Košátecký potok

50 dní … před takovou dobou, jsem se naposledy sklouznul na vlnách. Posledních pár dní už to svědění prstů bylo snesitelné čím dál míň, a tak při plánování jarního vyvezení části našeho přístavu vodních skautů v Brandýse nad Labem, padlo oko na vody, které jsem naposledy jel před neskutečnými sedmi lety. Společně s bandou Neratovických skautů, tehdy v rámci jejich předvánoční plavby. Košátecký potok. Termín pro plavbu s oddílem je 19. březen, ale to je až za měsíc… No a co?! Co bych to byl kapitána přístavu, abych bral mladé na nevyzkoušený tok – sedm let je dost dlouhá doba.

Celý pátek 18. února se po Messengeru domlouvám s Honzou, kolegou z vedení, že by vlastně bylo fajn sjet si to dřív, a ne až s celou skupinou. Jenže na zítra je předpověď taková všelijaká. Má být sice slunečno a poměrně teplo, ale zároveň je výstraha před silným větrem – v nárazech až 70km/h. Na odpolední oddílové schůzce ještě domlouváme detaily zítřejší akce. No nic, slovo dalo slovo a s dohodou sejít se v sobotu ráno na loděnici a tam se rozhodnout, se v pátek večer rozcházíme.

Plán je následující – sraz v 9:30 v Brandýse na loděnici. Honza se synem na jedné a já v singlu na druhé kanoi. Start pod silničním mostem v Přívorech, cíl pod železničním mostem přes Labe v Neratovicích. Délka plavby 6km. Odhadovaný čas plavby 2,5h. No prostě pohodové jarní projetí a protažení. Doma ještě vymyslím záložní plán s manželkou – kdyby to fakt nešlo, zavoláme od prvního místa někde u silnice a necháme se odvézt autem.

S takto naplánovanou akcí jdu spát. V půl druhé ráno, mě budí zvuk startující rakety. Je to vítr, co se honí po dvoře a bere vše, co není zabetonované… Snad je zabetonované vše důležité… A snad se to do rána přežene… Sobotní ráno je stále poměrně větrné. Scházíme se na loděnici, a se slovy: „No co, tak se tam alespoň zajedeme podívat, jak to vypadá.“ nakládáme lodě a vyrážíme na nasedací lokaci. V očích své ženy vidím potutelný úsměv. A na čele jí úplně svítí věta: „Za půl hodiny mi voláš, že to vzdáváte.“

V Přívorech už to rozmýšlení zas tak dlouhé není. Sice fouká, ale potok je zařízlý v terénu a vody je v něm přijatelné množství. Prostě – když už jsme tady… tak jedem. Až někam sem, jde vlastně vše podle předem připraveného scénáře. No dobře, sem a pak ještě asi dalších 15 minut. To co následovalo, bych ale s trochou nadsázky přirovnal k turistickému výletu Amazonskou džunglí s lehkou vodáckou vložkou.

Skoro celou plavbu střídáme varianty „jo tady to celkem jde“, „hele to se dá přehodit“ a naši nejméně oblíbenou a na můj vkus až příliš častou „vysedáme a přeneseme po břehu“. Dva rozbořené jezy jdou sklouznout poměrně snadno. Na tom prvním je hned na koruně kus jeklu, trčící přesně v místě, kde je jediný prostor a dostatek vody k proplutí. Beru na sebe roli předjezdce a se slovy „buď se vejdu, nebo ne“ to v klidu sklouznu. Matěj na druhé kanoi to dává za mnou, Honza je připraven na záchranu (čti, fotí pod jezem). V singlu to jde na pohodu.

Další cestu nám zpestřují padlé stromy, trubky nad hladinou, nízký nepodjetelný můstek, prostě taková potokářská klasika. Druhý a poslední jez opět zkouším sjet jako první a tady je v cestě pro změnu padlý strom. Asi nás ten nahoře má rád, ale kmen je naštěstí padlý tak, že přesně mezi větvemi jde opět v pohodě sjet. Za mnou tentokrát jede Honza, který si vyměnil roli dokumentaristy s Matějem. Zbytek plavby se nese v již zmíněném duchu.

Ovšem jestli jsme měli pocit, že dosažením ústí do Labe máme vyhráno, nemohli jsme se splést víc. 700m proti proudu rozvodněného 80 metrů širokého Labe, s větrem mírně zboku, nám dalo zabrat víc, než by si jeden byl ochoten připustit. Kluci v deblu to se svým dvoumužným pohonem ještě dali poměrně v pohodě, ale já na singlu… (co bych v tuto chvíli dal za svou lehkou laminátku).

Z původně odhadovaného času dvě a půl hodiny, se stalo neskutečných pět a tři čtvrtě hodiny boje s křovím a padlými stromy. Moje drahá polovička už tu trčí dvě hodiny a čeká na nás. Já a Matěj zůstáváme ležet u lodí a naše rychlá spojka veze Honzu pro auto s vlekem.

No – když to shrnu… jsem rád, že jsme to nevzdali a hecli se. Kluci si tento potok mohou přidat do svého vodáckého CV a já vím, že na předem zvolený termín přístavní plavby, mám hledat jiný tok. Bolavá záda, kolena, ruce… no vlastně vše, a k tomu další části těla, o kterých jsem doteď ani nevěděl, že je mám, mi budou tuhle sranda akci ještě pár dní připomínat.

Vašek