Maraton Praha – Drážďany (Slavia Water tour 2019)

Do Drážďan
S Pavlem jsem se potkal v Solenicích, když jsme táhli kajaky k vodě, před sebou 45 kilometrů pádlování přes Kamýk a Slapy v rámci akce „Pádluj o 106“.
Zrovna mne braly pochyby, jak to letos dám, když tu Pavel začal vyprávět, že chytá splutí
Praha – Drážďany a zda by mne to nelákalo. To zahrál na moji tajnou strunu touhy.
Čtu knížky a dychtivě poslouchám Zdeňka Lyčku ( on je pro mne Hanzelkou, Zikmundem v jedné osobě), jak postupně splul Odru, Dunaj, Rhonu až do moře, ale hlavně splul Labe až do Hamburku.
A Drážďany, to by mohl být upádlovatelný cíl.

„A jak se to jede?“, ptám se.
„Po etapách, hele – nemusíš se bát.“
„Kolik to je vlastně kilometrů?“
„Asi 210 kiláčků. Ale počkej, nejsou to tak dlouhý štreky. První den 60, druhý 60 třetí 60
a na náplavku v Altstadt Dresden jen 30.“
„Tak to nedám. To je pro jiné borce, než jsem já, tolik sil nemám.“
„Ty to nebudeš celý pádlovat.“
„Jak to?“
„Přece tě ponese proud. Vltava teče rychlostí 5 kilometrů za hodinu. Když vypluješ ráno v sedm a celý den se budeš jen koukat, kudy jedeš, tak budeš hodinu před limitem, dokonce o 10 kiláků za cílem etapy.“
„No, přejet bych přeci jenom nechtěl.“
„A to mluvím o Vltavě“, povídá Pavel, „Labe teče osmičkou.“

A tak jsem podlehl „chlapským“ argumentům ( ještě že nejsem ženská, mne by ukecal každej).
Že je Pavel majitelem pojišťovny, tudíž pojišťovák na 120% jsem tehdy ještě nevěděl.
Takže, když jsme první den skončili etapu po dvanácti naprosto vyčerpávajících hodinách úpěnlivého pádlování po absolutně stojaté vodě ( kdyby ta mrcha mohla jen trochu couvat, určitě vy tekla zpět do Krkonoš), unavení, ruce vytahané až pod kolena s absolutně rozmandlovanou prdelí ( říkám prdelí – zadek jsme zdevastovali už v Dolánkách), vyrazil jsem za Pavlem … jak že tomu doopravdy je.
Vysvětlil mi to „statisticky“ a přidal několik slovních pojišťováckých kliček … a já konečně pochopil tajemství, které mi bylo skryto, tajemství, které skoro nikdo nehledá, tajemství pojišťovny … pojišťovna se totiž zabývá událostmi světa a živlů = oheň, vichřice a hlavně VODA, které NIKDY nenastanou.

Ale od začátku. Na začátku jsem hledal, kdo by se mnou jel. A to na kánoi – abych jel sólo kajak,
tak to se ještě bojím. Nakonec došla řada i na mého šéfa Petra. Je mu padesátčtyři, sportuje a je to fajn chlap. Slíbil, že se doma poptá.
Jeho žena nebyla nápadem zcela nadšena. Řekla doslova, ať Petr jede třeba do prdele.
„Ivo, považuji to za souhlas, hned zaplať zálohu“, zaúkoloval mne „šéf“.

Před startem nás postihly hned dvě nepříjemnosti.
Petr si při squashi nalomil žebro a mně se zanítila pravá noha.
Což se moc s vodáckým výletem zrovna moc neslučuje.

Háček vyskakuje první z lodi, táhne ji na mělčinu a taky nastupuje z vody, aby podržel loď a sichroval zadáka. A což teprve všechna přistávání a přetahování kolem zdymadel.
V Klecánkách byla premiéra.
Na břehu mává kluk z cestovky organizátora, že u něj se vyloďuje.
„Poslyš,“ povídám „je mi to blbý, ale můžeš mi pomoct z lodi? Víš, já nesmím šlápnout do vody.“
V duchu si říkám … je třeba vynést starouška na břeh. Ach, to jsem dopadl.
Ale David s tím nemá nejmenší trabli, pomůže, loď nahodí na kolejdu a společně ji spouštíme na vodu.

„Tak co tě po ránu bolí?“, ptám se Petra druhý den.
„Kratší by bylo vyjmenovat, co mne nebolí.“
„Takhle podobně začíná kniha Tři muži ve člunu“, směji se.
Znám ji skoro zpaměti a tak cituji takřka doslova.
„… jak Harris vodil zbloudilé lidi bludištěm“ – kolem této odhozené housky jdeme už podruhé“.

Martin do našich map zanesl místa, kde jsou jezy a občerstvovačky, ale kilometr, na kterém se nachází kemping, tam vždycky chybí. Asi aby byl utajený konec, jak východ z bludiště.

Navíc dvě řeky mají trojí kilometráž. Vltava se počítá od ústí – z Prahy je 46 říčních kilometrů do Mělníka, tam má Labe na ceduli, že do Hamburku je to 770 kilometrů a aby byl zmatek dokonalý, tak se tak se Labe počítá ještě jednou po germánsku vzestupně od prvního kilometru na Enderáckém území.

Pluli jsme s Petrem v souznění, necvakli jsme se, nehádali, nevyčítali si „kam koukáš ty blbečku,
ten šutr jsi musel vidět“, a tak jsme se ani nerozvedli.

V Roudnici jsme se sesedli nad kuřecími paličkami v medové omáčce a pochutnávali si, až se nám uši hýbaly. A Monika – úžasná paddleboardistka a ještě úžasnější ženská se rozplývala nad tou baštou a povídá:
„Tohle by se zamlouvalo mojí kamarádce. Ta se řídí v životě dvěma slogany. O sexu a o jídle:
1 … Nedělej drahoty, dokud je o tebe ještě zájem
a
2 … Sex zdržuje od jídla.“

Nakonec jsme se nenechali zdržovat ani od jídla ani od nekonečného pádlování a ty Drážďany jsme„dali“.

Konec první části, kterou sepsal
Ivo Rek

Pár slov od Chobotnice:
Vícedenní maratony jsou královská disciplína a dost odlišná od jednodenních. Kdo někdy jel aspoň šedesátku maraton a neflákal to, tak ví, jak bolí druhej den celej člověk. Ale krom rozvržení sil, tady musí ten celej člověk vlízt zas do lodi a ujet další no né šedesátku, spíš osumdesátku. A další den zas do lodi.  Člověk se nesmí tak zřídit.  Celkem cca  210 kilometrů, což byl po ukončení závodů Lenora – Praha asi nejdelší podnik svýho druhu u nás.
Maraton do Drážďan mne lákal, ikdyž jsem z účastníků znal prakticky jen Karla. Karel mně zásoboval cennejma radami. Například o metabolismu a glykogenu a jak je důležité dát si večer před závodem pizzu (to je jediný aspekt vodáckých maratonů, co mi moje děti závidí)
Odstartovali jsme od kanálu v Praze – Tróji v srpnu 2019.  Plus minus dvěstě let. Tady ten start fakt teče. A pak ještě to teče samozřejmě z Vraňan skoro do Mělníka. Pak po Labi už to neteče.
Přenáška v Dolních Beřkovicích má přes půl kiláku a dala vyniknout křepkým a rychlonohým.
Cíl první etapy byl v Horních Počaplech, což je vesnice s elektrárnou. Nebo spíš elektrárna s vesnicí. V kiosku u fotbaláku jsme rozjeli  hudební večírek.  Výhoda vícedenních maratonů je, že se stihne víc hudebních večírků.
Ráno jsme vystartovali dál. Tady jsem ten úsek tehdy vůbec neznal. U jezu Štětí bylo v propozicích napsáno, že je tam dlouhý přenášení. Tak jsem si říkal, že než dlouhý přenášení, tak se radši proplavím zdymadlem (což propozice dovolovaly), tam se v klidu nasvačím a budu makat dál.  Domluvil jsem si zdymadlo telefonem a makal co to dalo. Kluci za mnou pak líčili, že nejdřív mně nemohli dohnat a pak jen zklamaně koukali, jak za mnou zaklaply vrata zdymadla. No ukázalo se, že přenáška byla rychlejší, než obřad zdýmání, no ale když nešlo o život…
Úsek z Mělníka po Lovosice jde proti převládajícímu směru větrů. Tak se člověk šmrdolí okolo vrbiček a střídavě objíždí, nebo podjíždí vlasce čudlobijců. Za Lovosicema taky končí nudnější úsek kde největší povyražení je výhled na Říp nad řekou.

Etapa končila na začátku Ústí nadLabem. Večírek si nepamatuju, ale třeba byl.
V další etapě nás na začátek čekalo překonání posledního jezu – Střekova. Velkej jez, velká přenáška. A že byl kousek za naším nocležištěm, dohodli jsme se a jeli všichni vycházkou do zdymadla, prozdýmali se, otevřely se vrata komory a na zelenou bylo odstartováno.

Z  Ústí dál nebrzdí proud žádnej pitomej jez (tak aby nám to vydrželo) a kilometry ubývaly trochu radostněji. Tady s náma jely i posily, který se přidaly jen na víkendový dny. Například Dáša na obdélníkový SUP matraci.  I tom pomalým proudu se prakticky ukázalo, že je výhodnější držet proudnici na vnější straně zatáčky, než zatáčku řezat po sotva tekoucí mělčině.
Za Hřenskem jsme překročili hranici do Německa. Krom veslařskýho podniku nevím o jiným maratonu, kterej by se jel od nás krz jiný státy. Nisa maraton končí na hranici. Labe z Ústí je parádní, údolí se skalama, za Děčínem ruch postupně utichá za Hřenskem ještě víc a za Bad Schandau už jsou místa, kde je vyloženě klid. A až za Kurort -Rathen je údolí podle mně epičtější a epičtější. Třeba hrad Königstein vyrostlý ze skal nad řekou…
Skončili jsme etapu v místě, co se jmenuje Obervogelgesang. Což znamená Horní ptačí zpěv.   Večírek byl bujarý, asi z představy že další den už bude poslední etapa – „jen“ asi 30 kilometrů.  Asi náš zpěv byl málo ptačí a došlo k dílčím neshodám s panem kempmajstrem.

Cíl poslední etapy i celýho maratonu byl v Drážďanech u Augustova mostu. Probíhaly tu nějaký práce, na což proti proudu upozorňovala cedule se zvukomalebnym slovem „Augustusbruckebaustelle“, esisi dobře pamatuju.
Tady je na pravym břehu v centru normálně oblázková pláž a záplavová zóna. Počkali jsme na všechny závodníky a proběhlo vyhlášení výsledků.  Pak jsme nanosili lodě k první blízký ulici a navázali na vlek autobusu, kterej nás měl odvézt domu. V autobuse všichni vytuhli, ikdyž bylo brzký odpoledne.

No pravda, že jsme si dali celkem do těla. Copak my na rychlých strojích… Ale posádky plastových běžných kanoí, ti museli projevit nadšení a vůle. To skutečně posunuje vnímání toho, co je vám leckdo ochotný tvrdit, že se nedá. Dá. Když se chce.  A to i na plastový těžký lodi s plastovým supertěžkým pádlem.

Chobotnice