Labe 2020 – 1. díl

Labe 2020 – 1.díl – Jana Erbenová

Červnová voda se pro mne stala tradicí. Předchozích pět let jsem měla tu čest brázdit na kajaku laponské řeky. Jenže coronavirus řekl: STOP, nikam! A jasně mi dal najevo, že budu doma. A tak jsem se zadívala na mapu Čech. Vzhledem k tomu, že žiji na samém vrchu Labe, ve Vrchlabí, rozhodla jsem se, že si loď doma donesu k řece a po několika dnech pádlování mě v Hřensku vyzvedne kamarád z Krušných hor.

Do mých plánů však zasáhlo srdečné pozvání Daga Daggarda na společné hraní v Běstovicích.

Dag Daggard mi během programu pořídil několik hezkých obrázků a pak je pověsil na fb s tímto shrnujícím krásným komentářem, za který děkuji, Dagu a Vladi.

„NA KAJAKU z BĚSTOVIC do HŘENSKA !!….J.R.Erbenová je BLÁZEN v tom dobrým samozřejmě! – včera si z Vrchlabí zajela do Prahy koupit kajak, pak se nechala kámoškou odvézt do Běstovic u Chocně, tady si půjčila kytaru a „odehrála si svoje“, mezitím si postavila stan, kde pak přechrupla do rána – pak sbalit a pěšky s kajakem na kolečkách a s celým svým uzlíčkem věcí k řece – a pak už jen: LOĎ AHOJ a v 10:06 hod. nám mávla a zmizela v meandru Tiché Orlice….moc díky Jani a šťastnou plavbu v celém Tvém životě přejí Vladi+Dag. PS: velké poděkování Běstovským hasičům, pořadatelům, Kokymu a všem zúčastněným za pěknou, uvolněnou atmosféru….s úctou Dag.“

„Vy jste ta paní, co zítra odpluje do Děčína?“ ptá se mě místní fotograf, když sedím na hřišti v lodi a nastavuji si kormidlo. Pořizuje mi skvostný snímek.

Začíná mi krásná cesta po Tiché Orlici, Orlici a Labi. Pojedu sama – budu sama na řece, sama ve stanu. Budu mít čas na své myšlenky. Budu muset sama přetahovat loď. Budu se sama dívat do západu slunce, ale i sama moknout. Sama v polabské nížině.

Báseň od Šedého Vlka:
„Arci, že bych chtěl vidět labskou zem,
Tu zem pokrytou rovinou.
A každou hodinou
se blížit k cíli …“

31.5.2020 neděle

Trasa: Tichá Orlice, Orlice z Běstovic – kousek pod Týniště nad Orlicí, Petrovice

Ujeto: 29 km

Počasí: Přes den oblačno, sem tam zaprší, celkem chladno, večer sluníčko

pěšky k řece

Ráno balím zmoklý stan na fotbalovém hřišti pod střechou. Seznamuji se s mým novým kajakem, vymýšlím kam co uložit. Jídla nemám moc – plánuji dietu. Kajak je docela úzký (55 cm), zapasuji se do něj, ale také z něj budu muset někdy vystoupit. Takže místo nudlí, kyselého zelí, sušenek a anglické slaniny si balím MANU v prášku – kompletní výživa, co moc místa nezabere. Oproti švédským výpravám, kde vodu pijeme rovnou z řeky, do kajaku přidávám pár litrů pitné vody. Také musím počítat s místem na kolejda. Zatím je mám pod lodí – musím si ji naloženou a sbalenou dotáhnout jeden a půl kilometru k řece.

Zatím nejsem sama, zatím jsou tu se mnou přátelé – Dag s Vladěnkou. Vyprovází mě a u řeky mi Dag vyšlapává cestu kopřivami a dokonce mi těžkou loď dotáhne až k vodě pod most. Na špičce kajaku mám uvázanou darovanou květinu lučního kvítí a odrážím od břehu.

Naposledy zamávám kamarádům. Sama na vodě jsem asi 30 vteřin. Pak se za zatáčkou objevují 3 kánoe. Mladí vodáci, kteří mi pomáhají přetáhnout dost velký kus kolem následujícího jezu. Nevím, jaký Bůh obývá břehy Tiché Orlice, ale určitě za to mohl on, že mi tyhle bezva lidi poslal do začátku mého putování.

Tichá Orlice je krasavice. Česká Amazonka. Stromový porost tvoří nad řekou tunel, podél kmenů se táhnou břečťany, z větví visí liánovité šlahouny. Z vody trčí větve spadaných stromů. Řeka meandruje. Do jedné zatáčky musím svým pětimetrovým kajakem zacouvat, abych ji mohla projet.

Uprostřed řeky v jednu chvíli uvidím ohromný kámen – ne, není to kámen, je to obrovská nutrie, obr mezi nutriemi. Sedí na špalku a něco kouše. Sedí úplně v klidu a má možná legraci z mého úleku. Za zatáčkou sedí rybář, který mi potvrdí, že tenhle obr tu opravdu žije.

V jednom místě se řeka rozděluje na dvě ramena – vybírám kilometráží doporučené to pravé. Jinde na chvíli opouštím říční koryto a pokračuji tříkilometrovým náhonem, který končí na rybníce před mlýnem. U jiného jezu jen vytáhnu loď a přehoupnu ji do rybníka, po kterém se dá přejet místo dlouhého nepohodlného přetahování. Od konce malebného rybníka s ostrůvkem se vrátím opět k řece.

Ani se nenaději a jsem na soutoku. Dál pokračuji po Orlici. Na Rampě v Týništi vystupuji u dřevěných schodů. Sedí zde krapet přičmoudlý kluk v montérkách a velmi bezprostředně mi nabízí, že mi loď pohlídá, než si dám polívku a pivečko. Jsem dost důvěřivá, ale pádlo si raději beru s sebou. Teplá polívka, studený pivo a půllitr teplého čaje, to byla zasloužená odměna. Kajak pod dohledem kluka zůstal na svém místě a tak s plným žaludkem pádluji posledních 5 km k písečné pláži poblíž Petrovic. Řeka tu vytvořila svými meandry malebný poloostrov, voda svižně proudí, ale vytváří zde i hluboké tůně, které svádějí ke koupeli. Sluníčko zahnalo déšť a já rozbíjím svůj tábor. Dva delší klacky a pádlo svazuji do trojnožky a vyrábím si tak provizorní sušák.

Poprvé po mnoha, mnoha letech, jsem sama. U řeky, na písečné pláži, obklopena stromovím. Poprvé roztápím svou tepelnou elektrárnu – vařič bio lite*.

*vařič bio lite – dřívkáč, který rozfoukává ohýnek ventilátorkem poháněným elektřinou, která vzniká díky zabudované power bance. Banka je dobíjena díky termočlánku, který během vyření vyrábí elektrický proud. Jak prosté. Vaří se v něm báječně, docela rychle. Ale je třeba se mu pořád věnovat. Pořád mít nachystané klacíky, přikládat, rozfoukávat dlouhým brčkem… no prostě lepší než televize. Já během vaření vyřizovala telefony a odepisovala na zprávy. A pak jsem přikládala a přikládala a vyráběla elektřinu. Můj telefon je totiž nadstandardně zatížený, protože neustále přijímá ze senzoru mou glykemii, aplikace v telefonu vyhodnocuje její hodnoty a posílá zprávy inzulínové pumpě. A tak je pro mě dobití telefonu dost důležité – dalo by se říci životně důležité. Ale samotný vařič by to nedal, měla jsem na cestu několik power bank. Měla jsem i solární dobíječku…jenže, tu můžu použít až ve večerním kempu a to už zase nesvítí dost slunce.

1.6.2020 pondělí

Trasa: Petrovice – jez Opatovice
Ujeto: 33 km
Počasí: sluníčko, teplo na tričko

Ze stanu mě ráno tahá sluníčko. Povzbuzená příjemnou koupelí v řece balím věci, které rychle dosouším na prosluněné pláži.

Nezdržuji se vařením čaje a snídaně – mám manu a banán. Dnes mě čeká krásná cesta Orlicí a dva kamenné záhozy. Znám je z Východočeského vodáckého maratonu – první bude určitě jednoduchý, je celkem dost vody. Ale druhý ve mne vzbuzuje respekt, mám dlouhou, naloženou loď, nemám helmu a jedu sama. Taky mám lehké pádlo, kterým bych se nerada mezi ty ostré velké šutry zaklínila. Nemá mě kdo ohlídat, kdyby se něco stalo. Uvidíme.
Orlice se ukazuje ve své kráse – nesčetně kouzelných písečných pláží, suté břehy, voda příjemně proudí. Kus nad prvním záhozem je nečekaná překážka – ohromný dub s podemletými kořeny zcela přehradil řeku. No to si dám, než to přetáhnu. Ale není zde proud a nakonec se mi podařilo kajak pod kmenem podstrkat. Já musela z vody vysednout a přelézt kmen a několik obrovských větví.

První zához byl dle očekávání snadný, ani jsem si ho nešla prohlídnout.

Blížím se k druhému, vyššímu záhozu. Z dálky slyším zoufalé bečení: bééé, bééé. Asi 20 metrů nad jezem pod levým břehem je do hlíny přitisknuté jehňátko. Nemůže ani dopředu ani dozadu, je v kapse pod břehem, kopýtka se mu smekají po hlíně. Je v pasti. Zkouším k němu přijet, ale špička kajaku se nemůže prodrat křovím. A tak zaparkuji vedle jehňátka, aby nesklouzlo do vody a zvažuji, co dál.

Z kajaku do hluboké vody nevylezu. Na dohled nikdo není a ani nás pod břehem není vidět. A tak vytahuji telefon a volám 112. Jsem překvapená, že okamžitě znají mou přesnou polohu. Stručně jsem jim popsala situaci, odhadla výšku břehu, váhu jehněte. Za deset minut jsou tu čtyři mladí sympatičtí hasiči. Mám nad břeh zvednuté pádlo, aby nás snadno našli. Jeden hasič se jde převléknout do sucháče, ale mezitím se druhému podaří jehně vytáhnout za krk.

„Pánové, když už jste tu v plné polní, to mi ještě můžete dát záchranu na jezu, že ano?“ okamžitě mě napadá, že to nebyla náhoda. Potřebovala jsem přesně takový dohled při překonání těch velkých šutrů. Skoro to vypadá, že jsem si do řeky jehňátko shodila, aby mě měl kdo jistit. Kluci jsou velmi milí a já kodrcám přes kamenný zához celkem na pohodu i s těžkým plně naloženým mořským kajakem.

Nejen Bůh Tiché Orlice, ale i Bůh Orlice hlídá moje kroky (tedy plavbu) na řece. Od holešovického lodníka mám slíbený dozor labských Bohů, tihle se k nim přidali nějak sami od sebe. Do toho mi ještě přes zprávy z facebooku posílá křesťanské požehnání Jirka. Tak si do toho pytle dobrých Bohů přihodím i Krista a vím, že je vše na světě na svém místě a v pořádku. Děkuji, i tobě, Perune.
V Hradci u jezu na mě čeká Kačka. Přinesla mi zásoby – banány, broskve, pytlíkové polívky a čerstvou vodu. A taky mi přinesla hodně radosti, zlatíčko moje.

Pomáhá mi naložit loď na kolečka a oznamuje mi, že přechod není hned u mostu, musím od něj kus doleva a pak až zpátky. Na maratonu nám u mostu zastavuje dopravu policie. Ale kolečka pěkně jedou a není to žádný problém.

Musím doplnit ionty a tak si doběhnu pro pivo v kelímku do Jiráskových sadů. Pac a pusu, milá Kačenko, jedu dál.
Končím pod Opatovickým jezem. Do jezu se opírá sluníčko a já na hrázi chytám bronz. Dokonce chvíli i dobíjím energii solárními panely. Stan stavím na břehu vedle žlutých kosatců. Do usínání mi hraje drncající železný most.

2.6.2020 úterý

Trasa: jez Opatovice – Pardubice, loděnice na Chrudimce
Ujeto: 22,5 km
Počasí: sluníčko se honí mezi mraky, k večeru déšť

Vstávám v 8 hodin, dnes mě čeká klidná plavba po Labi a Chrudimce. Kluci z Pardubic mi slíbili možnost přenocování v loděnici. Balení je snadné, stan mám blizounko od vody. Ani řeka dnes nechystá žádné velké překvapení. Snad jen jediné: měla jsem na maratonu pocit, že z Hradce do Pardubic je to kousek, a najednou vidím, že když člověk nepádluje jak o život, že je to celkem kus. Přesto doplouvám do loděnice poměrně brzy odpoledne. Než odbočím proti proudu Chrudimky, obhlížím jez, který na mne ráno bude čekat a raději volám hnedka jeznému, jestli mne ráno pustí přes zdymadlo. Je ochotný a vybízí mě, ať jim ráno ještě jednou s předstihem zavolám. Telefonní kontakty na celou Labskou vodní cestu jsou ZDE.
V loděnici narazím na Romana Mornšteina, který přivolává Jirku Rolečka a dává mi letáčky na Východočeský vodácký maraton – že prý mohu cestou dělat nábor mezi vodáky.

Jirka mě pouští do loděnice, za což jsem mu velmi vděčná, protože večer přijde pěkná průtrž. Zatím nechávám kajak za bránou a Jirka mě odváží do města shánět železářství (potřebuji koupit 2 šroubky a tenký imbusák*), doplnit vodu a ovoce. Z obchoďáku mě chtějí vyvést, protože nemám roušku – já na vodě úplně na tuhle blbost zapomněla. Ne, že jsem zapomněla roušku v lodi, ale úplně mi z hlavy vypadlo, že se lidi bojí nějakých virů, o kterých se sice mluví, ale nikdo nezná nikoho, kdo by díky nim onemocněl. Hledám železářství – zjišťuji, že je v Pardubicích jen jediné. Za to výborně vybavené. Mám šroubky, banány, vodu… tedy těžký batoh, jsem unavená a hladová. Bůh perníků mi do cesty posílá stanoviště nextbiku – tak se registruji a půjčuji si kolo, se kterým jedu pozdravit na Zámek pávy a pak se přibližuji k loděnici- k plaveckému stadionu.

Odtud už to mám kousek ke Chrudimce a do Staré rybárny, kde svou manovou stravu zpestřím pořádným stejkem a spláchnu ho chlazeným pivem. JOJO..oslavná píseň na točené pivo se sem , myslím, hodí. Noc na posteli mi krášlí zvuk deště hrajícího na parapet otevřeného okna.

• Tenký imbusák potřebuji, abych mohla dotáhnout šroubky na mém novém kajaku. Kajman, jmenuje se Kája Kajman. Původně jsem se na tuto cestu chtěla vydat na mé expediční creekovce. Jenže jsem potřebovala skladná a dobrá kolejda, přeci jenom bude kajak naložený téměř na 14 dní, budu sama, nikdo mi při přetahování nepomůže. A něco mě pro ně zaválo k Henrymu do Holešovic (prodejna pro vodáky) . A tam mě čekal příběh. Ne přímo u Henryho, příběh na mě čekal v přístavišti. Podobně, jako se na Velký Pátek otevírá skála, tak se mi otevřel život starých šífařů, zavoněla Vltava, zachechtali se rackové. A nákup koleček se stal trochu součástí toho příběhu. A tak se není co divit, že když jsem se milé prodavačky zeptala, jestli náhodou na ta kolejda nemají ještě i bazarový seakajak, tak mě zavedla do skladu a on tam byl. Žlutozelený, pětimetrový, štíhlý a těžký kajak značky Winner, typ Otium – poctivá Čína.
  

V sobotu jsme ho s Yvettou naložily na střechu auta a dojely ho ukázat Lídě. A Dag mi pro něj pomohl vymyslet krásné jméno – já chtěla Karla a on přidal dobrodružství – Kája Kajman. Pěkný kompromis.

3.6.2020 středa

Trasa: loděnice na Chrudimce – Veletovská laguna
Ujeto: 41,5 km
Jezy: Pardubice, Srnojedy, Přelouč, Týnec nad Vltavou, Veletov
Počasí: slunečno

Balení mi dnes trvalo jen chviličku a tak jsem krátce po 7 hod u vody. Překvapilo mě vyzvánění telefonu – volali mi z jezu, kdy mě mají očekávat. Výborná zpráva, opravdu mě pustí zdymadlem. První zdymadlář v Pardubicíchc (nebo jezný nebo komorník nebo nevím, jak se jim správně říká) byl velký sympaťák.

Na všechno se mě vyptal (odkud, kam, na jak dlouho, proč sama) a nechal pozdravovat ve Hřensku. Kam jedu dál se mě pak ptali všichni, protože oni si volají a na dalším jezu už o mně vždycky věděli. Do zdymadla mě nepustili jen v Přelouči a v Poděbradech. V několika posledních zdymadlech už jsem s jeznými mluvila jen telefonem, protože ty jejich kukaně byly tak vysoko od komory, že už bychom se neslyšeli. Jinde se mnou ale vždy prohodili pár milých slov – byl to můj jediný společenský život během mé cesty. A tam, kde měli na zábradlí truhlík s begóniemi či muškáty, tam vždy zdymadlo obsluhovaly ženy.
Pod Srnojedským jezem z pravého břehu přitékal potok s úplně tmavočervenou vodou! Fialovej les a žlutá voda – to mi okamžitě vytanulo na mysli. Ale bednu hašiše jsem neměla a tak jsem se informovala na Obecním úřade v Pardubicích, jak je to možné. Na životním prostředí mi sdělili, že mám být klidná – že je to voda z čističky, že má sice divnou barvu, ale jinak, že je to docela normální voda. Normální voda? Řeka změnila barvu až někam do Poděbrad – úplně ztmavla a bála jsem se do ní potopit ruku. Srnojedy – že se těm jedům divím.

Jez v Přelouči je rarita – mají tady sice zdymadlo, ale to za svou existenci spustilo jen jednou jednu loď – stavební vanu.
Pod Přeloučí jsou totiž poslední peřeje na Labi – Hrčáky. (Video z Hrčáků na kanoi zde)

Krásná vodnatá docela dlouhá peřej. Vidíte, jak terén padá a voda skáče přes šutry – musí tedy být dost vody, což poslední dobou moc není. Jezní se báli, jestli vůbec projedu – ale oni mají jiné měřítko. Jezný v Přelouči mi sice vzal telefon – zkoušela jsem ho přemluvit, ať mě pustí zkratkou přes svou zahrádku, ale nepustil.

Zrovna brousil a natíral plot – nicméně sundal si brýle, sluchátka a roušku, aby mi mávnutím ruky ukázal cestu k řece.

Pod jezem na vysoké navigaci kvetly máky a sluníčko se opíralo do kamenné zdi. Sedím na schodech a svačím kedlubnu, když v tom vidím mladou kunu, jak vyběhla z kanálu a zkoumá okolí. Pohotově vytahuji foťák – a natáčím ji, jak míří směrem ke mně. Když už byla jen 2metry daleko, dostala jsem strach, jestli mi nesebere kedlubnu a tak se trochu zavrtím. Koukla na mě – a šla si po svých. Safari na řece, lovy beze zbraní.

Ve Chvaleticích začíná úsek Labe splavný pro velké lodě, v minulosti byl využíván pro dopravu uhlí. K jeho vykládce sloužil přístav Chvaletice. Východně od Chvaletic se nachází uhelná elektrárna Chvaletice, v jejímž středu stojí nejvyšší komín České republiky – 305 metrů vysoký.
Pro mne je to místo duchů. Pusto, prázdno. Uprostřed přístaviště se nánosy vytvořil ostrov s křovinami a stromy. Nikde ani živáčka, jen všude jsou přístavní mola a zrezivělé konstrukce. Voda je zarostlá stulíky. V kilometráži slibují občerstvení, ale po tom tu není ani památka. Takhle nějak si představuji Černobyl.
Pokračuji přes další dva jezy v Týnci nad Labem a Veletov. Asi kilometr pod jezem zajíždím do pravobřežní laguny. Nejdřív se tváří nepřívětivě, všude je stín, vysoká tráva, ale po chvíli se otevírá do překrásného jezera, na jehož konci je pidi ostrůvek, který je zalitý sluncem.

Na písečném dnu jsou vidět rozevřené škeble, tmavou hladinu krášlí stulíky a snad i lekníny.

Přistávám na ostrůvku, na který se vejdu s lodí a stanem tak akorát. Stavím stan a najednou vidím kolem mého Kajmana pohyb – myš! A krade mi banány! Ondatra a vůbec se mě nebojí. Má tady i další kamarádky, ale ty tolik zvědavé nejsou.

Dokud svítí sluníčko, jdu se vykoupat do krásně čisté vody. Na břehu laguny rostou topoly, jejich kmeny jsou obalené břečťany. Jdu na obhlídku po břehu. Přijdu si tady v tom minisvětě jak v divočině, jak v mém milovaném Laponsku. Taky tu mají uprostřed lesa kadibudky, jen oproti Švédsku, kde jsou všechny volně přístupné, tady visí cedulka „soukromý pozemek“.

4.6.2020 čtvrtek

Trasa: Veletovská laguna – Drahelice
Ujeto: 34,5 km
Jezy: Kolín, Kalvary, Velký Osek, Poděbrady, Nymburk
Počasí: ráno slunečno, bouřka, vytrvalý déšť k večeru

Vyjíždím dřív, než začne pršet. Bůh deště mi zatím vždycky počkal. Kousek po proudu do Labe ústí Klejnárka – tak jedu asi 2 km proti proudu a dávám si závazek, že si po ni a Černé strouze jednou zkusím projet Starý Kolín. Teď se ale vracím a volám na kolínský jez, jestli mě pustí. „No, to z vás mám teda radost, paní. S malou lodí, zrovna tu máme nějakou práci“, říká mi vůbec ne mile jezný. „Fakt jsem vám udělala takovou radost po ránu – to jsem opravdu ráda“, odpovídám co nejmilejším a nejnaivnějším hlasem, jakého jsem schopna (beru si vzor z divadelní hry Harold a Maud – doporučuji ke zhlédnutí ve Vinohradském divadle). Zabralo to. Zdymadlo mám připravené a dokonce si jezní (jsou dva) našli čas na příjemný rozhovor. Říkají, že začíná být sucho a že na poradě dostali doporučení malé lodě vůbec nepouštět a malé sportovní jen když jich bude víc. Jenže teď na řece nikdo není. Zatím jsem potkala jen jeden menší motorák, co jel z Přelouče do Pardubic. „My vám to, paní, domluvíme v Kalvarech, ať vás taky pustí, když máte ten těžký kajak, jo? A šťastnou cestu přejeme.“
Na břehu řeky, na schodech, sedí dva malí studenti. Opodál mají opřená kola a proti nim stojí muž a něco jim vykládá. Koukají do papírů. Asi výuka v době koronaviru. Tak bych chtěla chodit do školy.

V Oseku je zdymadlo už nachystané. Těším se do Osečka k přívozu. Pamatuji si tam výborné občerstvení u přívozu s pívečkem a klobásami – a taky kytaru tam měli pověšenou. Oseček je můj vysněný cíl – jestli to tam bude takové, tak už dál nepojedu a bude večírek. Jenže mají zavřeno.

Po maně a babánu mi už celkem vyhládlo a tak pádluji ostošest dál, na soutok s Cidlinou. Velký řízek a zelenina mě odměňuje za mou dřinu, Točené pivo. Život je nádherný.

Volám na poděbradský jez. Dostala jsem varování od rybářů, že je tam protivný dědek, a že je včera nechtěl pustit s motorovými čluny. Podle hlasu jezný není protivný, ale asi má protivného šéfa. A tak mi nejdřív navrhuje, ať si počkám až šéf odejde, pak ještě pustí Jiříka za Poděbrad anebo nejlíp, ať si ten kajak přetáhnu, že je to u nich jen pár metrů do kanálu, který jde až nad jez. Je to opravdu jen kousíček, jak zjišťuji a tak tedy kajak přetáhnu dvacet metrů po trávě a spustím do kanálu. Na pěší lávce stojí mladá paní s holčičkou a volá na mě: „Labutě tam mají labuťátka, to si je budete moct pěkně prohlédnout! To máte dobrý!“ A sakra, labutě, labuťátka… to teda nemám dobrý. Mají hnízdo na břehu kanálu a já se jim nemám jak vyhnout. V hnízdě dvě šedivá labuťátka a tatínek s maminkou roztahují křídla a hrozivě na mě syčí.

Honem se nenápadně sunu podél druhého břehu a dělám, že tam vůbec nejsem. Uháním co nejrychleji od nich. Jenže už slyším, jak labuťák startuje. Ohlídnu se a vidím, jak s napřaženým krkem plnou rychlostí nalétává na mou hlavu. Připravím si pádlo a sleduju dráhu jeho letu a doufám, že na poslední chvíli dokážu pádlem jeho zobák odklonit ode mne. Labuťák nakonec na poslední chvíli uhýbá a sedá na vodu necelé dva metry ode mne. Nálety zopakoval ještě dvakrát. Volám jeznému a docela nemile mu říkám, že je to padouch, když mě na nebezpečí neupozornil. „Z toho si paní nic nedělejte, on takhle nalítává i na velké lodi až do komory“, zlehčuje jezný situaci. Asi nemá cenu mu vysvětlovat, že já nejsem velká loď, a že nemám ani helmu ani vestu. Navíc obloha začíná černat a je jasné, že musím zapomenout na labutě a hledat si úkryt před průtrží mračen. Ta mne zastihla za pár minut pod mostem. K zemi padají proudy vody, hřmí, ochlazuje se. Skrz stěnu vody ani není vidět. Oblékám si bundu, pro jistotu se pod mostem kryju před deštěm ještě mým deštníkem. Který Bůh mi sem ten most postavil?

Uháním rychle k Nymburku. Nad jezem trénují rychlostí kajakáři a kanoisti. Tatínek vzal na vodu malinkou dceru – drží v ruce pádlo jako prase kost, zabere jen občas… ale stejně je rychlejší než já, která se s nimi snažím držet tempo. Kánoisti jsou oblečení do přiléhavých dresů a je radost pozorovat, jak se vkleče natahují pro další záběr. Létají po hladině jak vážky. Proti mně přijíždí vousatý kajakář s rameny širokými přes celá záda, postava Pepka námořníka, který právě spořádal svou dávku špenátu. Snažím se od něj okoukat jeho mohutný záběr – tak takhle na to musí.
V Nymburce jsem měla domluvený sraz s Aničkou a jejími dětmi, ale díky zdržení s přetahováním a díky bouřce to nestíhám. Tak alespoň zastihnu na přívozu Čerta, prý tam brázdí vody Labe na Blanici. Na jezu mi potvrzují, že Blanici nemohu přehlédnout. Opravdu, malý parníček, který nahrazuje zbouranou lávku pod mostem v Nymburce. Za kormidlem starý námořník a s ním Čert – plavčík, co uvazuje loď k molu a zase ji od něj odráží… a tak pořád dokola.

Asi za hodinu jsem s nimi přejela řeku snad desetkrát. Čert mi uvaří kávu, dobije trochu telefon a zavzpomínáme na společnou roli při historické bitvě na Pecce. Jo jo, to bývaly časy. Mám pocit, že jsem tam byla jeho chotí a on byl sám velký Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. V kormidelnické kabině hraje Karlínské nábřeží. Ale musím dál. Potřebuji už najít místo k zastanování – dnes bude určitě v noci pršet. To nacházím asi 3 kilometry níže po proudu. Kousek od Komarovského mlýna mezi stromy na břehu. Vařič roztápím pod mým improvizovaným přístřeškem, protože opravdu začalo hned pršet a prší celou noc.

Pokračování v dalším článku…

Jana Erbenová