A přece Klondike!

Po improvizovaném vyhlášení výsledků závodu Yukon River Quest v kempu v Carmacs jsem odevzdal závodní loď půjčovně. Sbalili jsme věci a sedli do auta s kamarádem Mikem, kterého jsme poznali díky závodům. A vyjeli směr Dawson City. Klondike Highway byla oficiálně stále zavřená kvůli lesnímu požáru. Ale když se jde do hloubky informací, tak pokud to jde, funguje tu podobně jako při rekonstrukcích zdejších silnic takzvané Pilot car. To je auto, které vás s kolonou (v místních podmínkách pár aut) provede stavbou, nebo v našem případě požárem. Po nějaké době jsme skutečně dojeli kolonu, která u značky čekala na Pilot car. Trvalo to dlouho, ale nakonec jsme se opravdu pohnuli a jeli mnoho kilometrů skrz spíš sem tam dohořívající spáleniště, než zuřící oheň. Požáry jsou tu součástí přírodního cyklu lesa. Vznikají většinou úderem blesku při bouřkách a nevyhnou se ani lesům okolo silnic. Od Pelly Crossing – tedy mostu přes řeku Pelly a stejnojmenné čerpací stanice s obchodem už byla cesta volná.

Utábořili jsme se poblíž bájné řeky Klondike, kus nad Dawson City. Ještě večer jsme nafoukli paddleboardy a dali na vodu. V červnu tu slunko zapadá až někdy kolem půlnoci. Nasedačka je štěrková pláž, na který krom pár aut stojí štendr s plovacími vestami a obvyklým nápisem “Po použití prosím vraťte.” Stojan je plný, ač nic není přidělané.

Pro mne to byla premiéra s paddleboardem na pořádně tekoucí vodě. Taky jsem všechno, co vypadalo přes obtížnost WW1 projel v kleče. Klondike nad Dawsonem je dokonale čirá řeka obtížnosti místy maximálně do WW2. Trochu jako Otava v nejlepším pod Rejštejnem, jenže dvakrát třikrát vedle sebe a mockrát za sebou.

Monika jela vše s jistotou na komoru. Z Dawsonu nás dovezl Mike zase zpět ke stanům.
Tady se ukázalo jako klíčové dobré řešení, že jsem si ve Whitehorse pořídil v přepočtu za pár stovek kanadské telefonní číslo s obrovským balíkem dat a volání. Už žádné lovení wifiny někde v obchodě nebo infocentru a mohl jsem podle potřeby vyřizovat vše potřebné s místními.Někteří čtenáří vědí, jiní ne, kdo je ta Monika, se kterou jsme cestovali po Yukonu. Teda je to paddleboardistka z gruntu, narozdíl ode mne, paddleboardisty z leknutí. Koho by zajímalo víc, zrovna s ní vyšel rozhovor v magazínu Pádler. A je tam i odkaz na její krásnou novou knížku o cestování s paddleboardem.

Další den nás Mike hodil výš, až k mostu na Dempster Highway, asi 45 km nad Dawsonem. První část úseku je jednodušší, do WW1. Tentokrát jsem si vzal suchý oblek, který mi dodal jistotu. Řeka v lesnatém údolí mírně meandruje a vytváří spoustu ostrovů. Vytváří a zase eroduje, živá říční krajina v přímém přenosu.

Do toho při velké vodě podemílá a odnáší mraky stromů, některé nakupí na ostrovech, nebo mělčinách. Takové hromady se tu jmenují v kilometráži Log piles. Když zablokují rameno u ostrova nebo celou řeku, je to Log jam – stromový zával.

Asi v půlce cesty jsme si dali svačinu na naplavené kládě na ostrově. Na slunku a teple byl v suchém obleku sakra hic, ale na osmělení v jízdě po divočejší ledové vodě dobré. V druhé části krom toho, že je řeka divočejší, jak už to bývá před ústím menších řek do větších, tak už se projíždí centrem dějiště zlaté horečky před 125 lety. Klondike tu místy eroduje a odnáší výsypky prorýžovaného štěrku od plovoucích korečkových rypadel.

Pořád je potřeba dávat pozor na cestu, pod vodou jsou náhodně ukryté kameny i kmeny stromů. Směrem k centru postupně během kilometrů přibývají dřevěné stavby, řeku křižuje most ke slavnému potoku Bonanza. Samotné ústí do Yukonu je roztáhlé do šířky s ostrůvky, mělčinami a naplavenými stromy. Křišťálově čistá voda Klondiku ostře kontrastuje se světle šedou kalnou vodou Yukonu, zabarvenou od ledovcovou řekou White.

Dawson City leží přímo na soutoku Klondike a Yukonu.

Přistáváme a schováme paddleboardy do vrbiček. Máme domluvenou večeři s místními kamarády v restauraci Sourdough Joe´s na Front Street. Restaurace je pojmenovaná po Joe Laudeovi, zakladateli Dawsonu.

Sordough, tohle slovíčko známe z překladové literatury jako Staří kvasáci. Tedy usedlíci, kteří pobyli v oblasti už několik zim a v době zlaté horečky si sebou všude vozili opečovávaný kvásek do chleba. Narozdíl od zelenáčů – Rookies, kteří používali Prdopeč. Sordough – kvasáci je termín někdy používaný dodnes. Například v závodě Yukon River Quest už Sordoughs – právě mazáci, kteří startují po několikáté, už nemusí na kontrolu se vším vybavením.

Restaurace je příjemně neformální s mezinárodní obsluhou, hraje tu příjemná muzika od jazzu po rock, u stropu visí opravdová březová kanoe a vaří tu báječně. Dáváme si kanadskou specialitu Pootine. To jsou hranolky, přelité UHO omáčkou s různými variacemi. A taky pivo Yukon Gold, pochopitelně.

Po večeři se vracíme ke stanům, abychom se připravili na další dobrodružství.