Courání po Orlíku a indiánská babička

Po delší době kdy jsem se nedostal skrze práci k pořádnýmu kusu pádlování jsem si vyrazil odpočinout na Orlík. Teda v neděli dopoledne jsem ještě chvíli pracoval, ale v poledne už jsem dával na vodu v Bukovanský zátoce.
Po pár kilometrech jsem si dal opulentní oběd na Radavě, ve svatyni uctívačů rádia Blaník. Ne že by vařili blbě, ale Blaník tam hrál na plný kule a celý to tam bylo takový blaníkovsky zvláštní…
Oproti jindy v neděli většinou foukalo do zad.

Neměl jsem pevně vymyšlenou trasu, ale u Zvíkova jsem prostě zahnul doprava na Otavu.

Otavský údolí je krásný, projel jsem spodek už dvakrát, jak jsem popsal na Raftu.  Tentokrát nebyl takovej podstav, max tak metr pod obvyklý maximum. Zato zhruba od zátoky Lomnice po Jistec byla voda fest zelená. Místama to bylo nahrnutý do zelený špenátový kaše až mi přišlo že skrze tu hustotu loď o dost pomalejc jede. Možní to je nedoceněný, Biomasa a tak, třeba by na to mohly jezdit lodě, nebo i auta…

Občas jsem zkoušel fotit oblíbený zrcadlení, ale že by se nějak zvlášť dařilo, to zas né.

Po Otavě jsem dojel až kam to šlo, teda k jezu Sulan a tam hned obrátil zpátky. Je vyzkoušený že tamním trávníkum vládne místní PSVbák, kterej volá policajty na každýho kdo spáchá hřích lehnutí do trávy z účelem přespání.

Tohle je tábořiště v zátoce Lomnice. Obecně na přehradách je problém najít fleka 1) kterej by nebyl zabranej čudlobijcema 2) kde by se spáč neskulil z krpálu do vody. Mám zpracovanou teorii, že mezi zbývajícím světlem a nárokama na tábořiště je nepřímá úměra. tři a více hodin před setměnim beru jen tábořiště kde už hoří pověstnej kruhovej voheň a lepý dívky roznášej vybraný jídla a nápoje. (tato kombinace zatim u mejch sólo jízd nenastala) dvě hodiny před setměnim beru přenádherný tábořiště i bez kruhovýho ohně a dalšího příslušenství. Hodinu před setměnim beru obyčejně nádherný tábořiště. Se setměnim (a to je většina případů) beru cokoliv kde se dá jakž takž lehnout. Nicméně kdo hledá najde a navíc se setměnim se zrekvírování plácku dá udělat mnohem nenápadněji.

Zátokou jsem ráno doplul až k místu kde Lomnice přestává bej říčkou a zacíná bejt mrtvym jezerem žabince co smrdí jak bolavá noha. Tady začínal žabinec asi deset metrů pod místem kde skončil proud.

Když jsem se vrátil na Zvíkov, otočil jsem to okolo hradu doprava směr Budějce. Při tomhle manévru člověk docení na jak unikátnim místě ten hrad stojí.

Vždycky jsem si řikal že stromy na prudkejch svazích okolo vody se nedaj těžit.  Ale daj. Takhle z vody  s nakládkou hydraulickou rukou těží přímo Povodí kůrovcový stromy.

Doplul jsem skoro k Podoláku a dal si oběd z vlastních zásob. Cestou zpátky mi zahučel nad hlavou vlak co se s nim dá pendlit plavba z Písku do Červený.

Nejsvětlejší moment výpravy byla takhle německá rodinka. Prve jsem je potkal v protisměru cestou nahoru od Zvíkova někde u Vůsí, podruhý jsem je dohnal cestou zpátky někde u Žďákováku. Vypadali celkem nanicovatě, sem tam plácnutí do vody pádlem, ale za šest hodin udělali po voleji 16 kiláků… Anglicky neuměli, tak s mojí chabou znalostí němčiny jsem se dozvěděl, že vzali  na vejlet babičku (78), aby viděla rodnej Rožmberk a teď jedou po Vltavě do Prahy. V klidu, žádnej spěch, všechno na salámu, ale zato samej úsměv… Ale byli super. Nedovedu si představit moc lidí který by vzali babičku na cca dvoutýdenní pádlování po voleji.

Po splutí z Rožmberka sólo vyjeli v neděli po obědě z Týna nad Vltavou a prý chtějí být ve čtyřech dnech v Praze. Zní to při pohledu na ně skoro neuvěřitelně, ale časově jim to vychází i proti větru.

V pondělí večer s nějakejma 104 kilometrama v pádle jsem skončil vejlet a šupačil domu řešit účetnictví. Nicméně bylo to super odpočinek a po přehradě se jezdí dobře. Když to dá i babička… Ještě stran provozu a romantiky -. čim vejš po přehradě, tim líp. Nad Orlíkem lodí (většinou plachetnic) i čudlobijců ubylo, nad Zvíkovem to byla skoro osamělá plavba.

Chobotnice