Karel Alois Vinařický (24. ledna 1803 Slaný – 1869 Praha-Vyšehrad) byl český vlastenecký kněz, básník, spisovatel a překladatel, jedna z nejvýznamnějších osobností českého národního obrození a (spolu s Františkem Douchou) spoluzakladatel české literatury pro děti. Účastnil se také debat o reformě českého pravopisu (byl zastáncem progresivních úprav, především se zasazoval o tzv. úpravu skladnou
K. Vinařický: Plavba po Vltavě z Týna do Prahy v květnu r. 1854.
Pověsti o proudech Vltavských již dávno vzbudily ve mně žádost, abych jednou také po vodě zkusil jízdu do Prahy. V podvečer 11. května přijela z Budějovic do Týna nová šedesátiloketní loď pana Lanny. Maje nejednu pilnou příčinu k cestě do hlavního města, rozhodnul jsem se milerád k zítřejší plavbě. Jitro 12. května bylo vzdor svému obyčeji velmi teplé. Mlha se časně zdvihla a po vyjasněné obloze bloudil jen ledakde bělavý oblak. O šesté hodině byly již jemčiny vyhraženy a loď stála k odplutí hotova. Měla náklad soli a kupecké zboží as 700 centů. Dno se potápělo 19 palců z předu a 20 palců zadu. Výška vody byla žádaná. V boudě našel jsem pohodlné sezení a stolek, ihned jsem uzavřel pro ukrácení chvíle zapisovati, co bych na vodě a po břehách spatřil. Ochotný faktor Tureček a vrátný Vodrážka slíbili odpovídati mi na plavbě jména míst poříčných a v řece tišin, proudů a kamenů škodných. Z těchto nápovědí a z dodatků pana skladčího Tomáše Mikoty a vrátného Ryby napsal jsem vodopisný tento rejstřík, z kterého trpěliví čtenáři oceniti mohou vtip našich plavců, jakým přezděli svým škůdcům – kamenům v řečišti Vltavském. Po obyčejné tiché modlitbě hnula se naše loď o půl sedmé hodině ráno a přeplula beze vší závady prahy Týnských jemčin (šleisen) u valchy, pod mostem a u doleního mlýna.
Po záhybu na Brodech nesla ji voda náhony sesílena k ústí Lužnice, která, od pravé strany padajíc do Vltavy, způsobuje přívětivý půlostrov. Stromořadím obrouben, jest na něm zelený koberec polí a v klíně ovocných sadů sedí arcibiskupský Nový Dvůr. V levo před splynutím táhne se vzhůru cesta k Nezdášovu, posázená topolovou alejí. Pod ní s hůry válejí klády k řece a houžvemi je svazují do vorů. Ústí Lužnice často bývá prameny od obou stran pokryto. Nad spojenou vodou v levo strmí skalnatá hora Kalvarie. Níže pod ní leží v hlubokém úvale mlýn Kořensko. Na hoře spatřuje se farní kostel Nezdášovský se hřbitovem. Od břehu pozdravovali nás: »Dej Pán Bůh štěstí! Provázej Pán Bůh! Aby se štastně navrátili!« S lodě ovšem odpovídáno: »Dejž to Pán Bůh!« Řeka teče úžlabím mezi skalnatými stráněmi. Abych lépe přehlédnul vodu a břehy, sedl jsem na levý bok lodě a pobyl tam bez mála po celý čas plavby. Pod Kořenskem zůstavili jsme v pravo kámen Marušku a v levo druhý Rozštípený a před dolinou pod Karlovem kameny Pólu s Raménkem. Již dříve na záhybu před kapličkou, zanotovali poutníci Svatojanští na naší lodi první píseň. Na tišinách dále rovněž pozpívali. Ves Pašovice přesahuje několika chalupami holou stráň. Milejší pohled působí levý skalnatý, ale stromovím porostlý břeh. Na vrchu chaloupky zdají se býti jako přilepeny. Bývalá věž Kozího hrádku sesula se r. 1852 na přistavenou chatrč. Dále viděti splaz, kdež polena shazují po korytě postaveném na kozách a vedle po strani klády. Za vsí Hladnou náhon způsobuje rychlejší spád a proudek. V levo vězí kámen Kočár: ale nedobře by se na něm jelo. Po záhybu na Dědkovi zabíhají na zad po sobě, v pravo Nový mlýn, v levo splaz na klády, mlýn a hospoda Rejsikov, hospůdka Dolení Zelená a přívoz, dále v pravo Hořejší Lipovsko, mlýn s papírnou, kamž o deváté hodině jsme připluli. Podál na pravém břehu stojí kříž, na místě, kde lodmistr p. Lanna před několika lety z tonutí šťastně vyváznul. Níže na levém břehu jest mlýn: Dolení Lipovsko, a splaz na polena i klády, patřící měšťanu Pražskému Rendlovi. Právě, když naše loďtudy ploula, udála se neobyčejná příhoda; na stráň shozená kláda velikým hřmotem se rozpoltila, tak že svrchní půle kolmo vzhůru vyletěla, než opět padnouc na stráň k řece se dovalila. Pod chaloupkou Kotchánkovou skrývá se u prostřed řeky mocný kámen; za ním dále následuje jez a vrata u mlýna Boudy, po záhybu tišina k řece. V levo vede vzhůru cesta ku Křesťovicům. Na vrchu farní kostel sv. Jana Křtitele, na obou břehách vápenné lomy a pece, splazy a uhlírna. Proudu před chalupou u Kostohryza říkají Teta. V pravo naproti samotě u Svihlíka koupal se kámen Tři kapři. . O jedenácté hodině přijeli jsme pod řetězový most na Podolsko, který spojuje silnici od Tábora k Písku; pod ním leží v pravo mlýn Podolský, a tomu naproti chaloupka Větrov a po záhybu mlýn na Saníku. Na levém břehu milý pohled poskytuje modřínový les. Řeka se zatáčí a chová nebezpečný kámen Homolku. Za mlýnem u Honsy přijeli jsme na tišinu a minuvše kameny Vidry, spatřili jsme v pravo úhlednou hajnici knížete Švarcenberka gotickým slohem vystavenou; dále splaz na kládly a polena, kostel a ves na Červeném. O polednách byli jsme v proudech Červenských. V zátočině Záhorské k levému břehu leží nejmenovaný kámen, a níže nad úžlabím čněly kamenné Baby; pod vodou se kryly Zbořený a Zlámaný Frolík; takť se jmenoval plavec, který o skrytý ten kámen prázdnou zpáteční loď zlámal.
V pravo strmí skála Sochořičná; potřebíť skutečně sochorů, aby se jí plavci vyhnuli. Na záhybu řeka se proudí až po hlubinu na Díře. Před novým ohebem splachoval se kámen Sovička a po něm u prostřed řeky Oltář. Jméno to bezděky mi připomenulo verš v Aeneidě, kdež Virgil vypravuje, že ohromnému hřbetu na dně mořském říkali staří oltáře. Kámen tu leží právě pod velebnými zbytky starožitného hradu Zvíkova. (Klingenberg), pod nímž od pravé strany Otava s Vltavou splývá. Proud Písecký byl tehdáž velmi valný, proto, že kámen Šperloch byl zalit, jenž půl sáhu vysoko vyhlédá za stálého sucha. Při záhybu stojí chaloupka; naproti ní ponořen malý šperloch. Proudům za ním říkají Ve vistrých (v ostrých) a dále v Jeskyních. K levému břehu nad lukami skryto jest po sobě asi 20 kamenů a po záhybu v Jelcích, více v pravo kámen Kovář. Na levo je splaz na kopovky, t. j. na polínka z mladého dříví. U prostřed řeky vězí kameny Basa a Housle, tehdáž zaplaveny. Mezi těma skalískama středem plouti se musí; jinak snadno vrazí na Basu, kdo se Houslím velmi vyhýbá. Jména ta česká podobají se travestaci na Scyllu a Charibdu. Za Basou leží k levému břehu kameny Komory. Následuje tišina na Černém Víru a malý oheb. K pravému břehu potopení Písaři ve dne i v noci na vodě píší. Na břehu v levo u chalupy Danielovy stavívaly se lodě. Roku 1847 strhla se vichřice a vyzdvihla s koz nedodělanou loď a přenesla ji 30 sáhů daleko na pole, obrátivši dno vzhůru. U mlýna Letošického pluje loď vraty, po ohebu mine kameny Kohouty a v levo na břehu splaz na klády a polena. Proud z povolna tichne blíž ohrady Orlické, která zde k levému břehu zabíhá a daleko po něm se táhne. Po druhé hodině minuli jsme chalupu Pták, dále jinou chatrč ( Pozn. red. V rukopise správně název: u Kůstka. V naší vsi Kostelci říkali jsme: Kůsků, Kůsek. Statek koupil po vyhoření kníže Schwarzenberg. Zbyly pouze stáje a stodola.) a po novém ohebu v levo kameny Hlaváče. Oheb na pravo vede na hlubinu dva sáhy hlubokou. V levo od Žďákova mlýna táhne se silnice k Starému Sedlu. Řeka plyne tudíž oužlabinou nejrozkošnější po celé plavbě. S obou stran viděti palouky, luhy, lesy a háje s rozmanitým stromovím po skalnatých stráních, dole Švýcarský dvorec, výše park s visutými mosty a hlídkami, konečně na kolmých stěnách skal knížecí hrad Švarcenberský Orlík, od strany pořičné v starožitné spůsobě zachovalý. Umění zde okrášlilo krajinu přirozeně již půvabnou. Dole za přívozem pod chalupou u Votočila zahýbá se řeka v levo a brzy opět v pravo. Na skále ve výši závrativé spozorovali jsme ženskou, hledající koření, opodál druhá převážela kozu a kůzlata na pravý břeh. I dříve jsme již viděli na příkrých skalách pásti se české kamzíky. Dále pracovali lodníci veslem, opačinami a sochory, bráníce proudu, aby je nevehnal na mělký pravý břeh pod holými skalami, než vjeli na hlubinu.
Ves Bradava (Radava), na mírném površí položená, má po břehu zahrádky, které tím mileji do oka padají, ježto na pravém pořičí Vltavském skoro napořád holé stráně a skály panují. Řeky směr a severním větrům otevřené břehy nejsou příznivy stromům ovocním. V záhybu váti počal protivný vítr; lodníci těžce pracovali opačinami. Jeden z nich, samorostlý humorista, tvrdil, že »z načatých buchet vítr fouká« a doložil: »Dokud budou buchty v ranci, trvati bude vítr.« Za ten vtip podala mu dobromyslná poutnice kus buchty: ale vítr uchlácholiti se nedal. Jiný dobrý druh nahodil pak otázku: »Která nemoc plavce nejčastěji napadá?« a hádanku rozluštil lakonickým vypravováním: »Šifař stonal; kamarádi se ho ptali: Co chce? On po malém vzdychnutí: Postavte mi – jíst! Do jakého? On: Radši do většího.« Humor takový není zbytečný na dlouhochvilné a namahávé plavbě, jaká byla tam mezi ovětralými skalami na pravém a mezi mlýncem Podskaličkem na levém břehu. Po záhybu v levo unášel nás ke čtvrté hodině proudek rychleji podle mlýna k olšovým luhům až dále za Křesín na hlubinu. V levo pak rozléhá se nad chalupami na Korcích veliký granitový lom, odkud se bral kámen na Karlinský most. Doleji příkré břehy porostlé jsou borovinou; v pravo přichází mlýn a kaplička. Vítr houstnul u kamenů v Polách. Ocasatý (kámen) hrozil hlavou nad vodou; sochory od něho odstrkovaly. Za vsí Těchničí nesl nás proud přímým tokem mimo mladozelený březový lesík na tišinu. V pravo nechali jsme ostrůvek Písek a ves Zlákovice s mlýnem. Druhý mlýn naproti pokládá se za první výsadní na Vltavě. Potok Lišnice od levé strany řeku velmi zanáší, dělaje velikou mělčinu; i v pravo pod Lišnickou strání snadno drhá loď o kamení. Na levém břehu vítá ves Solenice svými zahrádkami: ve vodě tají se ale Kozlíci, potutelné kameny. Po několika ohbech přiblížil se mlýn na Voznici. Podále pod skalami spozorovali jsme, že smělá sýkora sedla na poleno, plovoucí podle lodě, a hezkou chvíli se vezla na něm, stále se dívajíc po očku na nás, jakoby chtěla se honositi, že také pták by dovedl plavcem býti; až pak zadu hmotné veslo hýbati se spatřivši, uletěla. Od mlýna Proudkovic vezla se loď proudem. V levo se poléval škodný kámen Vrcholáč, v pravo z vody vyhlížel Záslapnik; jindy, když jest pod vodou, slouží plavcům za znamení, že na začátku velikých proudů Štěchovských pramenem jeti mohou »za Slap,« odkud se vysvětluje jméno jeho. Skamenělí Vepři koupali se. Za vsí na Břehách začíná proudek Huptych; loď po něm ovšem zlehka hupkuje. Kameny u levého břehu Křivani a na zátočině Blyskavá a Hrnce byly ponořeny. K večeru před osmou hodinou přistáli jsme na Kamajku. Na levém břehu stojí kostel, fara a zbořená tvrz: na pravém několik chalup s hospodou, kdež v malé, ale čisté komůrce jsem přenocoval. . Druhý den ráno vyjeli jsme po tiché modlitbě o páté hodině na tišinu Tahavou; opačiny mají co táhnouti. V levo ustupovaly holé a pak porostlé stráně a kameny Kobily. U Velké jsou holé skály z obou stran, po záhybu v pravo březina a porostlé kopce, v levo dvě samoty s políčky, u prostřed řeky kámen Necky, za náhonem v pravo u řeky mlýn hořejší a v levo mlýnec na potoku, dolejší Peroutka, níže víska Vesce, v pravo u záhybu několik chalup, naproti nim k levému břehu kámen Husí Póla. O šesté hodině měli jsme v levo bývalý solní sklad a kovárnu, později v pravo hospodu Zdrůbek a pustý dvorec na potoku Brsině. Na konci řečiště Soumravky stojí v pravo samota u Vančáta, naproti ní k levému břehu vězí kameny Myší Díra a Boudy. U Čertova stolu podezděna svislá stěna skalní. Skalkám níže říkají u Plachet a toku říčnému v Bučinách. V pravo seděl bezrohý skamenělý Kozel, hlavou a hřbetem dosti vysoko nad vodou; v levo před záhybem potápěly se kamenné Břízy. Báječná fantasie mohla by z těch jmen utvořiti zanímavou báchorku. Naproti vsi Záběhlicům lámají kámen: níže v levo sedí ve vodě kameny: Ševci – na mistra právě posadil se pták, – kamenný Jelen také z vody se díval. Za ohebem Slánky byly zaplaveny. Vedle znění toho slova považovaly se již od starodávna tyto metaforické slánky za nevítanou nádobu k marnému osolování řeky. V levo při skalách březovým mlázím obrostlých poletovaly poštolky. Podál na břehu má Pražský měšťan, pan Vrabec, dřevěný sklad. Na vodě u vsi Županovic panuje tišina, níže na ohbu mlýn. Dále přelévá se kámen Misa, níže leží dva veliké kameny Svině; na suchém zakořenila se osyka. Pod náhonem Děravci byli potopeni; jméno jejich potvrzuje zlou pověst, že díry dělávají do lodě. Kamenná Matka myla Dítě (kameny). Plavba po Vltavě z Týna do Prahy v květnu r. 1854. 455 Na záhybu v pravo jeli jsme jemčinou; v levo nám zůstal mlýnec nový na potoku Bukovnici, stráň porostlá borovím a v ohebu kámen Máslo pod vodou. Na břehu shlédli jsme pořádný dvorec manský Cholín, mlýn s pěti pilami a cihelnu. Na mlýnské struze vázali právě velikou zásobu prken do vozu. Níže miznou kameny Struhadla. K osmé hodině táhli jsme po tišině v Obvozu, kdež hospoda stojí a bývalá solnice .Po záhybu čuměl blíže k pravému břehu nad vodou nebezpečný Osekáč. Na novém ohybu v levo jsou Smělovice s pilou, naproti ovčínu a splazu. Následluje tišina tři čtvrti hodiny dlouhá, v pravo skály porostlé stromovím rozličným. Za mlýncem Sejcemi na skalní stěně pne se kaplička, kdež jednou splašení koně nad náhlou propastí se zastavili. V řečišti po sobě zality byly kameny Soudek a štoudev. Za ohebem v pravo hospůdka Pečeně, níže podlouhlý ostrov a na něm luh březový a olšový, za náhonem utopeny kameny: v pravo Pytel, v levo Kobily. Na břehu míjejí stráně porostlé habřím, a v pravo u potoka Sedlčanského Nový mlýn, nížeji pod vodou kámen Straka, naproti políčkům u chalupy Nouze. Ve vodě náhony a proudek, na vršku ves Živohoušť s kostelem a farou křižovnickou.
Oheb v levo. V řece kameny Lišky. Strašná strouha. Ostrůvek písky. Na pravém břehu mělko a skály, kterým říkají Pec a Slunečné Hodiny. V levo kámen Černá. Tišina. Oheb. V pravo hospoda Moráň. Naproti mlýnu oheb. V pravo nízké břehy naproti holým skalám. Královské Chalupy z obou stran. V pravo příkré ovětralé skály; na vodě blíže břehu kameny Štěňata a v levo Čubka, o kterých lodníci mluví, že »štěkají spodem lodě.« Za podlouhlým ostrovem travnatým z obou stran chaloupky s kopaninami a políčky. V pravo splaz na polena. O jedenácté hodině minuli jsme v pravo kámen Sklerici — tehdáž oplachovanou – a na levém břehu cihelnu. Z obou stran strmí příkré skály, stromovím porostlé. Po záhybu jak mile viděti kapli Panny Marie a sochu sv. Jana Nepom., umlknou všickni na lodi. modlíce se; na blízku jsou již veliké proudy. Hluboké, velebné ticho; je od dola slyšeti jekot vody. Oheb v pravo. Spatřujeme sloup s císařským orlem na hmotné skalině.
Dno řeky, litá skála, působí první vodopád, hoření Slap a níže druhý, dolení Slap. Tak se i skály jmenují v řece. Za nimi po zátoči – kde dvakráte po sobě peřeje do lodě plesknouce nás postříknuly – volal vrátný: >> Povolte!« Nastala tišina na železné. Níže, u prostřed řeky leží hrubá skála bezejménná a po záhybu v pravo kameny Bednář a špičatý Roháč. Oheb. V levo zelený luh a palouk pode vsí Slapy. Z kouta nenadále slyšíme hlas: »A přineste mi pouti!« Tak se ozýval ovčáček, pase tam stádo ovčí. Hlas jeho měl do sebe něco milého a důvěrného v tom divokém úvale, kde jen skály a stromy za naší lodí ubíhaly. Peřeje na Strhané rychle nás unášely až k tišině mezi Bílou skálou a Mařenkou. Oheb v levo. Na mělčinách ukázán mi Žižkův brod. Zde prý se přepravil Žižka s lidem a s děly přes vodu. Na pravém nízkém břehu vede sice luhem a lesem vzhůru cesta, v levo jest ale příkrá stráň a jen úzká vodoteč ku mělčině. Snad míchá tato pověst Žižku s poutníky na radu Korandovu ozbrojenými, kteří dle starých letopisův roku 1419 táhnouce od Knína & pěti vozy Vltavu přebrodili a druhého dne pod Jílovým také Sázavu přešli. Dále v prostřed řeky vězí kámen Kubíček. Po proudech na Vosinách a na Kletecku tichne řeka a proudí opět v zátočině. V levo zalévaly se kameny Lípky, v pravo Líny. Tišina na hořejším, proudek na dolejším Buku. Ticho v Dušené, za náhonem nový proudek Sovíky. Po záhybu v levo vtéká do řeky potok Kocába u Štěchovic, kamž o polednách jsme dorazili. Po jedné hodině jeli jsme dále mimo kameny Veverky, jež nám zůstaly v levo a taktéž za chalupy na Mandátech mimo kameny Kvočnu a Kuřata. V pravo viděli jsme mnoho set kroků dlouhý ostrov sv. Kiliana, a na něm zbytek sklepové klenby bývalého kláštera. Místo, kde v kostele stával oltář, poznamenáno jest křížem. V Klášterské nesl nás proudek mezi splazem v levo a posledním kamenem Krejcárkem. Naproti Davli Sázava se vlévá do Vltavy. V pravo odcházejí do zad příkré skály, ústí potoka Jilového; v levo políčka, přívrší a stráň nad chalupami u potoka Javorky. Tišina půl hodiny dlouhá. Mrtvé ticho na Měchýnském. V levo holé skály, pak površí stromnaté a přívětivé naproti strál ním křovinami porostlým. V levo ústí se potok Jilovišťák pod ostrovem potůček Trnava. Za ním hospoda a dřevní sklad a příkré skály. V pravo ves Stochovice, zahrádky a pole nad nízkým břehem na mnoha místech protrhaným. Za ostrovem Písčinou zatáčí se řeka ku Vranému. Tamť viděti mnoho nákladných a prostranných staveb veliké fabriky Haasovské na papír, která ovšem po celé říši Rakouské rovné nemá. Dále na levém břehu míjely za námi cihelna u Strnada, v pravo lom před samotou na potoce Jarově, letohrádek na vrchu Hradišti naproti Záběhlicům, hospoda Závisť naproti Zbraslavi, v řece písky Šabatka proti Lahovicům, most a ústí Berounky. Zde na malé loďce jel okolo nás hoch, jenž maje poutníky Svatojanské za nové vystěhovalce, sarkasticky proti nám volal:
Hleďte, ti jedou do Ameriky,
A tam jíst budou staré rohlíky.
Divil jsem se té peprné improvisaci a porovnávaje prostořekost mladého proletáře s prostosrdečným voláním pacholíka Podslapského, ledva jsem spozoroval v pravo pustý mlýn Modřanský, u něhož bývalý vysoký jez příčinou byl, že se mnoho lodí zlámalo aneb zalilo. Z povolna táhly nás opačiny mezi Chuchlemi, Vyskočilkou, Braníkem a Podolím, až byvše zajati pohledem na korunovaný Petřín a majestátné Hradčany, octnuli jsme se pod Vyšehradem.
