo. Jen to vypadá, že na téhle cestě rozhodně  žádný velký frmol nebude.

Text a Foto Chobotnice & Monika Klemšová

Ráno po návratu ze Stewart River sedáme do auta k našemu kamarádovi Mikovi. Využíváme jeho nabídky, má v plánu cestu na jih směremem k Atlin Lake. Pár dnů se zdrží ve Whitehorse, což nám dává šanci splout poblíž nějakou kratší řeku. V Pelly Crossing jsme v obchůdku na benzince dokoupili nějaké potraviny a za pár hodin už stojíme s obrovskou hromadou zavazadel na křižovatce Klondike Highway a Alaska Highway kousek před Whitehorse. Tady potřebujeme odbočit po Alaska Highway na západ. Hned po svačině začínáme stopovat. Chvíli nic, potom se jeden starý pickup, který nás před chvílí minul, najednou vrací. Vyskakuje z něj dobrosrdečná paní kolem šedesátky, zajímá ji, kam jedeme.. Na naši odpověď, že potřebujeme odvézt na začátek Kusawa Road, kus od hlavní, se tváří v pohodě. Jede tím směrem a máme si prý naházet bágly na korbu.

Cestu před námi pozorujeme předním oknem skrze popraskané sklo, podobně to má většina aut místních usedlíků. Pickup je omlácený a na silnici trochu plave, ale to tu taky nikdo neřeší. Šoférka nám vypráví, že chová psy Husky, líčí kolem toho různé historky. Její manžel se zabývá vědou o lesích. Padesát kilometrů je na místní poměry kousek, takže nám cesta při klábosení rychle utíká. Paní zatáčí na prašnou Kusawa Road, vysazuje nás na místě zvaném Mendenhall Landing. Loučíme se a děkujeme za svezení. Že prý za málo a zajížďka nestojí za řeč.

Vybalujeme plováky a nafukujeme je na okraji borového lesíku mezi prašnou cestou ke Kusawa Lake a řekou. Na kus řeči přichází postupně několik důchodců, co tu zastavili obytnými auty u vyhlídky. Ptají se na obvyklá témata, jako odkud jsme, kde a jak dlouho budeme cestovat.

Mendenhall Landing, tedy přístaviště, vzniklo jako součást zkratky ke kdysi objeveným zlatým nalezištím v horách Kluane. Cesta parníkem po Takhini River ušetřila 80 kilometrů, to je asi třetina nelehké cesty z Whitehorse. Tady se setkávali lidé, přebírali z parníků poštu nebo zásoby. Později, už i bez parníků, se tu konala setkání místních s houslemi a tancem nebo míčovými hrami. Proti proudu řeky jsou vidět hory, které mají okolo dvou tisíc metrů, leží na nich ještě zbytky sněhu. Jsme sbalení a vyplouváme, voda pod námi má namodralý nádech.

Pokračovat ve čtení „Takhini River“

Po splutí Klondiku jsme brzy ráno vstali, nasnídali se a sbalili ještě rosou provlhlé věci. Náš kamarád Mike nás veze z Dawsonu po Klondike Highway a dál po Silver Trail do Mayo, na řece Stewart. Mayo je malé hornické městečko o pár stech obyvatelích. Celkově je osídlení  na Yukonu tak řídké, že si ho z pohledu Evropana lze jen těžko představit. V Mayo se těžilo a stále ještě těží zlato a stříbro.

U přístřešku s vyhlídkou na řeku (poněkud zaneřáděného odpadky) vykládáme všechny naše věci a nosíme je dolů k vodě. Musíme ještě doplnit zásoby zhruba na týden, a tak jdeme nakoupit do místního obchodu.

Potřebujeme hlavně základní potraviny a nějaké trvanlivé párky. Forotu pečiva na týden s sebou vézt nemůžeme. Máme na jídlo, nádobí, lékárnu a hygienické potřeby dohromady jen jeden třicetilitrový sud. Tohle všechno totiž medvědy náramně zajímá. Naskládat do něj pečlivě vše, aby se to vešlo, dá vždycky Monice dost práce. Pokračovat ve čtení „Stewart River, Yukon“

Potisnem kanoe na hlbokú vodu, nastúpim bosou nohou a druhou odrazím od brehu. Chopím sa čerešňového pádla, vyrobeného podľa indiánskeho vzoru kmeňov z východného pobrežia a uspokojene rozbehnem naloženú loď po hladine. Tradičný stres pred výpravou sa za niekoľko sekúnd rozplynie: či som nezabudol hrnček, powerbanku, dva zapaľovače, zubnú kefku či sieťku na hlavu proti komárom, je už fuk. Ďalšie tri dni na Dunaji platí pravidlo, čo nemáš, to nepotrebuješ.

Pocit uspokojenia znásobuje, že je piatok poobede, predpoveď na víkend je májových 23 stupňov a bezvetrie. Hladina Dunaja v Bratislave má cez 4 metre, takže budem mať slušný prúd; kým Dunaj cez mesto prúdi aj 15 km/h, na Podunajskej nížine spomaľuje a najhoršie je, ak sa o kanoe oprie východný vietor. Vtedy sa „splav“, v predstavách civilného obyvateľstva bezprácne spúšťanie sa po Malom Dunaji s dvoma promile, mení na úpornú drinu. Na mojom splave nie je nič civilné: do rebier ma štuchá hrozivý čierny nôž, model MACV SOG (Military Assistance Command, Vietnam – Studies and Observations Group), na večer mám zbalené maskovacie nohavice vo vzore ERDL, vlnený britský pulóver a púštne bojové boty (keď vás dohryzú komáre na členkoch medzi nohavicami a teniskami, tiež si vezmete). Skrytým tromfom sú tri lepenkové krabice, obsahujúce armádne potravinové dávky Bundeswehru. Za tri dni plánujem byť v Ostrihome, kde ma vyzdvihne brat.

Cédrové kanoe v tvare indiánskych kôrových lodí z doby kamennej reže ligotavé vlnky. Za mnou sa vzďaľuje hrušovská zdrž, ktorá rozdeľuje časť vody Dunaja do starého koryta a zvyšok do plavebného kanálu gabčíkovskej priehrady. Široký lán vody po priamke pretína nížinu, aby sa po 40 kilometroch opätovne spojili do jedného toku. Megastavba Gabčíkovo-Nagymaros mala pozostávať ešte z druhej priehrady pod Ostrihomom, kde Dunaj robí medzi vrchmi veľké S. Keď Maďari z projektu vycúvali, oklieštený variant C posunul plánovanú zdrž z úrovne Dunakiliti ku Čunovu, čím ušetril kus maďarských lužných lesov po pravej strane.

Pokračovat ve čtení „Tam za riekou je Ostrihom“

Tak tedy proběhnul letošní ročník Yukon River Quest. No a nebo tak částečně vlastně. Ale po pořádku…

O příletu a tréningu před startem jsem už napsal zde.

Čím delší závod, tím důležitější je příprava. A podle mě na takové cestě nejde jíst jenom nějaké energetické tyčinky a podobně. To chce nějaký solidní přísun polysacharidů a zase něco, co se ve závodní lodi a uzobává lépe, než pizza. Takže jsme šli s mou zlatou závodní podporou Monikou do obchodu nakoupit den před závodem pytel těstovin a konzervu kuřecího ve vlastní šťávě. Akorát u nás běžná konzerva tady neexistuje, takže jsme museli přeměnit plán na čerstvé kuřecí a v kempu na ohni pěkně uvařit alespoň to bylo víc domácí. No a během toho vaření jsem si chystal a kontroloval všechno povinné vybavení, které mi už jednou zkontrolovali při registraci, ale mezitím jsem toho většinu znova používal, tak to dobře sbalit a naopak vytřídit věci, co jsem s sebou při závodě v lodi nepotřeboval mít a mohly jet v doprovodném vozidle. Plán byl jít spát co nejdřív, to se úplně nepovedlo, ale s mírným dopingem trošky rumu a nějakého spánkového hormonu jsem ulehnul před závodem naposledy. Pokračovat ve čtení „Yukon River Quest 2024“

Tak se vám hlásím živě ze země zaslíbené a vytoužené – z Yukonu. Přicestovali jsme před pár dny, mám od půjčovny převzatou loď a za sebou několik tréninků na řece Yukon a na přehradě Schvatka Lake, která je tady nad městem Whitehorse.

Na závod Yukon River Quest mám půjčenou tuhle karbonovou kánoe s textilní šprajdou. Je to model Slingshot od firmy H2O. V lodi se dá nakonec i rozumně klečet, i když má sedačku pro sezení s nohama před sebou. Kormidlo nepoužívám.

Každý závodník musí mít sebou podobně jako zlatokopové z bezpečnostních důvodů předepsané minimum vybavení na táboření, jako stan, spacák, dvoje rezervní teplé oblečení, jídlo, pití, lékárničku, lopatku na hovno… Vybavení prochází kontrolou při registraci na místě.

Závod bude odstartován 26. června v 9 ráno místního času. To by mělo být 5 hodin odpoledne středoevropského. Vývoj závodu včetně postupu všech jednotlivých plavidel a detailů o časech můžete sledovat v reálném čase na mapě v tomto odkazu.  Tady se lze i probírat výsledky průběžnými i konečnými a to na úrovni různě podrobného rozlišení kategorií.

Prvních asi 36 kilometrů tratě je mírně tekoucí řeka, která se zastaví na vzdutí známého jezera Laberge. Zhruba vpravo od tohoto kopce.

Tady na místě zvaném Policeman‚s point je potřeba projet kontrolou do 4 hodin od startu. Což je na 36 km nějak tekoucí řeky celkem benevolentní limit. Ale taky se třeba nemusejí podařit procedury při startu.
Zato další kontrola na konci jezera Laberge, na 88. kilometru, má limit na průjezd 13 hodin. Tam už se bude oddělovat zrno od plev a kdo to nestihne (málokdo), nebude moct pokračovat v závodu.
Kontrol je povícero, většinou jen průjezdné, kde musí závodník jen zavolat na rozhodčí startovní číslo. Jen v osadě Carmacs, asi 300 km od startu, je povinná pauza 10 hodin pro každou posádku a do kempu je potřeba dorazit nejpozději 34 hodin od startu.

První dva ročníky závodu začínaly u moře a posádky musely přeběhnout přes legendární Chilcootský průsmyk. V roce 1998 už závod absolvovali naši borci. O tom a o závodě je tady v tom filmu od šesté minuty, nicméně celý film stojí za to zkouknout.
Od roku 1999 se startuje ve Whitehorse, nicméně celý závod stále zůstává jako cesta po stopách zlatokopů. Cíl je tedy logicky v Mecce zlatokopů – Dawson City. Těch asi 715 km je potřeba po odečtení pauzy v Carmacs potřeba uplout nejdéle za 81 hodin. Zlatokopové po rozmrznutí řeky taky spěchali, šlo o závod o zábor zlatých polí (tou dobou z nejlepšího už rozebraných).

Chobotnice

Před časem mně oslovil pořadatel kutilského festivalu Maker Fair, jestli bych nechtěl vystavovat dřevěné lodě.  No, sám bych se do toho nehnal, ale oslovil jsem kamarády a ve finále z toho vznikla expozice přezdívaná „Stánek facebookové skupiny Dřevěné kanoe a kajaky a pádla„. A vlastně ano, šlo o stánek party lidí, kteří se poznali díky moderním, informačním technologiím, ať už na Facebooku, nebo jinak.  A krom sdílení rad na stavbu plavidel vznikla i komunita reálná, jejích vzorek se po akci Dřevolodní mrcasení, kde jsme účast na Maker fair domlouvali a ladili sešel i zde.

Pokračovat ve čtení „Maker fair 2024“