Jeden víkend takhle v říjnu na mne samotného připadla starost o děti, tak co tedy s nimi, nu pádlovat a sportovat, ať nerostou jak dříví v lese, že… Naplánoval jsem teda kombinovanej výlet, kterej jsme zopakovali po oba dva dny, s tim rozdílem že v sobotu jsme přibrali kamarádku dcerunce, v neděli kamaráda synkovi.
Aby toho pádlování nebylo příliš, začínali jsme na lesním tábořišti Nebřich, toho času v mimosezonní uzavírce. To je do našeho cíle na Měříně asi 2,5km, na dospělýho nic moc, na děti tak akorát aby na tom voleji moc neremcaly. Dalo by se samozřejmě volit jiný dýlky trasy, třeba ze Živohoště 4km, z Třebenic 5km, nebo z Cholína 17km a podobně.
I tak udělalo radost drobný občerstvení „náhodou“ objevený v loďáku. Dětičky dokážou občerstvení na vodě vstřebávat docela dost. Každopádně to dokáže pozvednout morálku…
V sobotu jsme jeli v kombinaci deblkánoe Prospector a Cedrofka II. obsazená holkama (výhoda že se dcerunka naučila letos slušně kormidlovat), v neděli Prospector a dětskej seakajak Prijon. Děti samozřejmě s padnoucíma plovacíma vestama.
Ten mořák jede slušně, takže děti neměly problém držet tempo.
Na Měříně jsme zašli do Vojenské zotavovny, která je krom pro vojáky otevřená i normálně pro veřejnost. Akorát tu nejsou žádný davy, je to z větších měst daleko na to jet sem jen tak do bazénu. My si dali vždycky hodinu a půl v bazénu (a divoký řece, prdíčkový lázni, tobogánech atd.) a potom oběd v místní kavárně která funguje jako restaurace pro lidi co tu nejsou ubytovaný. Jak už jsem psal, není tu nával a bazén i zázemí jsou v hezkým stavu, uklizený a udržovaný. Čili to je celkem solidní možnost jak si zapádlovat, zaplavat si i v chladnější části roku a přitom točit rodinohodiny. Případně jsou tu vybavený i na bowling a jiný sporty.
Po obědě a drobný siestě venku na hřišti jsme jeli zpátky na Nebřich k autu…
Takže celkově se to osvědčilo jako možnost jak si udělat výlet, děti neutahat a ještě bejt za hodnýho tatínka. Řekl bych že tento způsob výletu bavil děti víc než kdybych s nima zkoušel jen nahnat kilometry po přehradě.
A jako bonus loďorohový srdíčko z pláže na Nebřichu, aby ten konec nebyl zas tak příliš barevnej. 🙂 
Chobotnice
Po startovnim výstřelu rozpoutal se nelítostnej boj nejen mezi náma, kanoistama propašovanejma do kajakářský startovky, ale doslova boj o pozice každýho s každym. Zkrátka závod jak má bejt. Muj háček se činil a ikdyž poslední třetinu si stěžoval že už ho bolí všechno, tak vydržel táhnout naši kéňu až do cíle. Dobrý bylo že naživo během závodu jsme si nacvičili rychlý synchronní přehazování stran na oblíbenej povel „Hop!“
No, s takovym háčkem se nedalo než vyhrát. A co na tom že jsme byli v kategorii K2m-6km sami… Jinak na tomhle závodě je sympatický že je pořád ještě na hodně lidský rovině, taková akce na dvorku pořádaná kamarádama, žádný kolotoče a velký oficiality…
Honzík si trochu stýskal že coby vedlejší kategorie jsme nedostali maxikremroli, leč když byl přizvanej k debužírování na jedný takový, rozjasnila se mu líc a všechno bylo v pohodě.
A ukazoval prve zpátky na soutok Lužnice s Vltavou. Teda spíš souvolej, soutok pohřbilo vzdutí přehrady Kořensko. A pak se otočil doprava, že máme jet proti „proudu“ Lužnice.
No a tam kde už bylo znát že řeka teče se sešlo to že začala bejt tma a na břehu bylo šikovný místo na táboření. Přistáli jsme teda, postavili stan a potrénovali trochu rozdělávání ohně z mokrýho dříví a upekli si ty nejlepší buškrafterský buřty z 
Po dřině závodu se Honzíkovi z vyhřátýho klobouku do teploty těsně nad nulou a ranního sychrava nechtělo…
Leč příslib pravý buškrafterský zalejvací polívky ho vytáhnul k našemu miniohýnku.
Po uhašení ohně a úklidu tábora jsme byli připravený na pádlování šest kiláků zpět k autu. A protože bylo pořád ještě hodně brzy ráno, na vodě byl takovej ten tichej klid a lehká mlha a tak…
Na Vltavě jsme potkali motýla…
Oni tyhle zrcadlení bejvaj často dost bubácký, ale už v Týně jsme potkali jedno vysmátý.
Tož tak s tou kremrolí. Za rok to snad zas zopáknem.
Hej, rohy, táhněte na Orlík!
