Berounka maraton a pendl po stopách prvních národů

Taxem zasejc jel na Vodácký maraton na Berounce. Účast byla spíše nižší, což je škoda, tak příště přijeďte fšichni, je tam sranda, trochu je to výzva, trasa je tak akorát na výlet a Berounka je krásná řeka, zejména v tomhle úseku.
Co tak k závodu…  No daj to starci i děti, dá to kdekdo. A některý to daj i docela rychle, tech 58 kiláků. Akorát by bylo dobrý skoncovat s tou diskriminací a nezařazovánim singů do celkovýho pořadí. C1 je taky kánoe a singlíř nikomu nic neproved, krom toho, že si v lodi neveze žádnou živou brzdu a flákače.
Letos foukalo docela dost protivítr, což ne Berounce nejni uplně obvyklý, vzhledem k tomu, jak u nás vypadá větrná růžice.   Na akci jsem vytáh svoji papírovou kanoe jménem Dobrodružství.

No a po závodě, respektive při plánování vyfstala obvyklá otázka  – jak k němu? Teda nemaje doprovodný vozidlo, jak se dostat zpátky k autu do Dolan?  Minulý ročníky jsem to řešil plavbou do Berouna a vlakem pak s jednim přestupem do Chrástu/Dolan.  A pak zas do Berouna vyzvednout loď.
Teď při pohledu na předpověď počasí, která slibovala silnej východní vítr i na další dny mně napadlo vrátit se k autu tim nejjednodušim způsobem. A teda tak, jak jsem dojel do Branova, teda po vodě. Krom toho hecu mně k tomu vedla i četba knížek za poslední dobu: Jerry Pushcar – Waters beneeth my feet, Rick Steber /Shell Taylor – New York to Nome a Verlen Kruger-Ultimate canoe challenge.
Protagonisti i výbava v jednotlivejch cestopisech se značně lišej, ale jedno maj společný – cesty kanoí napříč Severní Amerikou, a to často i proti proudu řek. Třeba taková Rat river, nesmíte si ji idealizovat. Znamenalo to vypádlovat, vybidlovat, nebo s nohama v ledový vodě na špagátě za sebou vytáhnout kanoe plnou vybavení a zásob asi 140 kilometrů. A pak teprve přenýst v horách kilometry portáže přes rozvodí a ve finále se tak od Mackenzie river dostat přes Peel, Rat, Bell a Porcupine river na Yukon. Loni jsem si vyzkoušel menší kus, asi 28 kiláků z Roztok k Mlokovi. Tak letos Byla výzva dát to celý až zpátky do Dolan a při tom si vyzkoušet (asi slabej odvar), jak se cejtili hrdinové mejch knížek při zdolávání Rat river, nebo Mississippi proti proudu. Před dobou turistickou takhle jakožto nejjednodušim způsobem v obtížně prostupný krajině bez cest putovali i lovci kožešin, onchodníci a První národy.
Tak po vyhlášení výsledků jsem bohatě najedenej z bufetu v Branově dotankoval do flašek vodu, sbalil všechny cajky plus ceny ze závodu a to všechno dones nad Nezabudickej jez, co je těsně nad kempem.  Jo, s větrem v zádech, okolo přívozu po panu Proškovi to šlo lehce. U Rozvědčíka čekala první zkouška. Minule to tu nešlo vyjet. Berounka sice totiž neni uplně dravá řeka, ale vyskytuje se tu řada no řekněme štěrkovejch prahů, abych neurazil znalce a milovníky peřejí takovym pojmenovánim. No a v tehle místech voda teče značně rychle a zároveň je tu mělko. Takže se to vypádlovat nedá. No u Rozvědčíka se to narozdíl od minule těsně dalo, snad tím, že bylo tentokrát víc vody.

Přespal jsem kdesi kousek pod Skryjema a brzo ráno vyrazil na vodu.  Brzký rána na řece maj skvělý kouzlo, který se nedá nahradit a v pověstnejch jedenáct už je dávno pryč.  Hned po startu mně čekalo pár prahů, kde bylo potřeba nazout holinky, vylízt z lodě do mělký vody a tahnout loď za sebou. To tahnutí samo vo sobě neni těžký, spíš to brodění proti proudu a ještě aby se člověk nezachlejstal celej rozstřikující se vodou. Tady se moc netvářim a celá fotka nic moc, ale v těhle místech neni moc příležitostí kam dát verk se samospouští a udělat hezčí obrázky.

Tohle je tušim někde okolo kostela Petra a Pavla. V protisměru bojoval singlíř s vrchovatě naloženou vzducholodí a situaci shrnul ve zvolání „To se ti to pluje s větrem v zádech!“
To mi připomnělo vtip, jak jede chlap po dálnici a slyší z rádia dopravní zpravodajství, že prej na dálnici jede auto v protisměru. A řiká si „Jo kdyby jedno, ale vono fšechny!“

Další práh, kousek nad kostelem. Zasejc bylo potřeba vylízt a vykoníčkovat kanoe po mělčejší straně prahu. Koníčkovat samozřejmě s broděnim, tady neni žádná potahová stezka, nebo co si tak k tomu člověk obvykle přestavuje.

Normálně mívám celodenní průměrnou cestovní rychlost s přenáškama jezů a prostojema cca 5km/h. Tady se to při svižnym tempu pádlování a minimalizaci prostojů třeba při přenáškách ustálilo na asi 3,5km/h,  k večeru to i o fous kleslo.  Ale zas byl čas se kochat hradem Krašov třeba. Ale i okolo něj bylo několik prahů a celkově svižnej proud, kde si musel člověk dávat bacha, aby ho to nespláchlo někam zpátky dólu. Dokud se pluje, tak při vyjíždění takovejch míst se šiknou zkušenostě ze slalomovýho kanálu, ten vyjíždět nahoru, z vracáku do vracáku je podobný.

Zase tahnutí lodi prudce tekoucí mělčinou…
I přes všechnu snahu jsem nakonec do tmy nestihl do Dolan dorazit  a musel ještě jednou přenocovat. No co, práce počká a pondělí je taky pádlovací den, přece.

Na pondělí mi zbylo ještě asi 15 kiláků a několik přenášek. Úsek Libštejn – Nadryby je asi nejvíc stojatej, což samozřejmě při závodu je vopruz, při návratu to trochu usnadňuje jízdu. Ale ještě před cílem bylo pár prudších míst, kde bylo potřeba vylízt z lodi a tahnout.

Konečně v cíli. Nebo teda na startu. Ze startu na obrátku v Branově to trvalo asi sedum hodin, třeba dvanáct už by bylo takový jako turistický tempo. Zpátky to vzalo asi 21 hodin svižnýho pádlování, vesměs s větrem v zádech. I voleje nad jezama bylo vidět že tečou v celý šířce, krom řekněme Libštejna a Dolan, tam to bylo fakt pomalý. Ale většina trasy tekla slušně, že kdyby člověk netaktizoval mezi tišinama a vracákama, nebo chvíli polevil, tak by ho to hned neslo zpátky. Tenhle pokus bych chtěl doporučit všem, kdo říkaj, že Berounka neteče.

Chobotnice