Trasa: Drahelice – Proboštský rybník

Ujeto: 30,5 km

Jezy: Kostomlátky, Hradištko, Lysá nad Labem, Čelákovice, Brandýs nad Labem

Počasí: déšť, protivítr, k večeru sluníčko

K ránu déšť ustal, a to mě probouzí, Pohledem na radar vidím, že na sbalení mám asi půl hodiny, pak zas přijedou s vodou. A tak se hrabu z teplíčka a šup šup pod přístřeškem vše rychle balím. Volám do Kostomlátek a poprvé slyším ženský hlas. Že hráz obhospodařuje žena je vidět i podle květinových truhlíků.

Na dalším jezu jsou taky truhlíky, ale jeznou zastupuje jezný – velký sympaťák. Povídá si se mnou o mé cestě o dokonce si mě chce vyfotit – prý ještě neviděl samotnou ženskou na kajaku putovat labskými vodami. Říká, že má chalupu na Benecku a že Krkonoše miluje – tak ho zvu na Silvestra na Žalý. Dokonce mi volá do Kerska, jestli mají otevřený bufet – ale nikdo mu to nebere. Já si nějak poradím, ale od něj to byla milá pozornost.

V Kersku mě déšť zažene do roští pod malou lávku a pod deštník. Je to odbočka do Ostré, kde budou mít soustředění malí seakajakáři z Kotvy. Chobotničák a Gaston mě zvali na večírek. Podle původního plánu by mi to hezky vyšlo, jenže řeka mě posouvá k cíli nějak rychleji. Tak jim tu v dešti alespoň věnuji hezkou vzpomínku a přeji jim, ať se to dnes dopoledne vyprší a oni mohou s drobotinou na řeku.

Jezy jdou dnes celkem rychle po sobě a tak mi cesta pěkně ubývá. Musím se pořád vyhýbat rybářům. Kolikrát mají vlasce přes celou řeku a nevidí mě vůbec rádi. Řeka je jimi obsypaná. Někteří, nejspíš chataři, si staví u břehu svoje kazatelny – dřevěné domečky se sedačkou. Na jednom místě bylo celé sídliště takových budek. Měly rozměry klasických kadibudek a bylo jich na jednom místě snad deset. Někteří mají složitou soustavu deštníků s plachtami. Někteří mají dodávky – nejlépe khaki barvy, se kterými zacouvají až k řece a sedí v kufru. Někteří mají pohodlná lehátka či polohovací křesla. Mají praky na zakrmování, někteří mají i jakési dálkové ovladače. Většina z rybářů mají pořádný pupek a dýchavičně dřímají v ruce prut a k tomu upíjí pivo. Ale najdou se i sportovní rybáři ve značkovém ohozu. Mohla bych o nich napsat vědeckou studii – po cestě jich potkávám nepřeberné množství.

Na jedny mám dnes ovšem štěstí – dva sympaťáci u odbočky do Probošstkého rybníka mě včas směřují pod své pruty, abych je nemusela objíždět hluboko do řeky. A radí mi, na kterém ostrůvku se nejlépe kempuje. Dobře mi poradili. Jsem skrytá mezi duby na ostrůvku uprostřed rybníka a mojí přítomnost netuší ani rybáři pár metrů na břehu proti mně, kteří přijeli večer na víkend. Navečer se rozsvítilo sluníčko a tak si jdu do písečného rybníka zaplavat a udělat ze sebe krasavici.

Proboštský rybník – Mělník

Ujeto: 30 km

Jezy: Kostelec nad Labem, Lobkovice, Obříství

Počasí: ráno déšť, k večeru sluníčko, dvojitá duha

Vyjíždím na vodu a začínají se stahovat mračna, už na Probošťáku začíná pršet. Volám jeznému do Kostelce. Říká, že už o mně od včerejška ví, a že je na mě připraven. Taky už z dálky vidím zelený semafor.

Jez v Lobkovicích dle květin obsluhuje žena – a taky ano, příjemná blondýna. Lobkovický zámek na mě dýchne vznešeností. O to větší pak nastane kontrast, když míjím Spolanu Neratovice. Stará továrna je zarostlá křovím, zdi se pozvolna rozpadají. Prý je v jejím prostoru ukryto spoustu nebezpečných chemikálií.

Hned vedle pracuje bílá nová Spolana – ohromný komplex. Kouří a nepříjemně smrdí. Pádluju, ať tomu industrialismu uniknu.

Když už jsem zase mezi duby a olšemi, volám do Mělníka Mirku Šimkovi – orientační běžec, který s rodinou bydlí přímo u řeky u mostu. Malinko jsem je zaskočila prosbou, zda u nich můžu postavit stan na zahradě – jejich zahrádka je tak malá, že by se tam žádný stan nevešel. Ale slibují gauč v kuchyni a společnou návštěvu místní hospody.

Kousek nad Mělníkem zajedu do přístaviště na pravém břehu. Hřbitov nákladových lodí – tak to na mne působí. Nostalgie je všudypřítomná.

Už jsem ovšem na soutoku Vltavy a Labe. Neodolám pokušení a zkouším dojet na soutok jak po Labi, tak po Vltavě. Rybáři, kteří tu mají asi nějakou soutěž, na mne udiveně koukají, jaké manévry na řece předvádím.

Jedu po Labi

Jedu po Vltavě

K Mirkovi na dvoreček dotáhnu loď z pod mostu na kolečkách. Dostávám buřtguláš, kafe, čaj. Nechávají mne vysprchovat a Markéta mi hodí moje vodácké hadry do pračky. Ukazují mi obrázky dvojité duhy, která dnes ovládla nebe snad v celých Čechách. Vyrážím sama na vyhlídku ke kostelu Petra a Pavla v Mělníce. Je krásné pozdní odpoledne. Zvoní zvony a já hledím na soutok a na zdymadlo v Hoříně.

Volá mi Kačenka – Lída dnes odešla. Stojím vedle stánku, kde Jiří Lobkovitz prodává své značkové víno: Ludmilu. Ano, v Mělníce se přeci narodila svatá Ludmila. Kupuji tedy červené a bílé a vím, že zítra dojedu do Litoměřic, kde se narodila naše Lída. Mám pocit, že mi tuhle cestu naplánovala – bylo to jejím zvykem, řídit naše životy. Zůstalo tu po ní velké ticho.

Trasa: Mělník – Litoměřice

Ujeto: 44,5 km

Jezy: Dolní Beřkovice, Štětí, Roudnice nad Labem, České Kopisty

Počasí: ráno déšť, který přes den ustává, protivítr

Po včerejším bujarém večírku se probouzím na gauči v kuchyni. Domácí mají ještě půlnoc a tak se balím. K brance mě přijde vyprovodit dcera Anežka, bezvadná holčička, kterou všechno zajímá. Sedám do kajaku, začíná pršet, zvony zase zvoní a já vyrážím na docela dlouhou cestu.

Jezný v Dolních Beřkovicích se diví, že v takovém počasí jedu po vodě v kajaku. Tak mu vysvětluju, že začalo pršet, až když jsem se nalodila a teď, že už jsem relativně v suchu. „Ženská do nepohody“, sklání mi jezný poklonu.

Podle množství veslařů v barevných dresech odhaduji, že jsem v Račicích. Musím dávat pozor, abych se s nimi nesrazila, moc terén za svými zády nekontrolují a jedou jako šíp.

Pod jezem ve Štětí kotví Falco. Od lodníka vím, že na téhle lodi žije další šífař. No – ale zrovna je někde pryč, tak ho ani nepozdravím.

Blížím se k Roudnici nad Labem. Měla jsem v plánu navštívit tady kolegyni, ale zase jsem se předběhla s mým plánem a tak si jen voláme. Alespoň budu mít víc času dojet v pohodě do cíle. Na kanále v Roudnici jsou nějaké závody – tak tedy nepojedu divokou vodu. To je vtip – to napadlo jen Kristýnku, že by se to dalo na seakajaku jet. Zdymadlo je až daleko za jezem, vede k němu po levé straně celkem dlouhý kanál.

A pod jezem se Labe mění v moře. Řeka se rozlévá do velkého jezera a protivítr vytváří celkem velké vlny. Od lodníka vím, že i pro nákladové lodě je to až do Kopist dlouhá štreka. A taky že ano. Asi ve čtyři odpoledne jsem už ale v komoře a volám Janě, že do půl hodiny jsem na vesláku. Než holky přijedou, seznamuji se tu s příjemným veslařem, který je velmi ochotný a pomáhá mi s kajakem na břeh. Znáte to – podáš prst a já chytnu celou ruku. A tak mi nechává loď schovanou u nich v loděnici s tím, že nejpozději v 6 ráno tu musím být. Tak dobrá, v 6:15, abyste se mohla pořádně vyspat.

Jdeme s děvčaty na večeři, spojuje nás smutek za Lídou. Spím U Kačky, Franta nás hostí svým rumem. Smažíme sírovec, který jsem dnes utrhla na jedné z olší u břehu. Výborná pochoutka.

Trasa: Litoměřice – Děčín

Ujeto: 52,5 km

Jezy: Lovosice, Střekov

Počasí: slunečno, protivítr

V loděnici jsme opravdu v 6:15. Veslař mi loď už vytáhnul na břeh. Loučím se s Kačkou, která se ještě dvakrát vrací – jednou se zapomenutým pádlem a podruhé se zapomenutou bundou. Takže na vodě jsem až kolem deváté. Nevadí, nikam nespěchám. Měla jsem slíbený večírek na lodi Beatrix v Ústí nad Labem, ale jsem ve velkém předstihu oproti plánu a majitel lodi je ještě někde na cestách. Takže kam dojedu, tam dojedu, o večírku si mohu nechat jen zdát. Žádného lodníka nepoznám – komu já to Karlínské nábřeží zazpívám?

Podél řeky je to nyní samá továrna. Lovosice. Industriální krajina. Komíny chemiček lícují krajinné obrazy s kostelní věží.

Míjím Velké Žernoseky a vítá mě Porta Bohemica. Polabská nížina se zvedá a řeka vtéká do posledního majestátního kaňonu na území Čech.

Dnes neprší, ale protivítr pořád útočí. K poslednímu zdymadlu ve Střekově si musím zavolat, už si mě jezní nepředávají, je to sem z Lovosic celkem daleko.

Říkám, že mám těžký kajak, jestli mě pustí dolů, Zdymadlář je velmi ochotný a říká, že samozřejmě, že už to jde chystat. Z jeho otázky:“Jak to máte dlouhý?“, jsem pochopila, že slovo kajak přeslechl. Můj pětimetrový kajak se v ohromné komoře opravdu ztrácí. Při výjezdu z ní mám téměř stísněný pocit a s velkou úctou si prohlížím ohromné Masarykovo zdymadlo. Obdivuji ryby, které se dokážou dostat přes 3x směrově zalomený rybí přechod.

Pod zdymadlem se řeka rozeběhne. Proud mě vesele proveze Ústím nad Labem, bezdomovci pod mostem mě jen tak tak stačí pozdravit. Jarda Hušek, který mi posílá cestou odkazy a kontakty na písničkáře, mě upomíná, ať se nezapomenu zastavit u Erdely v Děčíně. Chtěla jsem dnes dojet až do Hřenska, ale silný protivítr mi asi posílá Bůh písničkářů a napovídá mi, že když jsem u Daga Daggarta začínala, u Erdely bych měla skončit. Nově otevřela kavárnu naproti děčínskému Zámku na nábřeží. Kafe na mapě se ta kavárna jmenuje. Má na stěně namalovanou trasu Labe.

A tak přistávám a u kávy a báječného zmrzlinového poháru čekám na Járu, který pro mne k večeru dorazí. Loď je zaparkovaná na kolejdách před velkým skleněným oknem kavárny a dobře ladí atmosféru. S Erdelou se domlouváme na zítřejší večírek v Hrobu – a ten opravdu proběhnul. To už je ale jiná pohádka.