Cíle našeho putování po yukonských řekách a jezerech se postupně vynořovaly tak nějak samy od sebe. Kamarád Mike měl shodou okolností cestu k Atlin Lake a nabídl nám k němu odvoz. Monika jásá, protože právě tohle jezero obhlížela na mapách dávno před naší společnou cestou. Po splutí krásné Takhini River nás Mike naložil ve Whitehorse, hlavním městě yukonského teritoria, a zhruba po sto třiceti kilometrech jízdy nás vykládá i s tou neodmyslitelnou hromadou našich ranců na severním konci jezera. Je to prakticky na hranici Britské Kolumbie a provincie Yukon. Ještě nám přidává pár rad, jakože se nemáme pokoušet plout napříč přes jezero. Ani místní to na kanoi nedělají, počasí se tu může bleskově zhoršit a způsobit nám vážné problémy. Naposledy, alespoň pro tuto sezonu, si máváme a Mike se svým pickupem odjíždí. Zůstáváme sami na plácku u jezera, podle stop je asi občas využívaný rybáři.

Jezero Atlin je 137 kilometrů dlouhé a skoro 300 metrů hluboké. Leží ve výšce 669 metrů a hory okolo jsou i přes 2000 metrů vysoké. Je to největší přírodní jezero v Britské Kolumbii. V kombinaci s polohou na severu je to už docela drsné místo. Z jezera vytéká stejnojmenná řeka do jezera Tagish. Díky tomu je jezero Atlin považováno hydrologicky za zdroj Yukonu.
Pokračovat ve čtení „Atlin Lake“

Po splutí Klondiku jsme brzy ráno vstali, nasnídali se a sbalili ještě rosou provlhlé věci. Náš kamarád Mike nás veze z Dawsonu po Klondike Highway a dál po Silver Trail do Mayo, na řece Stewart. Mayo je malé hornické městečko o pár stech obyvatelích. Celkově je osídlení  na Yukonu tak řídké, že si ho z pohledu Evropana lze jen těžko představit. V Mayo se těžilo a stále ještě těží zlato a stříbro.

U přístřešku s vyhlídkou na řeku (poněkud zaneřáděného odpadky) vykládáme všechny naše věci a nosíme je dolů k vodě. Musíme ještě doplnit zásoby zhruba na týden, a tak jdeme nakoupit do místního obchodu.

Potřebujeme hlavně základní potraviny a nějaké trvanlivé párky. Forotu pečiva na týden s sebou vézt nemůžeme. Máme na jídlo, nádobí, lékárnu a hygienické potřeby dohromady jen jeden třicetilitrový sud. Tohle všechno totiž medvědy náramně zajímá. Naskládat do něj pečlivě vše, aby se to vešlo, dá vždycky Monice dost práce. Pokračovat ve čtení „Stewart River, Yukon“

Potisnem kanoe na hlbokú vodu, nastúpim bosou nohou a druhou odrazím od brehu. Chopím sa čerešňového pádla, vyrobeného podľa indiánskeho vzoru kmeňov z východného pobrežia a uspokojene rozbehnem naloženú loď po hladine. Tradičný stres pred výpravou sa za niekoľko sekúnd rozplynie: či som nezabudol hrnček, powerbanku, dva zapaľovače, zubnú kefku či sieťku na hlavu proti komárom, je už fuk. Ďalšie tri dni na Dunaji platí pravidlo, čo nemáš, to nepotrebuješ.

Pocit uspokojenia znásobuje, že je piatok poobede, predpoveď na víkend je májových 23 stupňov a bezvetrie. Hladina Dunaja v Bratislave má cez 4 metre, takže budem mať slušný prúd; kým Dunaj cez mesto prúdi aj 15 km/h, na Podunajskej nížine spomaľuje a najhoršie je, ak sa o kanoe oprie východný vietor. Vtedy sa „splav“, v predstavách civilného obyvateľstva bezprácne spúšťanie sa po Malom Dunaji s dvoma promile, mení na úpornú drinu. Na mojom splave nie je nič civilné: do rebier ma štuchá hrozivý čierny nôž, model MACV SOG (Military Assistance Command, Vietnam – Studies and Observations Group), na večer mám zbalené maskovacie nohavice vo vzore ERDL, vlnený britský pulóver a púštne bojové boty (keď vás dohryzú komáre na členkoch medzi nohavicami a teniskami, tiež si vezmete). Skrytým tromfom sú tri lepenkové krabice, obsahujúce armádne potravinové dávky Bundeswehru. Za tri dni plánujem byť v Ostrihome, kde ma vyzdvihne brat.

Cédrové kanoe v tvare indiánskych kôrových lodí z doby kamennej reže ligotavé vlnky. Za mnou sa vzďaľuje hrušovská zdrž, ktorá rozdeľuje časť vody Dunaja do starého koryta a zvyšok do plavebného kanálu gabčíkovskej priehrady. Široký lán vody po priamke pretína nížinu, aby sa po 40 kilometroch opätovne spojili do jedného toku. Megastavba Gabčíkovo-Nagymaros mala pozostávať ešte z druhej priehrady pod Ostrihomom, kde Dunaj robí medzi vrchmi veľké S. Keď Maďari z projektu vycúvali, oklieštený variant C posunul plánovanú zdrž z úrovne Dunakiliti ku Čunovu, čím ušetril kus maďarských lužných lesov po pravej strane.

Pokračovat ve čtení „Tam za riekou je Ostrihom“

Tak tedy proběhnul letošní ročník Yukon River Quest. No a nebo tak částečně vlastně. Ale po pořádku…

O příletu a tréningu před startem jsem už napsal zde.

Čím delší závod, tím důležitější je příprava. A podle mě na takové cestě nejde jíst jenom nějaké energetické tyčinky a podobně. To chce nějaký solidní přísun polysacharidů a zase něco, co se ve závodní lodi a uzobává lépe, než pizza. Takže jsme šli s mou zlatou závodní podporou Monikou do obchodu nakoupit den před závodem pytel těstovin a konzervu kuřecího ve vlastní šťávě. Akorát u nás běžná konzerva tady neexistuje, takže jsme museli přeměnit plán na čerstvé kuřecí a v kempu na ohni pěkně uvařit alespoň to bylo víc domácí. No a během toho vaření jsem si chystal a kontroloval všechno povinné vybavení, které mi už jednou zkontrolovali při registraci, ale mezitím jsem toho většinu znova používal, tak to dobře sbalit a naopak vytřídit věci, co jsem s sebou při závodě v lodi nepotřeboval mít a mohly jet v doprovodném vozidle. Plán byl jít spát co nejdřív, to se úplně nepovedlo, ale s mírným dopingem trošky rumu a nějakého spánkového hormonu jsem ulehnul před závodem naposledy. Pokračovat ve čtení „Yukon River Quest 2024“

Tak se vám hlásím živě ze země zaslíbené a vytoužené – z Yukonu. Přicestovali jsme před pár dny, mám od půjčovny převzatou loď a za sebou několik tréninků na řece Yukon a na přehradě Schvatka Lake, která je tady nad městem Whitehorse.

Na závod Yukon River Quest mám půjčenou tuhle karbonovou kánoe s textilní šprajdou. Je to model Slingshot od firmy H2O. V lodi se dá nakonec i rozumně klečet, i když má sedačku pro sezení s nohama před sebou. Kormidlo nepoužívám.

Každý závodník musí mít sebou podobně jako zlatokopové z bezpečnostních důvodů předepsané minimum vybavení na táboření, jako stan, spacák, dvoje rezervní teplé oblečení, jídlo, pití, lékárničku, lopatku na hovno… Vybavení prochází kontrolou při registraci na místě.

Závod bude odstartován 26. června v 9 ráno místního času. To by mělo být 5 hodin odpoledne středoevropského. Vývoj závodu včetně postupu všech jednotlivých plavidel a detailů o časech můžete sledovat v reálném čase na mapě v tomto odkazu.  Tady se lze i probírat výsledky průběžnými i konečnými a to na úrovni různě podrobného rozlišení kategorií.

Prvních asi 36 kilometrů tratě je mírně tekoucí řeka, která se zastaví na vzdutí známého jezera Laberge. Zhruba vpravo od tohoto kopce.

Tady na místě zvaném Policeman‚s point je potřeba projet kontrolou do 4 hodin od startu. Což je na 36 km nějak tekoucí řeky celkem benevolentní limit. Ale taky se třeba nemusejí podařit procedury při startu.
Zato další kontrola na konci jezera Laberge, na 88. kilometru, má limit na průjezd 13 hodin. Tam už se bude oddělovat zrno od plev a kdo to nestihne (málokdo), nebude moct pokračovat v závodu.
Kontrol je povícero, většinou jen průjezdné, kde musí závodník jen zavolat na rozhodčí startovní číslo. Jen v osadě Carmacs, asi 300 km od startu, je povinná pauza 10 hodin pro každou posádku a do kempu je potřeba dorazit nejpozději 34 hodin od startu.

První dva ročníky závodu začínaly u moře a posádky musely přeběhnout přes legendární Chilcootský průsmyk. V roce 1998 už závod absolvovali naši borci. O tom a o závodě je tady v tom filmu od šesté minuty, nicméně celý film stojí za to zkouknout.
Od roku 1999 se startuje ve Whitehorse, nicméně celý závod stále zůstává jako cesta po stopách zlatokopů. Cíl je tedy logicky v Mecce zlatokopů – Dawson City. Těch asi 715 km je potřeba po odečtení pauzy v Carmacs potřeba uplout nejdéle za 81 hodin. Zlatokopové po rozmrznutí řeky taky spěchali, šlo o závod o zábor zlatých polí (tou dobou z nejlepšího už rozebraných).

Chobotnice

Před časem mně oslovil pořadatel kutilského festivalu Maker Fair, jestli bych nechtěl vystavovat dřevěné lodě.  No, sám bych se do toho nehnal, ale oslovil jsem kamarády a ve finále z toho vznikla expozice přezdívaná „Stánek facebookové skupiny Dřevěné kanoe a kajaky a pádla„. A vlastně ano, šlo o stánek party lidí, kteří se poznali díky moderním, informačním technologiím, ať už na Facebooku, nebo jinak.  A krom sdílení rad na stavbu plavidel vznikla i komunita reálná, jejích vzorek se po akci Dřevolodní mrcasení, kde jsme účast na Maker fair domlouvali a ladili sešel i zde.

Pokračovat ve čtení „Maker fair 2024“

Výlet na vodu

V sobotu 2. března jsme vyjeli na vodu, protože na horách nezbývalo moc sněhu, takže toto byl lepší program na jarňáky.

Při cestě na Slovensko jsme se zastavili sjet jižní část řeky Svratky. Když jsme vyjeli z Židlochovic, viděli jsme víc odpadků, než čehokoliv jiného.

Po jejich skončení následoval velikánský jez, který jsme přenesli a potom řeka podle pravítka. Takže nic zajímavého. Pokračovat ve čtení „Vody mezi Brnem a mořem“