Když Lipno zamrzalo

Delší dobu jsem se nedostal na nějakou větší sólo výpravu vyvětrat si hlavu. Až konečně byla jednou všechna práce hotová, jak praví pořekadlo z knihy Dva divoši. Tak jsem jenom by ještě počkal dva dny, anštok předpověď počasí hlásila na sobotu velké srážky. No a v neděli jsem se vyskytnul na Šumavě u Nové Pece na horním konci vzdutí přehrady Lipno. Přehrada byla trochu upuštěná, na březích kusy ledu a sněhu, na vodě labutě.
Akorát ejhle, ledva jsem projel zatáčkou osady Hory, hned za železničním mostem, tak se objevil led na všechny strany a průjezd byl čím dál horší, až jsem najednou musel prorážet skrz led. Takhle jsem se postupně dodral na Jasenku. Vystoupil jsem na břeh a rozhlédl se a do dálky bylo všude vidět ledový příkrov  jenom občas s oky mokrého ledu, nebo volné vody. Nicméně úplně nejvíc vzadu se zdálo, že je vidět volná voda dál.

Tak v rozvažování, jestli celou akci hned vzdát, nebo pokračovat dál jsem tomu dal ještě šanci, že se zkusím propracovat někam na vodu. Jakmile je led silnější než centimetr, tak se tím nedá jet a ono i ten slabší led hodně rasuje loď i pádlo. Ba, je to i dost riskantní. Z hrany mého závodního lehkého pádla začaly lítat třísky.

Tak jsem navázal koňadru na pádlo a táhl loď po ledu kus za sebou. Když to šlo, tak jsem zase kus pádloval. A takhle po přejetí několika pásem ledu jsem se dostal na volnou hladinu.

Víte, co je to Eskymácký běh? To je 100 m běžet po pobřežním ledu a 100 metrů pádlovat. Před odjezdem jsem ještě kontroloval webkameru ve Frymburku, která ukazovala krásně volnou hladinu. Akorát na druhém konci přehrady to podle téhle zkušenosti může být úplně jinak.

Postupně už padala tma a tak jsem přistál na příhodném místě a po večeři šel hned spát do hamaky.
Ráno ještě za tmy jsem se vzbudil a udělal vydatnou snídani. Ono jak já rád jezdím na vodu v zimě, tak tam moc nejde uplatňovat takovou tu romantickou obecnou představu o vodákovi, který vyplouvá po 11 hodině. Protože pokud bych chtěl někam dojet, tak těžko, když by zbývalo jenom pár hodin zase do tmy. Takže jsem se dopracoval ke stejnému biorytmu jako kanadští Voyagers, kteří brázdili v dobách kožešinového obchodu na kanoích sever Ameriky. Tedy za tmy vstát, udělat snídani a s prvním světlem vyjet a makat jak fretka až do tmy. A potom si člověk může dát voraz a fraj. Což v tuhle dobu znamená od pěti odpoledne.
Takže tedy jsem posnídal a jal se hotovit k odjezdu. No a z břehu jsem viděl, že přes noc led popojel o několik kilometrů a přehrada už je zamrzlá po Jenišov. V tu chvíli bylo jasné, že plán na návrat do Nové Pece můžu rovnou pustit z hlavy a že spíš budu rád, když to dokonce mého výletu nezamrzne dál než po Černou v Pošumaví, abych se dostal alespoň na vlak.

Nicméně směrem na jihovýchod byla voda volná a tak jsem projel okolo ostrova Tajvan.

Tohle je pohled zpátky někde na úrovni Radslavi.


Na břehu pobíhala liška těsně okolo vody. Postupně jak jsem jí nadjížděl lodí blíž ve směru, kterým běžela. Nakonec když jsem byl asi na 20 metrů, tak už jí moje společnost přišla příliš intenzivní a odhopkala někam do vnitrozemí.

Já si na vodě reprodukovanou hudbu nikdy nepouštím, ale tak jako v hlavě si broukám melódie. Asi takhle to vypadá.

U Dolní Vltavice byla hladina jak zrcadlo a já si užíval opalování alespoň obličeje. Akorát při pohledu dozadu bylo vidět, jak se od Boubína valí tmavě šedé mraky a clona sněhu.

Postupně začaly přibývat mráčky.

A u Frymburku už byla hustá chumelenice a poměrně nepříjemný vítr. Od té fotky s modrou oblohou a hladinou jako zrcadlo je to hodinu a kousek. Navíc tady na vnitřní straně zatáčky už se taky začínal dělat led, což mi vůbec nedodalo klidu. Nerad bych zůstal po další noci někde odříznutý ledem od cesty zpátky.

Od Frymburku cestou k hrázi už je to jenom pár kilometrů a postupně přestalo sněžit. Možná je to jenom nezvyk, nebo nejsem zvyklý na zdejší  podmínky, ale na Lipně je jedna taková trochu nepříjemná věc, že člověk může pádlem šťouchnout do mělčiny na hodně překvapivých místech a hodně daleko od břehu. Jako třeba tady těsně před hrází. No udělal jsem si fotku a rychle otočil loď a mazal zpátky.

U obce Lipno nastal další z těch momentů, kdy jsem musel přivírat oči zároveň před sluníčkem a zároveň před hustym sněženim, které se znova spustilo. A samozřejmě se znova zesílil vítr. Akorát zatímco cestou k hrázi to byl zadní vítr, tak logicky zpátky jsem jel proti větru. Tady je Králičí ostrov, romantické místo na přehradě, jen toho času bez králíků.

U Přední Výtoně tak akorát zapadalo slunce, pokud to mezi mraky bylo poznat.

A těsně o kousek dál u levého břehu přehrady je socha Lipenské víly z roku 2011.

Cestování v otevřené kánoi má spoustu výhod, jako třeba rychlé nasedání a vysedání, ale i drobné nevýhody. Jako třeba že po chumelenici je potřeba přistát a vyklidit z lodi sníh i vylít vodu z roztátého sněhu.

Tou dobou zase podala tma a tak jsem v zátoce kryté před větrem přespal. Ráno, když jsem za tmy vstával, tak to vypadalo ještě na to, že je bezvětří. Akorát když jsem vyjel ze zátoky, tak už trochu foukalo a když jsem dojel k osadě Hruštice, tak už foukalo hodně. Vítr přicházel jako z Rakouské zátoky, takže zhruba z desáté hodiny. Byl jsem hodně rád, že jsem hned na začátku přejezdu zátoky u Hruštic poctivě zakleknul do lodě. Vlny do 20 cm zhruba z boku viditelnost tak ty dva kilometry a v dálce svítily světla Dolní Vltavice jako majáky. Tady jsem si vzal větří přístaviště chvilku odpočinu a vydal se dál přes Radslavskou zátoku. Tady už šly vlny čistě z boku.
Od Radslavi dál šly vlny do čtvrt metru zhruba jako ze sedmé hodiny. Tyhle vlny šikmo zezadu mě vždycky nejvíc rozhodí. Pár jich mě i navštívilo v lodi. Vítr mne stále stáčel s lodí bokem, takže abych držel požadovaný kurz na Hůrka, musel jsem pádlovat jenom vlevo širokým obloukem. Některé vlny už začínaly mít nahoře čepice a zabalovat se.
No byl jsem docela rád, když jsem nakonec v pořádku přistál u přístaviště katamaránů. Vytáhnul a schoval jsem loď, popadnul loďák a šel na nádraží. Vlakem jsem si dojel zpátky pro auto. Už z vlaku bylo vidět, je jak přehrada v místech, kudy jsem ještě jen tak tak projel je úplně zamrzlá.

No i když se nepodařilo splnit všechny cíle, tak to byl krásný výlet a zážitek rozhodně intenzivní a když už jsem tady byl, tak jsem si potom autem kousek zajel a podíval se z břehu Vltavu nad přehradou na těch pár místech, kam jde dojet autem. Od Lenory po Novou Pec. Škoda, že se tam nesmí plout v téhle nejlepší sezóně. Ale zase byl božský klid i na Soumarském mostě.

Ještě bych dodal takovou technickou poznámku, že na tenhle podnik jsem si ani já netroufnul v mém tradičním a starém kabátě, nýbrž jsem celou dobu plul v plovací bundě. Ano, plovací bundě, což je minimálně pro mě praktičtější kombinace než plovací vesta a nějaká teplá bunda. Ta bunda značky Baltic je původně určená pro jachtaře a když člověk intenzivně pádluje, tak je v ní i dost teplo.  Přitom je certifikovaná na obvyklý vztlak 50N.

Chobotnice