Tak se rok s rokem sešel a nastal opět Krumlovský vodácký maraton. V rámci optimalizace a předstartovní socializace jsme vytížili prostorný expediční vůz zvenku i zevnitř. Protože atrakce Krumlovák + prodloužená do Týna je v kurzu a team se rozrůstá. Láďa, Aleš, Kamila, Vláďa a teda i já.

Samostatný příběh jsme letos měli s čipy a čísly.
V pátek večer jsme si v Krumlově všichni vyzvedli tašky s dárky, čísly a
čipy nejen pro osazenstvo auta, ale i pro kamaráda Standu, kterému
zranění nedovolilo přijet. A už po převzetí jsme se divili, že někteří
máme velké samolepky s číslem a někteří ne. A tak jsme prolezli všechny
sady a hledali velká čísla a malá čísla a čipy. A zase je vrátili zpět
do tašek. No a v sobotu před startem Láďa zjistil, že ve své igelitce s
nápisem C2TOUR nemá čip. Práskl se do čela, že si ho patrně v pátek
nevrátil do tašky, ale nechal na palubce v autě, které teď stojí už na
parkovišti v Krumlově. A místo svého sáhnul po čipu navíc do tašky s
nápisem K1SEA a nalepil si Standům čip. Chvíli byl spokojený, ale měl
tři tašky. C2TOUR, K1SEA a třetí měla nápis K1MVET. Ok zřejmě si mylně
nevzal Standův čip – Standa je čerstvý penzista tedy MVET – muž veterán.
Čip na Láďově přilbě bude asi Kamily a správný čip má mít z tašky
K1MVET. Sejmul tedy čip z přilby, nalepil jej na druhou stranu papírku
od čipu z tašky K1MVET (která logicky nemůže být Kamily když je to K1M)
a vrátil čip zpět. A po příchodu Kamily se s radostí otázal Kamily, zda
už má nalepený čip. Uzemnila ho odpovědí, že už dávno. A ano měla čip se
shodným číslem jako její startovní číslo, skutečně nalepený na přilbě.
Čí tedy je čip na přilbě Ládi? Aha, Kamila tedy má taky K1SEA a K1MVET
na Láďově přilbě musí být Vladimíra a na přilbu zřejmě má přijít zpět
ten K1SEA. Dorazivší Vladimír ovšem na otázku zda má nalepen čip, suše
odpověděl, že jasně a už dávno. Ha! Odkud ho vzal, když taška K1MVET je
stále tu. No ze své K1SEA. Ukaž! No a byl nalezen čip odpovídající
startovnímu číslu z tašky C2TOUR. Vladimírovi bylo divné, že na čipu
vytištěné číslo nesedí s jeho startovním, ale co už, myslel si, že
třeba nemají shodné číslování. Takže dolů z přilby Vladimíra na přilbu
Ládi. Hurá, čip z tašky C2TOUR nebyl na palubce auta, ale v jiné tašce.
Konečně jsme napárovali čipy na startovní čísla, Vladimír si vzal svůj,
jeho si vzal Láďa a bylo hotovo.
Co jsme udělali s plonkovým čipem Standy? Nalepili ho dovnitř Chobotničí
přilby a jsme zvědaví, jestli Standovi přijde z Rechlí video jak
Chobotnice sjíždí jez.

Sem tam někomu chyběly boty. Ale tričko „Paddle faster I hear banjo“ je základ úspěchu.

Láďa s Alešem si ulepili a uštrykovali vlnolam. Prý fungoval a v průměru i to, že vlnolam sám přežije první jez je úspěch. Tenhle přežil až do cíle a pro velký úspěch byl zaarchivován.

Někteří máme vlnolamy a atributy tak nějak tradiční.
Závod sám zdá se v průběhu let zraje (Letos dvacáté výročí – gratulujeme) a daří se činit organizaci hladkou bez některých dřívějších neduhů.
Závod jsme zdárně ujeli – všichni v nových osobních rekordech.
Po závodě a občerstvení jsme se u auta převezeného dolů převlékli z mokrého závodnického do suchého (teda hlavně kanoistická sekce) cestovatelského civilu a vyrazili z Krumlova dál po proudu.
Přespali jsme kdesi na tajném místě a najednou vrrrrum – turbo – a bylo nedělní ráno.

A říjnové nedělní ráno s mlhou nad vodou, skrz kterou postupně začínají probleskovat paprsky slunce a k tomu dobíhající zvýšený průtok od závodů, to je něco proč mi stojí za to vstávat v šest ráno za tmy (do práce tak brzo nikdy nevstávám) a v sedm vyplouvat na vodu. Protože při „ortodoxním a správně vodáckém“ vyplutí na vodu v jedenáct a později tohle prostě není.

Tohle už jsou poslední zbytky mlhy na začátku Budějc.

Tak jsme dopluli k retardérce s dálkovým ovládáním. Aleš se přihlásil jako dobrovolník, že tedy jako za kolektiv mávne pádlem mezi čidly. A než by se člověk vyčural a snědl housku, tak je retardérka přes upuštěný hradicí vak napuštěná.

Tady u jezu Rožnov jsme se rozhodli probádat nové cesty a místo přenášky do řeky pod jezem se vydali náhonem.

Náhon se klikatí , je to najednou nezvyk proti široké řece, ale vše je v pohodě průjezdné a s vrbičkovou obtížností maximálně VR1.

Po pár zákrutách jsme náhonem připluli ke Stecherovu mlýnu.

Před elektrárnou je jez s rybím přechodem. Přes jez jdou lodě v pohodě přetáhnout dolů a přepadovým a odtokovým ramenem doplout zas do Vltavy. Je to trochu zpestření a zajímavější než vysoce regulované koryto Vltavy v Budějcích.

Další kratochvíli jsme užili na Jiráskově jezu. Zvědové zvolili cestu pro přenášku nejkratší,

ale zato poněkud krkolomnou.

Nicméně společnými silami jsme to nějak dali.

Letos i krátká verze končila až u kanálu ve Vrbném. Tady jsme potkali kamaráda Dana s jeho opravdovým parníčkem. Tím parníčkem pak Láďa odjel zpátky do Budějc a na vlak do Krumlova pro auto.

Kamila se hecla na dlouhou trasu a tak jsme pokračovali dál. Protože měl Dan dopředu objednané proplavení zdymadlem, zbyla komora i takhle mimo sezonu i pro nás. Trvá to, ale zas je to trochu atrakce a ušetřená přenáška.

Jez na Hluboké už jsme museli přenést hezky ručně po břehu.

Když už to zlo přehrad musí být, Hněvkovice jsou za mně tedy krásná krajoobrazová přehrada. Taková komorní.

Na ferratách okolo přehrady bylo docela živo.

Tady někde pod vodou jsou stopy po obci Jaroslavice zničené v roce 1989 kvůli stavbě Hněvkovické přehrady. Kaple Panny Marie byla postavena na břehu jako nová, místo stejné, která byla ve zbořené obci.

Na jezu Hněvkovice, kilometr pod přehradou je slalomový kanál neosazený překážkami, nebo rybí přechod. Jak se to vezme. Ale proplout se to (samozřejmě s příslušnou opatrností) dá.
V dlouhé verzi výletu jsme upluli za dva dny 105 kilometrů. Tak zase za rok…