K. Vinařický: Plavba po Vltavě z Týna do Prahy v květnu r. 1854.

Karel Alois Vinařický (24. ledna 1803 Slaný – 1869 Praha-Vyšehrad) byl český vlastenecký knězbásníkspisovatel překladatel, jedna z nejvýznamnějších osobností českého národního obrození a (spolu s Františkem Douchou) spoluzakladatel české literatury pro děti. Účastnil se také debat o reformě českého pravopisu (byl zastáncem progresivních úprav, především se zasazoval o tzv. úpravu skladnou

K. Vinařický: Plavba po Vltavě z Týna do Prahy v květnu r. 1854.

Pověsti o proudech Vltavských již dávno vzbudily ve mně žádost, abych jednou také po vodě zkusil jízdu do Prahy. V podvečer 11. května přijela z Budějovic do Týna nová šedesátiloketní loď pana Lanny. Maje nejednu pilnou příčinu k cestě do hlavního města, rozhodnul jsem se milerád k zítřejší plavbě. Jitro 12. května bylo vzdor svému obyčeji velmi teplé. Mlha se časně zdvihla a po vyjasněné obloze bloudil jen ledakde bělavý oblak. O šesté hodině byly již jemčiny vyhraženy a loď stála k odplutí hotova. Měla náklad soli a kupecké zboží as 700 centů. Dno se potápělo 19 palců z předu a 20 palců zadu. Výška vody byla žádaná. V boudě našel jsem pohodlné sezení a stolek, ihned jsem uzavřel pro ukrácení chvíle zapisovati, co bych na vodě a po břehách spatřil. Pokračovat ve čtení „K. Vinařický: Plavba po Vltavě z Týna do Prahy v květnu r. 1854.“

Warta 2021

Warta v úseku Čenstochová (ř.km. 730) – ústí Liswarty (ř.km. 640,5),
pět dní na těžko v laminátové Kocábě s pětiletým synem,
12. – 16. října 2021

S přicházejícím podzimem se mně a Petrovi, kamarádovi a kolegovi z práce, nechce ještě zazimovávat, a rozhlížíme se, jakou lumpárnu nad rámec běžného víkendového sjíždění českých toků bychom ještě stihli v končící sezóně natropit. Nadšeně horuju za Rumunsko, po dlouhém pátrání v bahně rumunského internetu ale vychází najevo, že je málo vody. Přesměrováváme se tedy na blízké Polsko, kde jsou sjízdné střední a dolní úseky řek, a volíme řeku Wartu, jednu z delších polských řek, na které jsme ještě nebyli a kterou jsme dostali od mnohých kamarádů doporučenu.

Nížinnou, mírně tekoucí a líně meandrující řeku nechci jet na Vydře ani na Sambě z půjčovny. Jsem beznadějný milovník starých a nepraktických věcí a okamžitě začínám pátrat na inzerci po starší směrové laminátové kanoi. Ve čtvrtek nacházím na Bazoši starou Kocábu, v pátek si beru volno a metelím pro ni. Kocába zjevně pamatuje hodně, vše je ale ještě přikryto milosrdným povlakem řas, mechu a lišejníku – loď poslední roky odpočívala na zahradě otočená dnem vzhůru. Majitel slibuje, že loď je plavbyschopná, koupil ji kdysi i s chalupou a jezdil s ní jen rybařit na Labe. Protože už ji nedostane sám na auto, pořídil si nafukovačku. Hned je mi jasné, že mám to správné plavidlo. Odjíždím těžší o loď a lehčí o patnáct stovek.
Kanoe Kocába Pokračovat ve čtení „Warta 2021“

Krumlovský vodácký maraton + prodloužená do Týna

Tak jsme zase jeli krumlovský vodácký maraton. Maraton samotný podle mého dojmu se vydařil, už i skoro nebyl ulitý start, pěkně to jelo, závodniku hodně, spousta kamarádů, pokec ve Vyšším Brodě i v cíli. Ze závodu fotky nemám, na to byl moc fofr.
Vltava Krumlov Budějovice Týn HněvkoviceAle jak už se stalo mým zvykem, Vltava nekončí v Českém Krumlově, ba ani ve Zlaté Koruně a už vůbec ne v Boršově. Takže po převléknutí z neoprenu a výměně závodního vybavení za tábornické u auta, které jsme měli připravené v Krumlově jsme jeli s Láďou Bláhou a Alešem dál. Pokračovat ve čtení „Krumlovský vodácký maraton + prodloužená do Týna“

Pádluj o 106

Minulý roky jsem na stošestku nějak neměl napádlováno, nebo se na ni necejtil, případně do účasti na krátký verzi kde už jsem byl přihlášenej vlezla práce…
Letos jsem pro samou výrobu lodí neměl napádlováno skoro nic, ale prve jsem se přihlásil za můj domovskej klub Jezdci Apokalypsy na dlouhou trasu Budějovice – Praha, protože krátkou už jsem měl nějak okoukanou. 🙂  Začal jsem trochu trénovat. A ve čtvrtek před startem závodu Pádluj o 106 mi připadalo, že mi to docela jede. Tak jsem se v euforii přihlásil. Sehnal jsem odvoz na start, kam mně vzal dlouholetý kolega a kamarád Standa (vše pod podmínkou, že ho v závodě nepředjedu). Manželka mi napekla buchtu, do košíčku, kterej pořád někde vyvolává mně nepochopitelnej rozruch jsem krom toho přihodil pár energy gelů, sluchátka a powerbanku. Takovej košík…  Sáhnu doň a mám co chci, přitom se nikde nekutálej flašky, krabice s buchtou pro doplňování sacharidů po celou trasu je po ruce…
Pádluj o 106 2021
Já nemívám problém vyjet na vodu v sedum ráno, ale v šest už mi to přijde trochu kruťárna a nedělá mi to dobře na pajšl. Ale zas pravda je to akorát spočitaný, abychom my pomalejší stihli za světla dojet do cíle.
Tak jsem svěsil ze stromů hamaku, ostatní sbalili stany a podobně, každý se snažil nějak snídat.  Pokračovat ve čtení „Pádluj o 106“

I. Dřevolodní sympozium

Před delší dobou jsem na facebooku založil skupinu pro tvůrce dřevěných lodí. Sice tam bývá mnoho hodnotných prezentací a odborných diskuzí, ale pořád to je jen virtuálno. Navíc ne každý je na FB. Fyzicky jsme se jako dřevní loďaři potkávali jen náhodně na různých závodech, vodáckých společenských a podobně. A tak vznikla někdy v lednu a jak jinak než při nějaké stavbě lodě s kolegou myšlenka uspořádat akci pod názvem Dřevolodní sympozium. Akce byla neprodleně vyhlášena a zpropagována mezi zainteresovanými. Postupně někteří zájemci o účast podléhali skepsi ohledně covidové situace, ale jak prorokoval kolega Karel „Tou dobou budem už všichni promořený, nebo mrtvý.“.   A na to tak nějak taky došlo a sešli jsme se tedy podle původního plánu poslední květnový víkend na ostrově v Brandýse nad Labem.  Tedy asi jen metr nad Labem.

Dřevolodní sympozium žebrovka, dřevěná kánoeRozprava nad rozeschlou žebrovou Orlicí

Když jsem dorazil na místo, někteří účastníci už tu byli a rokovali nad loděmi kolegy Libora. Nejdřív nad krásnou cedrovkou deblovkou s motivem šípu vykládaným tmavším dřevem na dně lodi a potom nad Orlicí, ve které závodil jeho tatínek, ale která je dnes děravá jak ústa staré ženy. Rozebírali jsme možnosti alespoň zastavení rozpadu památky. Libor z lodi důmyslným mechanickým způsobem sejmul žebrorys a aktuálně vyrábí její tvarovou kopii z cedrových štráfků. Pokračovat ve čtení „I. Dřevolodní sympozium“

Dunaj

Dunaj
z Dubu nad Moravou do Černého moře
na plachetnicokánoi

Jurij Orlov
a
Káťa

Léto 2014

Proč jsme stavěli plachetnicokánoi

Frčíme na motýlka

Představím se: nejsem kutil, ve skutečnosti mě uráží, když mě tak někdo nazve, ale mám zvláštní potřebu jednou za čas postavit něco, na čem mi bude záviset život (teď jsem zvýšil nároky a už svými produkty ohrožuji i jiné lidi). Proto jsem postavil tuto plachetnicokánoi. Už jsem jednu postavil, jenže ta se potopila, z čehož jsem došel k závěru, že jsem lepší dobrodruh než stavitel lodí a proto jsem si předsevzal, že už žádnou loď stavět nebudu.
Jenže osud (nebo to čemu čtenář věří) to tak nechtěl. S mou krásnou a skvělou přítelkyní Káťou jsme chtěli splout Dunaj, takže jsme koupili na aukru za 8500 nádhernou téměř hotovou plachetnicokánoi, jenže o kánoi jsme přišli, poněvadž jsem šel s kámošem v noci sjíždět lehce rozvodněné meandry Odry a stala se nehoda, Pokračovat ve čtení „Dunaj“

Z Ostravy do moře na kánoi vyřezané z jednoho kusu modřínu.

Z Ostravy do moře
(ve skutečnosti jsem ztroskotal v jezeru Dabie pár km od skutečného moře poté, co jsem předělal kánoi na oplachtěný trimarán)
na kánoi vyřezané
motorovou pilou
z jednoho kusu modřínu.
2013

Knihu s takovým nadpisem snad ani nemá cenu podepisovat.
Kdo chce plout proti proudu, musí být rychlý!“ ale pod to se podepíšu. Jurij Orlov
Je dobré mít dobré pádlo.“

Vyřezávání kánoe

Našel jsem v lese spadlý modřín o průměru 42cm bez kůry, což je šířka dostatečná pro mě a pro štíhlou ženu (kterou jsem bral v potaz i při počítání výtlaku). Proto jsem se rozhodl pro kánoi dlouhou 6m. Stačilo by 5,5m, ale hned první den jsem špatně řízl, takže jsem musel udělat ještě užší špičky a proto i delší loď. Tato chyba mě stála odhadem týden práce navíc – takhle už to v týhle branži chodí.
Technika byla prostá: motorovkou jsem strom nařezal příčně co 10-20cm a poté jsem sekerou odsekával kusy dřeva. Ke konci jsem se naučil s motorovkou pracovat na půl centimetru přesně. Detaily jsem dokončil dlátem.
Samotným vyřezáváním jsem strávil měsíc. Tak hodně proto, že jsem nebyl schopný koupit si nový řetěz na pilu, místo toho jsem amatérsky brousil ten starý, a taky proto, že jaro ne a ne přijít a někdy bylo i -20°C a sněhu po kolena. Pokračovat ve čtení „Z Ostravy do moře na kánoi vyřezané z jednoho kusu modřínu.“

Co je seasock?

Co je seasock?

Taková obrovská ponožka nebo spíš spacák, který obouváte na celé tělo (obě nohy najednou)  dovnitř do lodi a  gumou obšitý okraj se nasadí podobně jako  jako špricdeka na límec lodi. Nehřeje a je to jen relativně tenký pytel, ale nepropouští vodu. Je to vlastně taková špricka naruby. Taky zabraňuje pronIkání vody do lodi, ale je uvnitř lodi kolem těla kajakáře.

Proč je seasock skvělá věc?

1) Když se s grónským kajakem cvaknete a jdete ven, tak by seasock měl zůstat na lodi a ta by se neměla naplnit vodou, ale zůstat plná vzduchu a plavat na hladině. Nevím, nikdy jsem z něj skutečně nekrysil,  ale při břehuláku to tak funguje.

2) Když nastupujete do lodi s nohama od písku a kamínků odděluje seasock vnitřní prostor lodi od vašich bot a nohou a nedovolí písku napadat do lodi a nakonec se vměstnat mezi podélníky a hlavně kýl a plátěný potah a postupně ten potah díky mikropohybům v konstrukci poškodit. Veškerý bordel zůstane uvnitř seasocku.

Proč seasock nesnáším?

Možná pro bosé či do kožešin obuté eskymáky jejich kožený seasock funguje jak popisuji výše, ale moje neoprénové botičky po nepromokavém plátně mého seasocku nekloužou ani trochu, zadrhávají a komplikují nasedání do už tak komplikovaného malého kokpitu kajaku do takové míry, že se celkem pravidelně uvedu do stavu paniky a nezřídka se i cvaknu. Pak přijde na řadu ta pěkná vlastnost seasocku a sice, že při takovém břehuláku nenaberu celou loď vody, ale jen ten seasock, který celkem hladce vytáhnu i s vodou ven aniž bych ho sundaval z límce, vodu vyleju a loď  zůstává suchá. Jenže k čemu to je, když bez něj bych si nohy nezamotal a k břehuláku by vůbec nedošlo.

Když už se mi podaří nastoupit bez cvaknutí, tak můj plátěný seasock celkem pravidelně zajistí jistou zamotanost nohou a táhnutí tu a onde a už tak podivně nepohodlný posez v  kajaku zhorší přes míru snesitelnou. A je třeba mikropohyby seasock uvolnit a dosáhnout aspoň minimálního komfortu.  Srovnej s volností posezu a polohy nohou kanoisty. Kajakář sedí na jednom pevném fleku s pevnou pozicí nohou a komfort získává poposednutí o cenťáček sem a tam. Kanoista, sedí, klečí, nohy prohazuje jak je mu libo a pohodlí si udělá kompletní změnou pozice, kdykoliv potřebuje. Už vůbec nemluvě o tom, že do kanoe nastoupil místo v neoprenu klidně v pohorkách a vaťáku, protože na sebe necáká.

Zkrátka seasock jsem začal nenávidět … a … (omlouvám se, Vítku) přestal používat.

Anatomie seasockového břehuláka

obrázek 1 Seasock leží na palubě, ano, takhle velké to je.

obrázek 2 Seasock nasazen a připraven k použití, je celý uvnitř lodi nakrabacený, aby nohy v botičkách rovnou dosáhly co nejhlouběji hned na první pokus. Povšimněte si umístění loďáku s věcmi, tohle není dobře a komplikuje to nasedání  do krátkého a nízkého límce, jak záhy zjistím.

obrázek 3 Nesu si kajak na vodu pln dobrých předsevzetí.

obrázek 4-6 Nastavuji si kajak na vodě a instaluju pádlo do pozice pomocného plováku kvůli stabilitě.

obrázek 7 Sedím si na loďáku polozasunut, balancuju loď na hladině a pokouším se najít pozici nohou ve které půjdou zasunout dovniř.

obrázek 8 Uá, brěhulák!

obrázek 9 Brilantně snadné  vylití seasocku.

obrázek 10 Další pokus korunován úspěchem.

obrázek 11 Se zauzlovanýma nohama jsem ujel dopoledne do oběda, ale při třetím nasedání toho dne jsem na seasock definitivně zanevřel a tady ta mrcha jela zbytek výletu, kašlu na ni a radši si budu pečlivě mýt nohy před každým nastoupením než abych se mučil seasockem. Promiň Vítku.

 

Mikulášská dolní Otava

Jak letos radši ani nic neplánuju, tak i plánování víkendů přichází na poslední chvíli. 🙂 V pátek večer mi hází lano Láďa, jestli prý bych nechtěl jet s nějakou další skupinou na moji milou dolní Otavu. 
A tak jsme se sešli v sobotu dopoledne na plánované vysedačce u jezu v Jistci. Tam jsme různě přeskupili lidi, auta, lodě a zavazadla a dojeli do Písku, kousek pod dolní písecký jez. Vystartovali jsme se šesti loděmi, při průtoku cca 9kb  a hladině v Orlíku cca 342,8mnm.

Dolním koncem města to relativně teče a pak následuje za občerstvením U Sulana bývalá přírodní slalomová dráha. Tedy kousek svižnějšího proudu se zbytky pevných překážek. Pár vracáků na cvičení s větší lodí by se tam pořád našlo. Pak už brzo začíná volej jezu Heringův mlýn, prvního ze tří těsně po sobě následujících jezů u obce Vrcovice.

Jez Heringův mlýn je trvale nesjízdný, tak jsme ho přenesli přes korunu v levé části.

Pak následuje jez U Cajsů, z kterého moc už nezbylo a dá se bez problémů projet jazykem v provalené části.

Okolo průjezdu jsou vidět pozůstatky původní dřevěné konstrukce jezu.

Poslední ze série je jez Sulan. Řeklo by se skoro nesjízdný, část výpravy s víc nóbl loděmi ho přenesla. Protože voda se tu dělí do několika míst, kudy teče křez jez nahrnutý z balvanů a za našeho průtoku tam vody kdovíkolik není. Rideři na obyč plastovkách to s nějakým drncáním sjeli a tady musím, ač krajně nerad nahlásit jednu krysu výpravy, ale docela macatou. Sice nedošlo na plavání, ale každá krysa když je na břehu sníh se cení. Prý tam byl v cestě nějaký nepatřičný kámen, nebo co a ten narušil jinak pevnou a pečlivě plánovanou a řízenou trajektorii plavidla. Tak prosím, jestli jste tam někdo pohodil takový ošklivý darebný šutr, tak si ho zase odneste. Jez Sulan býval už zatopený vzdutím Orlické přehrady, ale od povodní v roce 2002 bývá stálá hladina v Orlíku níže, jez je za obvyklých vodních stavů nad vodou a je zarostlý bujným vrbovím.

Kousek za Vrcovicemi jsme zastavili, abychom vyždímali šatstvo, kdo potřeboval, ohřáli nohy a dali si něco na způsob oběda.

Přiznávám, že servírovat rakvičky se šlehačkou a věnečky u vody na čistém porcelánu je takový trochu laciný wow efekt, když mně to ale nedá…

Doba je všelijaká, tak po rakvičkách se jen zaprášilo. Věnečky je brzo následovaly. Samozřejmě podložené kvalitními uzeninami z lokálního řeznictví.

Po chvíli plavby následuje jez Smetiprach. Svědectví praví, že zbytky konstrukce šlajsny natrhly za poslední dobu už nejednomu vodákovi tohleto, žejo, loď, no…


Rideři naší výpravy volili stopu v pravé části průjezdu a nikomu se nic nestalo.

Pod Smetiprachem řeka plyne mírným proudem a občas je za menšího průtoku potřeba vyhnout se mělčině.

Jez Jistec má zachovalou původní šlajsnu, která je navíc okořeněná asi půlmetrovým balvanem, který dělá zajímavou vlnu. Protože tady jsme už končili, tak někteří účastníci si ze šlajsny udělali kolotoč a dali ji i vícekráte. 
Tady ještě máte hejblací obrázky z jezů od našeho mistra kameramana.

Předpokládám, že o mnoho dále za Jistec už za této hladiny v přehradě proud nepůjde. Loni, kdy byl proud až na soutok s Lomnicí, tak byl Orlík ještě o pět metrů níže. Tuto zimu by měla být hladina snížená do konce března. A uvidíme, jak to bude dál, jsou avizovaná další snížení hladiny kvůli výstavbě bezpečnostních přelivů na hrázi, která by teoreticky měla začít už v dubnu. Někdy bude kvůli této stavbě snížená hladina i v létě. Kdy a o kolik zatím není oficiálně známo. Tato stavba by měla být hotová do konce rou 2025, takže do té doby se vyplatí být na pozoru a sledovat výšku hladiny, jestli nenastal čas k plavbě v původním korytě řeky na tekoucí vodě. Podle vyhlídek by měla někdy hladina klesnout až na 339mnm, což je jen o trochu víc, než při minnimu minulou zimu.

Chobotnice
Foto: Chobotnice a Láďa