Mrazivý Orlík

Tak jsem se tak zmínil na těch internetech, jestli by někdo nechtěl narychlo na takový zkrácený víkend na Orlík. V sobotu po obědě vyrazit a v neděli se okolo oběda vrátit. No my partu měli vmžiku fit a tak jsme mohli vyrazit.

Sešli jsme se na smluveném místě u přehrady a v vyrazili podle plánu na sever, s větrem v zádech.  Jirka na bajdarce s dřevěnou konstrukcí potaženou plátnem, já, na mojí věrný Cedrofce a Láďa  a Buchťák na kanoích z papundeklu, co se mu říká Royalex. (Skvělý kánoe, světová technologická špička)

Já a Láďa jsme napnuli plachtu, aby nám popohnala tuhlecto, kánoe. Já mám osvědčenou pirátskou trojúhelníkovou, co se dobře ovládá otěží a pro rychlý skasání má regulérní výtah plachty. Láďa trénoval  Plachtu podle světového designu Endless river.

Krom dřevěného vlastnoručně vyrobeného  kajaku jel   Jirka i s vlastnoručně vyrobeným grónským pádlem.

Na Orlíku je vítr obvykle nestálý vzhledem k tmu, jak se údolí různě zatáčí. Nicméně krom několik míst, kde foukat přestalo, nebo dokonce chvilku foukalo proti, tak vál dobrý vítr příjemné síly. A když zrovna ne, tak to je ta výhoda canoesailingu, že se pádlováním přejede dál tam, kde už se zase plachtit dá.

Když foukalo dobře, tak jsme v pohodě drželi jen na plachty tempo s kluky co pádlovali.

To už jsme se se západem slunce přiblížili ke Zvíkovu.

Kdo byl hodný, tak ve správný den a minutu v roce uvidí zapadající slunce skrz hradní most.

Trochu jsme se pokochali na soutoku a jeli dál

Někde dál, na blíže nespecifikovaném místě jsme skromně pojedli a přespali.   Samozřejmě večer proběhla i obsáhlá, leč kultivovaná debata na aktuální i nadčasová témata.  Ráno jsme se probudili do slunka a mohli obdivovat  hladinu jak zrcadlo a perfektně nasvícené břehy.

Ne, loď mi neuplavala. Ale vždycky si pro případy focení zapomenu sebou vzít cívku vlasce, nebo něco takového.

Samozřejmě proběhla i kultivovaná debata nad aktuálními tématy.  Ráno jsme pak došli pěšky nahoru na vzdálenou horu, odkud je vidět Soutok Otavy a Vltavy z nezvyklé perspektivy.  A odtud jsme poprvé viděli led v obou řekách, který tam v sobotu nebyl. Noci jsou chladné, vzali jsme si teplé prádlo, ale řeka, ta si klidně zamrzla.

Hrad Zvíkov v březnu, ráno, od severu – nemá dobré světlo.  Ale i tak výstup na horu stál za to.

Láďa nám předvedl jeho originál Harness – postroj z popruhů. který slouží k nošení plastového sudu na zádech na způsob batohu.

Pak už jsme nasedli do lodí, v předtuše protivětru bez takeláže, maje tuto složenou v podpalubí a vyrazili jsme na zpáteční cestu.

Cestou jsme ještě zajeli do otavského ramene, odkud je zase jiný výhled na Zvíkov a  ráno tu bývá pravidelně dobré osvětlení.

Zvíkov se dá obeplout skoro celý dokola, s vyjímkou skalnaté šíje, po které vede přístupová cesta k hradu.  Vrátili jsme se do Vltavy a přiblížili se pásmu ledu.

První zamrzlé místo začínalo těsně za hradem. A pak už se to střídalo vždy třeba kilometr volné vody a sto metrů zamrzlé hladiny ledem až centimetr silným, což se dá ještě lodí prorazit, ale postup je pomalejší a je potřeba dávat dobrý pozor, aby třeba člověku nesjelo špatně pádlo po ledu a nedošlo k převržení lodě i s páníčkem.  Abychom si neponičili dřevěné lodě, zejména Jirka svoje plátno, tak cestu prorážel Buchťák na plastové kanoi. Další úsek cesty je shrnutý v následujícím videu.

Ujeli jsme něco přes dvacet kilometrů a shodli jsme se, že výlet stál z to.  A že tohle je perspektivní a neprávem opomíjená podoba rekreačního pádlování u nás. Bez davů, na čisté vodě, v krásné přírodě.  A není to žádný extrém, stačí mít slušné oblečení a věci na spaní. Prostě vodní turistika bez front na jezech, bez kelímkáčů a kuchyně Made in friťák. Klid a odpočinek od stresu všedních dnů. I s tím plachtěním jsme byli spokojeni, přesně o tomto canoesailing v našich podmínkách je – když to jde, tak plachtím, když to nejde, tak pádluju a kdyby bylo potřeba, tak to všechno přenesu.  Není to náhrada jachtingu, ale jen další z možností jak se pohybovat na kanoi a užít si to.

Chobotnice