Na kajaku Albánií

„To vzdávám,“ říkám rovnou, když vidím bílé čepice vln na Ohridském jezeře.„Určitě nechci zkoušet, jak budeme vylejvat naložený člun, až se cvakneme někde v půlce té dvacetikilometrové štreky“.Fouká to zčerstva z levoboku, přesně ze směru, kterým bychom měli plout do Strugy.Tak mávneme na taxi a řidič nás vyklopí u brány campu.Uvítací rakia domácí provenience vzor Maršál Malinovsky.„Jdu si dát dvacet …“, natahuje se Jarda na karimatku

„Spaní po obědě jsem nacvičil, když byla Aneta malá. Nechtěla spát a vztekala se. „Ale po „o“ se spí a basta. O tom se nediskutuje.“ leda tedy, možná, kdyby to vzal někdo za tebe, šel spát místo tebe, tak to by šlo. „A ty bys to, táto, pro mne udělal?“  „Jo, ale nesmí mne nikdo vzbudit, to bys pak musela jít spát ty“.
Tak si Jarda dal šlofíka a Aneta chodila kolem s prstem na rtech … „Pšššt, potichu. Táta spí“.

Řeku Černý Drin, která vytéká z jezera, blokují tři jezy. Budeme nasedat pod tím druhým.
Třetí prohlížíme z blbě přístupných břehů a zdá se, že se budeme muset trefit do nevelkého okna při levém břehu. Ale to až zítra.
Dnes je dnes.
„Zamysli se, co tady blbneme“, povídá Jarda, „neměli bychom s dalšíma důchodcema sedět v parku a koukat po babkách?“
„Kolik že ti je let?“
„A za jak dlouho to potřebuješ vědět?“
Sedíme na náplavce pijeme červené víno z lahve a hledíme na krásné jezero a dvoutisícovou horu Magaro s bílou čepicí bachratého mraku.

 

PONDĚLÍ

Nabušili jsme věci do loďáků. Zprvu se zdá, že se to nemůže vejít, ale hrubým násilím to tam jde vždycky našlapat, jako jsem šlapal zelí kdysi u babičky.
Srdce nebije ani tak odhodláním ke sportovnímu výkonu jako spíše megadávkou silné kávy. Ale odhodlání je také třeba. Nahodit 27 kilový bágl Jardovi a o něco lehčí mně a odnést je ty dva kilometry k místu nalodění.
Jarda ještě kontroluje, zda by šla zvětšit průrva v trámech, která odměřuje vodu z jezera do řeky. Včera jsme za ně lomcovali, ale moc to nepomohlo.
Tak ještě Skopsko pivo a trocha kořalky pro Neptuna a vyplouváme.
Moje obava, že budeme drhnout o dno, se naštěstí nepotvrdila.
„Zakloň hlavu a pádlo podélně“ velí Jarda a proplováme tím oknem třetího jezu.
Je to ve skutečnosti veliká zarezlá konstrukce tak 1,5 metru nad námi. Při jarních vodách je to česlo na ryby. Dnes výlov nehrozí.
Ještě trochu civilizačního odpadkování – stádo platových lahví a bordelu vysypaného do řeky.
„Hele, támhle je vykuchaná lednička. Nepřesedneme? Má vyšší borty než náš člun, to by se do peřejí hodilo.“
Řeka si vždycky pomůže. Má převelikou samočistící schopnost. Veze nás dvoukilometrovou rychlostí. Je hluboká a průzračná. Tím, že vytéká přepadem od vyhřáté hladiny je příjemně teplá.
Vzdutí přehrady přichází asi o 4 kilometry dříve, než jsme si je natrasovali podle mapy. A levostranný přítok si mapa také vyfantazírovala. Místo toho tu proud pohání plechové kolo, které žene vodu do zavlažovacího kanálu.
Kopce se semkly do užšího údolí, sem tam stavení na kopci a jen jedna vesnice se štíhlou siluetou minaretu a jinak nikde nic, zapomenutý kraj, pustina Balkánu.
Po třech jablkách k svačině a šesti hodinách pádlování se blížíme k přehradě. Snímek
z Googlu zatajil hrůznou nadstavbu na koruně hráze – vysokou betonovou zeď, na kterou
nelze vylézt natož tam vystrkat kajak. A sama hráz, to jsou jen šutry fixované cementem
a blbě šlápnout a skutálet se dolů by bylo na dílem okamžiku. Bohužel neumím šplhat jako kamzík, a tak mám půlky stažené strachem.
Myšlenku vystoupit na pravém břehu pohodlně na silnici nám hned hrázný jasnými povely zakazuje. Ale ani nemusí. Je nadstav vody a přes „jámu do pekel“ betonový kulatý odtok ve tvaru obrovského trychtýře teče voda až nadobyčej svižně. A přiblížit se na gumáčku by odmítlo šest z pěti vodníků. Vypadá to doopravdy hrozivě. Šlo by se s opatrností protáhnout při hrázi, ale nejsme blázni, abychom podstoupili takové riziko. Na snad, že by bylo bez rizika štrachat se po nakloněných šutrech v ruce pádla. Na tři pevné horolezecké body můžeš zrovna zapomenout.
Jarda koňadrou táhne člun k zarostlému břehu, vyrve ho na první terasu. Po soklu šíře tak 70 centimetrů opatrně kráčím a – můj milý deníčku – fakt se bojím a pevně svírám madlo, aby se člun nevysmekl a nesletěl dolů sám nebo i se mnou.
Povedlo se. Stojíme u silnice a očima přitahujeme každé auto, které by mohlo být dodávkou, kam by se vešel nafouknutý člun.
„No nic,“ povídám, „dáme tomu ještě pět minut a pak to sfoukneme“.
S bágly na hromadě budeme moct mávat i na osobáky.
Ve třetí minutě božské laskavosti zastavuje servisák – odtahovka s plošinou. Člun na ni jen smyčkou přiheftneme.
Z okének hledíme na pravobřežní přepad. Řítí se tady šílenou rychlostí voda, kterou nepobrala ta kulatá výpusť a je jí opravdu hodně. Do údolí jen tak tak dohlédneme, možná by tam šlo slézt, ale určitě by se tam dalo skvěle utopit.
V místě, kde jsme původně chtěli naloďovat, tam i suchozemec servisák pochopil, že by to bylo o držku, tak staví o pár kilometrů dál. Oheň krásně hřeje, záda mrznou … a hvězdné nebe nade mnou a mravní řád ve mně.

20 km, průměr 4,7 km/hod., spluto 150 výškových metrů

ÚTERÝ

Sluníčko jistě vyšlo už dávno, ale přes hřebeny hor na nás zasvítilo až před osmou. Je pořád dost chladno a rosa se rozstřikuje pod bosýma nohama. Vane z protisměru, ale vítr nám vyfoukal azúro nad hlavami a mraky drží daleko nad horami. Snídáme vločky na sladko a kafíčko s příběhem.
VOLK KAFE … s Tondou Volkem byl Jarda jako parťák na kurzu ferrat. Shodli se skvěle. Prímovej a skromnej chlap, pracoval pro nás zejména jako instruktor skialpinismu. Zemřel na horách někde ve Švédsku. Jeho žena pokračuje v Kafírně a pro nás má dnes arabiku v outdoor balení. https://volkafe.cz
Nakopávám malý loďák do přídě, aby si konečně zvykl, kde je jeho místo, a marně šátrám až na dno v tom velikém vaku, ale ani tam nenacházím žlutý loďáček, který má být vždycky na šáhnutí. Potom společně hledáme červený loďáček – to je ten, co ho musíme mít stále na očích, neboť je v něm to nejdůležitější – mobilem počínaje a doklady konče. Ale to se časem poddá.
Každé ráno shledáme, že opravdu potřebujeme čím dále méně a méně věcí. Jako Jarda na konci cesty „Evropou bez motoru“ ráno natáhl cyklodres a z kapsy vyndal kartáček na zuby. A bylo to.
https://uloz.to/file/eqEbuG6U/evropou-bez-motoru-foto-komplet-pdf#!ZJZ0MQR1MQpmZJL2LwMvBTSuLwp2IGMUqHujK0b5o085LGZ5
Vyplouváme a snažíme se nedřít ploutvičkou o dno. Jarda klečí uprostřed lodi, aby odlehčil zádi.
Podle kilometráže by tu už mělo být vzdutí přehrady, ale nějak se nekoná. Vrstevnice břehu začínají blátem, pak úzký proužek štěrku, následují čerstvé výhonky trávy, takové bio klíčky, nad nimi tráva, co se už zelená, o kus výše už nic – furt nic – jen kamení a támhle vysoko konečně keře. Odhadujeme, že hladina je dnes tak 10 metrů pod normál. Meandry sucha.
Jardu to inspiruje ke vzpomínkám na povodně 2002. Zachraňovali tenkrát raftem v Karlíně lidi, co uvízli doma. Stará paní z prvního patra už jen s obtížemi chodila.
„Nebojte se, dostaneme vás ven. Jen si vezměte občanku a léky, které užíváte a my vás pak zafixujeme do vašeho křesla a v něm vás se vším pohodlím nalodíme“.
Babi se za chvíli vyštrachala z kuchyně. Osobní doklady v levé ruce a obrovskou igelitku v pravé.
„Proboha, co v ní máte, to všechno jsou léky?“
„Ale ne, to je maso z mrazáku, když nejde elektřina, aby se to nezkazilo.“
A lachtana Jůlinku lovili až v Kralupech. Vyprostili ji z kovových traverz a naložili s největší opatrností. A co nikdo nevěděl, že byla těhotná
a Melounek, který se až do letošního června proháněl v zoo, byl její synek.
Co se bohužel naopak nepovedlo, byl zájezd do Provence. Lákal sloganem „Pojďte uschnout po povodních a ohřát se ve slunné Provence“.
No, a nad jižní Francií se usadila tlaková níže, lilo od pondělí do pátku a lidi jektali zimou v 10 stupních.
Vplouváme na vzdutí jezera. Kolem jen bohem a lidmi opuštěná krajina.
Kdybych to tady vyfotil a snímky převedl do černobílé a trochu rozmazal, od Apolla 11 by se moc nelišily.
Pláž obědového výsadku, která se ráno zdála za rohem se vylupuje na obzoru až ve dvě.
Sedíme na terase příjemné restaurace a stůl přetéká typicky jižansky – mix zeleniny a sýrů, grilovaná kuřecí ňadra pro mne a endemický druh pstruha lososovitého pro Jardu. „Ještě jedno pivo a rakiu,“ prosíme číšníka.
Pohoda a zastavený čas. Z reproduktoru nás John Lennon nabádá, abychom si představili, že není žádné nebe.
„Johne, to naše je právě tady a teď.“ … a tobě přejeme v tom tvém requiescat in pace.
Dívám se dolů do zátoky, kde se pohupuje náš člun. Měl by se asi trochu ufouknout, praží na něj slunce. Ale kdyby teď prasknul … zrovna na tomto místě, kde pokoje hotelu mají balkony s výhledem na jezero … určitě bych tu těch devět dní vydržel. V 16 hodin nasedáme a pádlujeme ke hrázi.
Jak jen Google klame.
Z leteckého snímku to vypadá jako upravená hráz rybníčku ve Stromovce. Ovšem to,  co se jeví jako promenáda pro nedělní procházku, je lom plný obrovských balvanů. Mohutná kruhová stavba s hradbami není věž hradu, ale výpusť trčící k nebi, podobná té, které jsme se včera báli, že nás vtáhne přes okraj. Dnes na ni hledíme od hladiny vzhůru. A konečně to, o čem jsme se domnívali, že je schodiště je betonová hrůza o sklonu alespoň 50 stupňů. Nahodíme bágly, lezeme takřka po čtyřech a kajak potom prostrčíme mezi betony jako ježka v kleci. Na hrázi obrátíme prázdný kajak dnem vzhůru a posadíme si ho na hlavu. Já vepředu vidím sotva jen okraj silnice a Jarda jen moje paty. Sejdeme jeden a půl kilometru s kopce k úpatí hráze.
Zde cesta překvapivě končí.
Dědek v budce nás dost zprudka informuje, že jsme jednak v hraničním pásmu s Albánií a druhak ve střeženém areálu elektrárny. Ať koukáme z tohoto státně strategického místa okamžitě vypadnout.
Zrovna melou elektrický proud naplno a voda v řečišti valí taky naplno. První peřej, co je vidět, bychom asi ještě dali, ale co dál v rychle tekoucí řece, kde nebude možno si vodu prohlédnout?
Táhneme všechno zase do půli kopce zpět. Oheň plápolá a my si říkáme, že je vlastně dobře, že nás od další plavby dědek odradil.

STŘEDA

Ke snídani máme vločky s hrozinkami. Beru lahve a jdu pod kopec doplnit vodu. Včerejšího dědka vystřídal dnešní dědek. Má pistoli a psa, tak hned rychleji chápu, že mám vypadnout. Jarda optimista mne vítá slovy:
„Jestliže platí, že E=mc²… a kapacita baterie mého mobilu klesla na polovinu, nelze než konstatovat, že zpět na hráz přehrady budu mít bágl lehčí“. Jarda je optimista a matfyzák v jedné osobě .
Matfyzák totiž není osoba, ale diagnóza.
     Jak bezpečně poznáte, že dotyčný vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu? Stačí k tomu jediná prostá otázka.
     „Jaký je podle vás nejblbější název filmu na světe?“
     A správná matfyzácká odpověď je:
     „Nekonečný příběh II.“
     Příběh může být buď nekonečný nebo nemůže mít žádnou dvojku.
     NEmatfyzáci se také poznají:
     Stalin: „Vy nejste jen záporná veličina, vy jste záporná veličina na druhou.“ … nebo úplně po lopatě …
     Zeman: „Z té třetiny, co přišla k volbám, mne volila polovina. Takže mám důvěru většiny obyvatelstva.“
Máme zase štěstí. Na první dobrou nás nakládá hrázný do auta a cestou do Debaru už volá kámoše taxikáře, který nás hodí až do Albánie.
Konverzace plyne v „jugoslávštině“ … „Tito Дοбрο, Turbina Czechoslovakia Дοбрο“.
Poslední nákup na kartu. Rakie rovnou litrovka. Budeme dlouho v pustině.
Jsme na hranicích. Zatímco nahrávají občanky do systému opatrně odpovídám, cože to tady budeme dělat. Že máme člun, už nahlásil taxikář a podařilo se mu přesvědčit celníka, že je to v pořádku. Ale opatrnosti nezbývá, s těmito uniformami nebude žádná sranda, tady je každý hned podezírán ze špionáže. Ještě, že jsme hranice nepřejeli po řece. To si ani nedovedu představit. Vyprávím tedy o vzdálených cílech a o jezeře Komani na druhém konci země, kam dojedeme autobusem. To aby nevzniklo podezření, že hodíme člun na vodu hned tady za čárou. A jako že hodíme. O tom žádná.
U vody sedí kouzelný dědeček. Nabízí ke srovnání naši kupovanou a jeho domácí rakii. My jsme tak na oktanovém čísle 87 benzínu Normal zatímco jeho kořalka se blíží 130 leteckého petroleje. S Jardou si ubalují cigarety.
     „Ty kouříš?“ divím se.
    „To jenom na cestách. Já v mládí žil dost bujaře a jednou mne přepadla obava, že jsem na tom nikotinu závislej, a to omezuje a to nechci. Tak jsem přestal. Po osmi letech jsem uznal, že tedy nejsem závislák.
     Pak mne ale oslovily verše Wabiho Daňka „ … a cigaretu zapalovat třískou“, a to není žádné kouření. To je poesie.“

Tak na vodu. Valí to velikou rychlostí jako Váh u Liptovského Mikuláše. To ovšem netuším, jak se mýlím. To je jen půlka toku. Ta druhá se přidává vzápětí a my plujeme osmičkou rychlostí a když zabereme pádly tak až 15 kilometrů v hodině. Dává to průtok tak 30 kubíků. Dal by se srovnat s naloženou plnou tatrou se zařazenou „velkou trojkou“.
Míjíme orientační body mostů, trochu se nám to plete. Trasovač v mobilu si dal chvíli siestu.
Vpravo místečko s kioskem. Lavička, křesílka a lodička na půjčení.
„Honem ke břehu“, řve Jarda, „támhle je ta peřej. Ať nás to tam nesnese. To musíme prohlídnout.“
Viděli jsme to místo na videu vodáků z Pardubic. Jeli to na samovylévacích Barakách, v neoprenech a s přilbami. Jeli a hulákali nadšením, jako na jaře v peřejích pod Žampachem. Ale tam následuje mělčina, zvaná „Kamenné stádo“. Tady spíše z hladiny pulzuje stádo dost velkých vln. Prolézáme roští, šlahouny, kukuřici i naplavené kmeny, abychom nahlédli, jak to vypadá dál. Jarda šplhá ještě na zbytky lanové lávky. Jsou na ní jen lichá prkénka a někdy ani ta ne.
Projet
a) to nejde
     b) mohl by Jarda sám, ale první vlna 50 litrů do lodi, druhá 50 litrů a třetí také,
dohromady 150 kilogramů. To je už „Žlutá ponorka“ a absolutně neovladatelná
     c) můžeme to také úplně zabalit a domluvit se támhle s rybářem, aby nás odtud odvezl pryč
      d) nebo to překoníčkovat u levého břehu

Přepádlujeme na protibřeh a chopíme se šňůry. Potácím se za Jardou po pás ve vodě a jsem rád že nevletím do proudnice, natož abychom si tu šňůru podávali. Jarda tedy popouští kajak po proudu sám a já padám přes křoviska na držku a propadám se do zarostlých jam. Když ještě není nejhůř, ale už je dost blbě, nastrčí mi pánbůh pod nohy cestičku.
Jardu potkávám na půl cesty.
„Pomoz mi to vylít,“ … vody je až po okraje bortů.
Pod pylonem mostu nasedáme. Je třeba ještě dobře vyjet. Táhne to pod převis skály.
Jarda stočí loď doprava, dovnitř šváchne pár vln. Jsou daní za to, že jsme se odtud dostali.
„K jaké řece bys to přirovnal?“ ptám se.
„Ta hladká průzračná voda s rychle ubíhajícím štěrkovým dnem pod námi mi připomíná zmenšeninu horního Jeniseje.“
Tak to zní dobře. To je správná řeka.
Dokud řeka teče v Makedonii nazývá se Černý Drin, v Albánii je Drinit nebo také Drynit. „Dry nit?“
„Dry? … suchý? A co znamená v angličtině „nit“? = hlupák, vůl!
A na to se napijeme.
„Tak Na zdraví.“

Údolí se unaví, a když vidí, že nám nevadí sedět v lodi s mokrou prdelí v rybníčku vody, tak se otevře do krajiny. Do té krajiny, která v Google prohlížeči nabízí slepá ramena suchých oblázkových pláží se sotva viditelným potůčkem uprostřed. Teď nám hektolitry vody nenechají chvilku oddechu a musíme furt koukat, kudy proplout. Zvednu na chvilku hlavu a rozhlížím se, jaká to kolem krása.
„Podrž příď trochu doleva, udělám fotku,“ učarovala Jardovi ta scenerie.
Na display mobilu hledá lepší kompozici snímku, ve fotobranži se tomu říká „zlatý řez“.
Jak tak čumí sem a tam po okolí … stačím jen zařvat „Vrbičky!“ a už nás plácnou větve zleva a ve vteřině plaveme.
Nohy dopředu, držet pádlo, nezmatkovat a nepanikařit. Vestu mám zarytou až pod nosem a když už se konečně chytnu silné větve – záchranářky, vidím, že Jarda je u protějšího břehu. U správného. Toho mělčího. V levé ruce pádlo, pravačkou drží člun a mobil svírá v zubech. Plavu tam a proud mne strhává a když už skoro stojím, podrazí mi nohy. A než se zase vymotám, pádlo se stočí napříč a sejme mne zpátky na všechny čtyři. Naštěstí není voda moc studená.
Vyléváme, nasedáme a pádlujeme rychle dál. Slunce je za mrakem a zima se vkrádá.
Když už třas ovládne celé tělo, zavelí Jarda přistát u břehu ostrova a honem vyndává suché věci a rozdělává oheň. Rozhodíme všechno na sušení.
Bača na nás přátelsky volá a také k nám přátelsky nažene stádo krav, které jsou fascinovány našimi mokrými svršky. Ty nám tu ještě chyběly.
Ale co naopak chybí je Jardův mobil s natrasovanou mapou a bankovní aplikací na placení. Když ho neutopil, je možné, že by ho sežraly ty krávy?
Když později vykoukne měsíc, vykoukne i mobil v červeném loďáčku.
A červené jsou i v dálce hřebeny hor, postupně přecházejí do bordó odstínu červeného vína a nebeský Orion se zlomí ve svém tříhvězdičkovém pase a dopije den do dna.

23 km, obtížnost WW 2 (peřej WW 3+), spluto 100 výškových metrů

 

ČTVRTEK

Voda opadla skoro o celý metr. Tajně se z toho raduji. Peřeje, které jsou před námi by nemusely být dnes tak vysoké.
Řeka teče sama o sobě rychlostí asi 6 kilometrů v hodině. Za pár hodin lehkého pádlování a lehké konverzace máme za sebou 17 kilometrů.
Těším se, kdy rozpláclé řečiště s vyschlými přítoky (vádí) vystřídá zeleň údolí.
To ještě nevím, na co se těším.
Voda totiž ještě zrychlí. Je stále průzračná.
Před námi v dálce hory podobné Vysokým Tatrám, a oblé kopce pod nimi připomínají Nízké Tatry a my plujeme svižně, až skoro docela rychle, Prielomem Hornádu – Slovenský, pardon albánský, ráj to napohled.
Řeka předvádí svoje divy. Vracáky, lavóry, peřeje a květáky.
Kromě velikých vracáků jsme s Honzou měli kdysi v Rumunsku to „potěšení“ olíznout a těsně minout vír „lavór“ – prohlubeň hladiny delší než loď. Jeho mohutnost a rychlost rotace nás přivedla k rozumu a přirazili jsme ke břehu. Naštěstí!
Tady pod ústím řeky Lotru do Oltu se nacházela pověstná peřej „Kobylí hlava“. Nakoukli jsme na ten schod na zeměkouli, vyfoukli člun a utekli od řeky. Kdybychom najeli na první vlnu, tak na vrcholky těch dalších to bylo ještě tak 2–3 metry vzhůru. Dnes je celý tok Oltu zkrocen přehradami.
Když silný spodní proud narazí na dně na velkou překážku, voda se vyvalí na hladinu „Květáky“ jsou boule, které pulzují a zvedají hladinu. Jejich nebezpečí spočívá v tom, že loď může sklouznout dolů v nepřiměřeném náklonu a převrátit se.
Jarda najíždí peřeje při okraji a trochu napříč proudnicí. Ke kamenům stáčí špičku hodně nablízko a nechá proud, aby ji uchopil a srovnal celou loď. A vracákům pod peřejí, se kterými já se vždycky peru, dopřeje, aby nás volně točily a my plujeme klidně pozpátku.
Je to pro mne úplně nové. Jsem vodácký samouk. Už výlet s vodními skauty v roce 2000 mi otevřel oči. Nestačil jsem se divit, jak se správně pádluje. A to jsme se jen loudali po horní Vltavě. Tady je to „mokrá“ škola na plný pecky. Sedím v první lavici, to je na háčku, a koukám, abych něco pobral, než bude konec hodiny.
Sevřená řeka ukončila odpolední pohodu. První peřej nás zalila velkou vlnou z boku a člun je skoro po okraj plný vody. Takhle se nedá ovládat. Proud smýká člunem, kam chce.
„Honem ke břehu a vylít“, volá Jarda.
Začínám tušit, že to nebude dnes naposledy.
Nakonec je skóre 2–2–2–1.
2 x společně sjetý těžký úsek,
2 x jel Jarda single, tam, kde by nás vlny zalily přes přetíženou příď
2 x koníčkování a nenechat se strhnout do proudu přes balvany
1 x přenášení asi 60 metrů po levém břehu. To jsme věděli, že se to nedá sjet.
Doma totiž nad Google mapou a při zvětšení na detail 750 metrů, narazil Jarda na místo, kde se řeka ztrácí. Vypadalo to, jako když řeka ubývá na síle a vsákne se někam do země. Ty uvízneš na mělčině a po chvíli se řeka nedaleko zase objeví. Asi tak, jako Dunaj krátce po prvních kilometrech se rozpustí v řečišti a o 12 kilometrů dále po vzoru Punkvy vyrazí na povrch.
Ale také by to mohl být sifon.
To je extrémně nebezpečné zužující se místo. Prostě místo, kde se to zužuje a zužuje tak, až se o něco zasekneš, voda zmizí někam dolů pod balvany a nemůžeš dál. V lepším případě jen nemůžeš dál, v horším už není, jak se (ani s pomocí) vyhrabat zpět a ty se na místě buď utopíš nebo tě to vtáhne do podzemních vod a vlije se definitivně do klidných vod převozníka Chárona.
Tak jak je to tady?
Nad řekou vytváří skála převis, proto není řeka z ptačí perspektivy Googlu vidět. Voda nikam nemizí, ale vyryla tu do skalnatého podloží úctyhodnou kaskádu, která rozhodně převyšuje možnosti našeho kajaku. Vlny by nás zalily ještě před prvním kamenem a ty další jsou rozeseté v řečišti velmi nebezpečně. Vyhnout by se dalo jen v proudnici, ale to by nás stáhlo pod skálu.
Přetahujeme, rveme loď přes šutry, jsem celý od bláta a drkotám zuby.
Ale hurá – je to za námi.
Připozdívá se.
Potřebuji si protáhnout nohy. Na chviličku na břeh. Sladkou tyčinku a vtípek k ní servíruje Jarda.
     Jsou dva matfyzáci na rande. Ona se k němu něžně nakloní, obejme ho a zašeptá:
     „Miláčku, myslíš na to, co já?“
     „Jistě, lásko. A kolik ti to vyšlo?“
Při vědomí, že nejvíce chyb způsobuje únava na konci dne a otupělost typu “tohle sjedem úplně hravě“ je třeba začít hledat místo na stan. To nejbližší, hned u kaskády, jsem zamítl pod záminkou, že je moc malé a hodně s kopce. Ale ve skutečnosti jsem nechtěl přiznat, že by mi tu ten hluk padající vody nedal spát.
Končíme u oblázkové pláže, dřeva na oheň tu je dost a velká louka na stanování taky.

30 km, obtížnost WW 2-3 (peřej WW 3+), spluto 350 výškových metrů

 

PÁTEK

Jarda na nás oklepává rosu ze stanovky a rozjásaně hlásí:
„Deset hodin kvalitního spánku. Vyspal jsem se do růžova.“
     (Nenávidím ranní ptáčata)
„Co kdybychom dnes vyjeli dřív? Je šest ráno. Císař Franz Josef touhle dobou už dvě hodiny úřadoval.“
„Dej mi pokoj se starým dědkem …“, lezu hlouběji do spacáku.
„Jak starý dědek?“ smečuje Jarda, „Bylo mu jen o rok víc, než je dneska tobě! Ty jsi proti němu úplnej jura.“
„Jsem Jura. Jsem zkamenělina z pleistocénu – jura. Nech mne v klidu petrifikovat.“ Ranní čaj, ranní vločky, a navíc ještě ranní SWOTka.
Společně probíráme W (Slabé stránky) ze včerejška = Ivo hlavně se po převrácení drž lodě a svírej pádlo a jenom tak se otvírá O (Příležitost) = zůstat spolu Stay together.
Voda v řece stoupla na předvčerejší úroveň. Elektrárna mele elektřinu na plno a voda olizuje oblázkovou pláž také naplno.
Ještě doma jsem se obával, že pro nedostatek vody nebudeme moct řeku sjet a elektrárna bude naší jedinou nadějí.
Zažil jsem to před pěti lety na řece Vrbas pod přehradou Biely Buk.
Pustili nám vodu a prolítli jsme trasu raftového mistrovství světa za okamžik.
Pravda ovšem je, že jsme na tu slalomovou trať koukali zespoda. Tyče branek byly ještě vysoko nad námi. Pro závody je průtok samozřejmě několikanásobně větší.
O rok později jsme to místo skoro nepoznávali. Tekl tu potok typu Čertovka, vody jak očním kapátkem. Hrázný se nedal přemluvit. Byla taková nouze, že kdyby vodu vyplýtval na nás, nezbylo by na elektřinu a ve vesnici dole po řece by si večer ani nerozsvítili. Poučen touto situací, vyzbrojil jsem se letos tahákem ve spisovné albánštině:
A do të funksionojë termocentrali dhe do të lëshojë ujë sot? Ne cfare ore?“

Poběží dnes elektrárna a bude vypouštět vodu? V kolik hodin?“

No, jo? Ale jak říct, aby toho nechali, zavřeli kohouty a šli domů na kafe?
Večer Jarda ještě povytáhl kajak daleko od řeky a přivázal ke stromu, abychom o něj případně nepřišli. A teď je úroveň vody jen 20 centimetrů od zádě. V duchu prosím všechny svaté o přízeň.
Kdybychom tu jeli na raftu, budu Jardu naopak popohánět, abychom stihli vysokou vodu, než opadne.
Teď bych si přál, aby s ohledem na náš kajak, opadla. A nejen trochu, ale fakt hodně.
A najednou, jako v pohádce, ten nejzazší šutr vystupuje z vody. Potom další a další.
V elektrárně to pro dnešek zamázli a hladina tady před očima ustupuje.
Prodlužujeme si ráno, přikládáme na oheň, vaříme ještě jeden čaj a díváme se, jak sluníčko už vystoupalo nad hřeben údolí a suší tropiko.
     „Chtěli jsme vyjet dříve, ale dopadlo to jako vždycky,“ konstatuje Jarda,                   „tentokrát však v náš prospěch.“

Vyrážíme. Jen se soustředit a nepřestat dávat pozor. I teď je vody víc, než by byla akorát. Jarda najíždí peřej za peřejí, už je ani nepočítáme. Zato počítáme kilometry. Ještě deset a měli bychom najet na vzdutí přehrady.
Konec prudké řeky se ale nekoná. Zatím nás proud nese 7 kilometrů v hodině a ve zúžení mezi skalami pádí devítkou. Vlny z boku nám dvakrát zalily kajak, honem vyléváme. Už to není tak šílené jako včera, ale při rychlostí proudu by „plavčo“ byl docela malér.
„Ale co,“ uvažuji nahlas, “kajak a bágly bychom snadno pochytali až se voda o vzdutí jezera zastaví.“
Ale nějak to furt není. Deset kilometrů je dávno za námi a proud tu sviští stále rychle.
Porovnáváme moje trasování a GPSkou a ještě s mapou, ale stále nám to nesedí.
      „Já jsem vytýčil v roce 1990 ještě podle Magalana GPSkovou trasu pouští v Libyi,“ vzpomíná Jarda.
     „Zanesl jsem tam důležité křižovatky pist, studně, skalní malby. Když tam za rok po tom jel kolega, rozčiloval se, že se body lišily až o několik set metrů od skutečnosti. Netušil, že v Perském zálivu mezitím začala válka, a Američani do systému GPS vnesli úmyslnou chybu.“
     Operace Pouštní bouře, koalice 28 států, dostala od OSN mandát k provedení vojenského zásahu na osvobození Kuvajtu. A americká armáda, která systém provozovala, posunula výchozí souřadnice GPS, aby zabránili nepřátelům přesně zaměřit cíle. A svět byl „posunutý“.
     To by dnes už nešlo. Satelitů je plné nebe.“
     „To by ses divil,“ povídám. „Ty na poušti a já na moři.
Když jsme pluli na Bavarii z Livorna do Bonifacia a suchozemská apka TomTom byla oproti přístrojům v lodi vedle, jak ta jedle a navíc hlásila – za 20 kilometrů sjeďte z trajektu – tak jsme se všichni jenom smáli. A v noci na zpáteční cestě jsme málem ztroskotali o neosvětlenou plošinu, která, podle monitoru v kajutě, měla být vzdálená o délku Václaváku. Zatímco TomTom v mobilu ukazoval správně. Kde udělali soudruzi z GPS Italské republiky chybu?“

My teď trochu tápeme. Nejen, že je tu víc mostů, než jsme našli na mapách, ale i podle leteckých snímků tady má být už dávno jezero.
To jsme snad úplně jinde? Tak velikou chybu v trasování jsem nemohl ani při svém pověstném lajdáctví udělat.
„Linka,“ řve Jarda, „támhle je linka.“

Mám upatlané brýle a žádnou linku nevidím. Vlastně ani nevím, jakou linku bych měl vidět. „No támhle přeci. Ty keře vysoko na břehu, jak jsou srovnané do lajny.“ „Keře v lajně. A co?“
„A před nimi pruh písku pláže, horizontálně stále stejně vysoko, jak si je srovnala hladina jezera.“
„Jezero!“ docvakává mi pomalu
My už dávno plujeme po vypuštěném jezeře.
Normálně to tady šplouchá o nějakých deset metrů výše.
A nám je teď dopřáno vychutnat si vltavské svatojánské proudy po albánsku. Ty naše zalila v roce 1943 Štěchovická přehrada, ty zdejší, hluboko u dna přehrady, se tu dál valí a kličkují jako had.
Voda se zakalila, Břehy se mění ze štěrkoviště na blátoviště. Kdybychom chtěli vylézt na břeh, tak zapadneme do hlubokého bahna jako Král Šumavy.
Příroda však umí kouzlit a předvádí nám to na počkání. Čistí se sama ode všeho jako kočka.
Blátivě hnědá hladina už támhle bledne, jiskří sluncem a je zase průzračná.
Proud se zastavil. Už jen klidná hladina. Ze 12 kilometrů pádlování po stojaté vodě jsme se ještě 9 kilometrů zadarmo vezli. Avšak ty poslední 3 kiláčky nám protivítr dává zabrat a zdvihá vlny. Takové jsme jeli tady předloni z bezpečnostních důvodů v chumlu s guidem a s utěsněnými šprickami, aby se nezalila loď. Nám teď, proti těm raním, připadají docela malé.
Most ve městečku Kukes je až v nebi. Přivážeme loď a škrábeme se sutí nahoru k silnici. Restaurace u benzínky je poněkud nóbl na naše mokré prdele. Ťapkám po mramoru a z bot jde voda a bláto. Se zpožděním si uvědomuji, proč budím takovou pozornost. Zapomněl jsem si sundat plavací vestu. A když se zvednu ze židle, zůstává po mně loužička.
Rakia, steak, salát a hranolky … a všechno. Cpeme se až máme těžká břicha. A tomu jakoby náhodou přihrává, že k restauraci patří též hotel. Za chvilku už jsem ve sprše. Jarda ještě, aby nevyšel ze cviku v „balkánštině“ ještě smlouvá slevu.
Slézáme po schodech do baru na šláftruňk a kávu a jsme překvapeni, jak nám nohy po schodech neslouží. Nechce se jim chodit a jemně, jemňounce se nám houpe země. Ještě vyřešit rébus s čůráním – WC GR ASH nebo WC BURR ASH?
Ležím v posteli a pod víčky se mi promítá peřej, co táhne na skálu a já se snažím dohlédnout na konec a volám už ze spaní – dobrý, vidím dole klidnou hladinu …

 

SOBOTA

Snídani dáme v sámošce a ne na ohni, tak si můžeme dopřát víc času na lenošení.
„Vodáctví na divoké řece má hodně společného s mým bezmotorovým létáním. Obojí musíš rozmyslet dopředu. Prohlédnout, co je před tebou, jak nejvíc to jde. Ale jak už se odpíchneš pádlem a vjedeš do peřeje, tak už musíš jet, už se to nedá vzít zpátky.
Na větroni musíš ještě na zemi zkontrolovat všechny ovládací prvky. Když tě vytáhnou nahoru a něco jsi opomněl, je pozdě. A dopředu nevíš přesně, jak to tam nahoře bude vypadat, tak jako jsi dopředu neviděl až na úplný konec peřejí.
Jdu do toho, nejdu. Sjet ve dvou? Nebo raději sigle? Koníčkovat? Nebo bezpečně přenést? Musíš se správně rozhodnout.“
„Jardo, myslíš, že jsme měli i trochu štěstí?“
„To určitě … představ si, kdyby uplavala loď. Zachráníme se každý na jiném břehu. Mezi námi voda, kterou nedokážeš bezpečně překonat. Je ti zima. Stojíš tam jen v triku a ve vestě. Nemáš nic víc. Prodereš se nějak tím strmým břehem a křovím někam do první vesnice. Dají ti asi deku, když drkotáš zuby, čaj, možná pohovku. Nic nikam nejede, tak tě nechají přespat ve stodole. A dál? Oni mají svůj život, vyhnat krávy, nasypat slepicím … prostě starost o hospodářství. Tady to nebude žádná legrace. Musí se sakra otáčet, aby jim to vyšlo na živobytí.
A ty? Byla ti dlouhá chvíle v bezpracném pohodlí (rozhodně se nenadřeš jako oni) a tak sis vyrazil do zemně, kde nikomu nerozumíš s „harampádím“ – člunem, na který by ten sedlák šetřil třeba půl roku nebo déle. A ty chceš teď o něj pomoc? „Ambasáda“? … vždyť to slovo asi ani nikdy neslyšel a v Tiraně nikdy nebyl (to není nic zvláštního, můj tchán traktorista nikdy nebyl v Praze)“
      „Jardo, máš plán B ?“
      „Jasně že mám. Breakfast. Vstávej, lenochu!“
S prodavačkou ve FastFoodu to konverzačně nedáváme, tak z domova přivede english speaking dceru. Je tu zlom těch generací. Staří, to je generace Envera Hodžy, mladí už jsou Evropané. Tak s břichem plným sýrové dobroty a s buřty na večeři lezeme dolů ke kajaku.

Ale ouha. V celém prudkém svahu je jen asi deset metrů jakž takž cestička a zrovna teď ji před námi bagr ukrajuje. Ale – proletáři celého světa spojte se – bagrista počkal až se s těmi těžkými bágly protáhneme.
Hned za první zátokou začíná země nikoho.
Břehy začínají kamenitou prudkou strání do výše desítek metrů a nad nimi zelené keře huňaté jako zástřih pudlů na výstavu. O kus dále si kameny pro změnu střihly domácí úkol z geometrie. Jako linky úhloměru míří ke hladině. Než je vlnky rozčeří, vidíš i odraz jako v zrcadle.
Nikde nic. Nic nikde.
Vítr nesměle fouká od jihozápadu. Ten potřebujeme. Nicméně, jak se údolí kroutí, nemá na vybranou, odrazí se od vysokého břehu a máme hned plné ruce práce. Jak to, že do zad vane vždycky o Beauforta méně než jako protivítr.        „Co máš vlastně v Onšovci za hospodářství?“, ptám se, aby cesta ubíhala.
      „Čtyři ovce.“
       A máš je pojmenované? Můj strejda vykrmoval dva berany a těšil se, co si koupí, až je prodá. Jmenovali se ‘Lyže‘ a ‘Rádio‘.
      „Ne, já ne. Ale můj kamarád měl pašíka, co vždycky nejvíc chrochtal a byl první u žlabu, pojmenoval ho Paroubek. A koza, co jsme jí rožnili, byla hrdinka SSSR – Valentina Těreškovová.
      Jednou nás napadlo, že pořídíme slepice. Dali jsme je do ohrady k ovcím. Ale hned zdrhly. Přišly na to, že pletivo nahoře má větší oka a to jim stačilo. Dali jsme tedy pořádné pletivo, ale slepice nacvičily vzlétnout s rozběhem a byly zase fuč. Tak jsme jim přistřihli křídla. Chvíli byl pokoj a potom ty mrchy vynalezly, že když si hned ráno vyskočí ovci na záda, tak ta dříve či později se přiblíží k ohradě a ze hřbetu již přelet zvládnou.

Pádlujeme už kolikátou hodinu. Mraky se postupně přibližují. Začíná být i trochu chladno. Bylo by dobré poohlédnout se, kde by šel postavit stan. Ideálně v ústí potoka, kde voda navršila štěrk a písek. Hlavně by tam ale byl kousek rovného místa. Jenže podstav vody v jezeře prodloužil zátoky a k jejím koncům často nedohlédneme. A přidat si ještě pár kilometrů večer tam a další ráno zpět, to není zrovna ta pravá tréninková výzva pro unavené ruce.
Napínáme zraky na vzdálený poloostrov. Pod pásmem keřů je k rozeznání loď. A tam, kde je uvázaná loď, tam by mohl být i rovný plácek.
Ztuhlé nohy se učí chodit. První krok se smekne po blátě a pečlivě udržované sucho v botách je to tam. O dva kroky výše to také není žádná výhra, tady to neklouže „na mokro“, ale po sypkém nánosu písku. Pár odpadků v další vrstvě zase dokumentuje návětrné období.
Ještě potůček a tři malé terásky, kdy hladina ustoupila asi příliš rychle. No, a ještě kousek a jsme nahoře. Kajak je přivázaný o pařez a GPSka nám naměřila, že na něj hledíme z třicetimetrové výšky. To je jako z rozhledny na Blaníku nebo, pro snazší představu, z desátého patra paneláku. Jenže tu není žádný výtah, tak ještě jednou dolů. Všechno jsme najednou nepobrali.
Přikládáme na velký oheň. Únava se projevuje chladem po celém těle.
Černá topinka a černý čaj v černočerné tmě uzavírají sobotní večer
      Jardovi to ještě neusíná.
      „Ivo, jak tě vlastně napadlo splout Drinit v týhle tramtárii?“
      „Protože tam je“ – „Because it’s there“ , tak odpověděl Geoerge Mallory, když se ho ptali, proč furt leze na ten Everest“. „To nemyslíš vážně.“
„Ne, neboj s Mallorym se nechci srovnávat. — Ale jinak. Víš proč komunisté tak vehementně stavěli přehrady? Protože se domnívali, že jejich dílo bude viditelné z vesmíru.
A je vidět?
      „Není. Ani Velkou čínskou zeď z kosmu nespatříš. Ale ten můj Drinit s kaskádou přehrad je vidět na glóbusu!“
       „Ty seš fakt na hlavu. Napadlo tě vůbec když ses rozplýval nad glóbusem, že bys někde hledal nějakou kilometráž řeky nebo alespoň orientační popis, jak ta řeka vypadá?“
      Pevně svírám víčka a předstírám spánek věren své zásadě, že nerad dávám záporné odpovědi.

 

NEDĚLE

Slunce vychází nad “Fudžijamou“. Ne snad, že by hora na obzoru byla tak špičatá jako ta v Japonsku, ale připomíná známou fotografii, kde ji obepíná prstenec mraků pod vrcholem.
My jsme na sluníčku dost závislí.
      „Když bylo ve středu 11. srpna 1999 úplné zatmění slunce a celá Evropa šílela a Adventura vypravovala jeden autobus za druhým pro nedočkavé pozorovatele do Alp a do maďarské pusty, kde nebyl světelný smog. Všichni hobíci astronomové byli spokojení, jen jedna paní se ohradila, proč to nezorganizovali na víkend, ona že si na to musela vzít dovolenou,“ usmívá se Jarda nad tou hloupostí.
      „Další takhle významné zatmění bude 30. dubna 2060. Jestli se paní ještě ozve, asi ji budeme muset zklamat – je to bohužel v pátek.“
Údolí je hluboké a ve stínu je chladno. A ve spojení s větrem bych řekl, že až zima. Není se co divit. Za týden už bude říjen. Na šortky to tu rozhodně není. Ty vytáhnu asi až doma u nedělního kalendária. Jarda mi servíruje sváteční snídani do spacáku. Horký čaj. Čtyři sušenky celé a pět rozdrcených. Ještě kávička, aby neděle byla nedělí, a vločky nasladko.
Dolů bágly snášíme najednou. Jarda ten obrovský a já ten menší „modrák“. Balancujeme na vratkých kamenech při nakládání, jestli ujede noha, ranní koupel tě nemine.
Myslel jsem, že zbytky strachu z prudké řeky vyhladí hladká hladina jezera. Ta ovšem skrývá jiné úskalí. Úskalí skal, které v úžině nedávají šanci vystoupit na břeh. Kdyby teď puknul člun jsme nahraní. Ani po těch lépe přístupných březích bychom nepochodili lépe. Ve křoviskách bychom asi prochodili dlouhé hodiny, než bychom se dostali někam k silnici.
Dofoukli jsme člun a je hned poznat, že lépe klouže po hladině. Ale neradujeme se dlouho. Vítr se probudil a sluníčko si naopak ustlalo za mraky. Napřed jen šedivo, ale s každým kilometrem se to před námi černá víc a víc.
Nechci slyšet špatné zprávy, nechci slyšet předpověď počasí.
U břehu vítr prudce fičí. Jen tak tak se silnými záběry pádel hrabeme z místa. Uprostřed řečiště na nás zase čekají velké vlny. Vlny jako kráva.
Kilometry ukrajujeme pomalu, ale trojku rychlost si stále držíme.
Přirazíme ke břehu, protáhneme se a sežereme napůl čokoládičku. Energie ještě budeme potřebovat fůru … a najednou, jak když se rozhrne opona, hned za záhybem se po 13 kilometrech zjeví přehrada.
Beton story až do nebe. Nahání obavy. Už z leteckého snímku budila respekt, natož teď, kdy při absolutním podstavu čnějí z vody obrovské konstrukce. To vepředu je snad česlo, pak betonový přepad vody, který vypadá jako komplex menhirů v Stonehenge a naproti nějaký tunel.
Takovou obludu vodohospodářského významu je třeba bránit, tak na vrcholu vybudovali ještě Hodžovy ostřelovací bunkry.

       Ještě 37 let po pádu režimu je Albánie poseta desítkami tisíc bunkrů, které připomínají temné období vlády Envera Hodži.
       Okupace Československa v roce 1968 a strach z vpádu Sovětských vojsk do Albánie přivedly Hodžu k obrannému plánu k výstavbě bunkrů.
       Plán byl projektován tak, aby vycházel 1 bunkr na rodinu, což činilo v roce 1983 kolem 173 371 bunkrů. (Dohromady 5,7 bunkrů na 1 km2.) Celý tento projekt absolutně poničil ekonomiku země.
       Bunkry jsou dodnes v ulicích měst, horských průsmycích, na plážích, vinicích, pastvinách i na hřbitovech.
       Hlavním inženýrem ministerstva obrany a „otcem“ bunkrů byl plukovník Josif Zagali. Hodžova paranoia hledání nepřátel neznala mezí a Zagali byl záhy uvězněn a obviněn ze sabotáže.
       Režim usiloval o úplnou militarizaci.
       Ze tří milionů obyvatel jich 800 000 sloužilo v armádě nebo v civilní obraně.
       Děti od tří let věku se musely učit ostražitosti.
       A už od 12 let byly cvičeny k boji v ozbrojených jednotkách mládeže. Výcvik se konal nejméně dvakrát do měsíce. Měli také bránit zemi i proti vzdušným jednotkám. Umísťovali špičaté hroty do koruny stromů proti parašutistům.               Bunkry jsou zajímavou turistickou atrakcí a dnešní mládež je používá i pro romantická dostaveníčka. Prý o panenství přichází Albánky v Hodžových bunkrech stejně často, jako Američanky na zadních sedadlech aut.
https://www.radynacestu.cz/magazin/bunkry-v-albanii/

Táhneme loďáky do svahu kolem hráze. Už v tom máme praxi. Jenom potok tu je navíc. Na půl cesty do nebe je veliká betonová plocha. Je to nástupní plato přístaviště parníků z doby, kdy tu ještě byla voda. A úplně pak v nebi je silnice.
Výš už to být nemůže. Dál už bychom to snad ani neunesli. Nabíráme dech a sušíme věci. Bordel kolkolem. A sotva to jen trochu pobalíme, má pro nás Pánbůh zase zázrak v podobě obytňáku s německou značkou.
Prosím, aby nás popovezli 9 kilometrů k trajektu.
Starý pán nám pomůže nacpat člun do ložnice, bágl do kuchyně a modrákem ucpeme uličku.
„Odkud jste?“, ptají se a radují se, že jsme jejich sousedé ze severu Evropy.
Cesta plyne a staroušci vyprávějí, co tady za pět neděl viděli a prožili.

„Pověz jim“, říká manželka, “to včerejší dobrodružství.“
„Jo, ano. Tak napřed nám chlapík prodal lístky na trajekt dva dny dopředu a hned zmizel.“ „Okradl a vypařil se?“, ptám se.
„Ne, lístky byly v pořádku. Ale najížděcí rampa pro auta byla moc příkrá.“ „Takže jste nenajeli?“
„Dalo to práci, museli jsme moc opatrně. Ale dali jsme to. Ale sjet nešlo.“ „Nerozumím.“
„Tady ve Fierzë je tak málo vody, že trajekt nemohl přistát a vrátil se s námi k přehradě Komani.“
„Šest hodin jsme strávili na palubě.“
“A tady na břeh nevyjela jenom auta? Lidi vystoupili?“ „Nikdo. Trajekt se ještě na malé hloubce otočil a vyplul zpět.“
A to jsme v prdeli. My tím trajektem potřebujeme jet dál.
Nástupní molo zeje prázdnotou, nikde nic ani přístřešek.
Kdyby nám nevyprávěli svoji trajektovou historku, tak tu teď stojíme jak na holé dlani.
Němci nás tedy vezou dál do civilizace. Do vesnice Dushaj.
Sedíme v kavárně, Jarda sjíždí internet a vysílá mne na průzkum.
„Hotel je v rekonstrukci – neubytují nás, eura za leky vymění, bus do Škodry nejede odtud, ale z Bajram Curri a tam nás hodí taxík, který na nás támhle čeká…“
Sedíme na balkoně našeho hotelového pokoje, Jarda kouří a já připíjím místní kořalkou na to, jaké jsme zase měli štěstí.

      „Jardo, může cestovat světem abstinent?
      „Může, ale je to složité. Pro něj jsou na světě požehnáním země, kde je absolutní zákaz alkoholu. Třeba Írán.“
      „Tam nepojedeš, že jo?“
      „Byl jsem tam lyžovat. K Teheránu přiléhá hora Tochal 3963 metrů vysoká a kabinkovou lanovkou se dostaneš nahoru.“
      „Nedovedu si představit lyžovačku bez rumu, svařáku nebo grogu.“
       „No, alkohol do země neprovezeš ani náhodou, na hranici tě proberou. Ale plastová láhev SWIX cleaneru – smývacího roztoku na odstraňování vosků z lyží absolutně zamaskovala moravskou domácí slivovici“

Malé náměstí pod námi zaplavuje lijavec, který si s monzunem moc nezadá. A v nastalém podvečerním čase nahání bača po asfaltce a po kruhovém objezdu obrovské stádo ovcí z pastvy. Těm déšť nevadí. Mají merino. My zase hlad, tak po aperitivu a předkrmu dáme ještě dva chody.
Jarda ještě obstarává SIMku.
      „Tady to znám. Zde jsme začínali se zájezdem na splutí Valbony. První den a všichni potřebovali vyměnit peníze. K bance jsme dorazili jen pár minut před zavíračkou a bankéři znám zavřeli před nosem a smáli se, jak nás vypekli.
Když jsme o pár minut později ve Vodafonu kupovali SIMku, mladí prodavači nám s úsměvem a ochotně vyměnili kapesné. A potom i celému zájezdu. Někdy stačí jen maličko ochoty.“

Začíná velkolepá večerní strip show.
Jarda napřed odkládá stanovku, pak odhazuje tropiko (tyčky od stanu si nechává). Kalhoty, jež mají více děr než textilií „zadrž Jardo, teď je to absolutní móda“, tak ty také letí do kouta, následují topánky – kecky, které pamatují spartakiádu, o ponožkách se z ORL důvodů neodvažuji zmínit a poslední kousek velké večerní garderobiéry – miláček spacáček, zimomřivý a ošoupaný, až do průhledna zde také našel svůj neradostný konec.
Co je naopak radostné, že tímto popelnicovým rituálem jsme se zbavili přebytečných věcí a přiblížili se k vysněné metě 20 kilogramů na osobu a letenku.

PONDĚLÍ

Ráno je na programu jiná show. Meteoshow – kapitola z učebnice o počasí.
Stratus volně přechází v přízemní mlhu a zalehl celé Dračí hory. Prší jak za časů Noea, ale na kopci nestojí archa, ale my se člunem. No, hrůza. Všechno je na žvach mokré, Do člunu k vodě ze včerejška přibývá ta dnešní dešťová, větrovka volně plave ve špičce a zdá se, že zateklo i do jídla.
„Ivo vstávej. Ty by ses furt válel,“ volá Jarda a vysvobozuje mne ze strašného snu.
            (Český snář: Déšť – dobré znamení, Liják – splnění tajných tužeb.)
Cukrářské piškoty zapíjím místní fejkovou CocaColou v posteli, všude samé drobky. Kartáček na zuby nemůžu najít – tak „lepší kapka po ránu, než celej den hovno“ – nahradí ho odlivka vínovice.
Na kávičce jsme se trochu zdrželi, tak na nás nezbylo místo v autobuse.
No co, máme si lebedit v kavárně ve Škodře nebo v Bajra Curri?
Káva je silná a voňavá, jak tomu bývá v jižních zemích.
Apropos – voňavá. Když jsem si včera uprostřed jezera natahoval větrovku, ovanula Jardu vůně táborových ohňů z mé prouzené garderoby. Jsme takové KTO – Kamarádi Táborových Ohňů.
Bude dobře, když před odjezdem trochu vyčichneme. Jsme aromaticky výrazní důchodci.
Ale jací my jsme dědci důchodci?
Upádlovali jsme 142 kilometrů, přelezli přes tři přehrady a spluli peřeje Drinitu! Narovnáváme věkem ohnuté šíje a s hlavou vztyčenou pyšně voláme k nebi: „Jsme poslední archetypy mužů. A ženy to naštěstí vědí (bohužel jen některé).“
„Žádný muž nemůže obšťastnit všechny ženy na světě“, to už říká jen Jarda beze mne, „ale správný chlap se o to aspoň pokusí!“
„Můj životopis vyjde se zlatou ořízkou a bude se jmenovat Šťastný muž.“
„Jardo, moc nežertuj. Z vyprávěnek, co jsme jich semleli při pádlování, by to na brožovanou knížku bylo. A já ji s tebou sepíšu.“
„To zní dobře. Ostatně, čím bychom jinak naplnili nekonečné dny v důchodu.“
Autobus vyjíždí načas. Cestující sedí i na přinesených židličkách v uličce.

      „To v Etiopii zaplatíš, čekáš samozřejmě až lidí bude na přeplněný autobus.
      Řidič má teprve teď dost peněz a vyráží pro benzín. To už jsi víc než hodinu na prudkém slunci a když ho vidíš, jak se konečně vrací, tak to ještě jede koupit pneumatiku, která je stejně špatná, jako ta, kterou přezouvají.“

Trochu mne překvapilo, že nám při nástupu sebrali občanky. Z bezpečnostních důvodů? Kvůli policii? Ale ne. Přímo na jih, kam bychom měli jet, vede přes hory doly silnice motorkářské kvality, tak si to řidič s námi zamíří opačně a hodinu jedeme Kosovem.
„Despite being in Europe, Kosovo is still not part of the Schengen“, stojí na ceduli. Sotva přejdeme most přes Bílý Drin napojíme se na dálnici Priština – Kukéš – Tirana. Počítáme kilometry a vychází nám to jako bys jel z Prahy do Českých Budějovic přes Jihlavu, Brno a Jindřichův Hradec, protože za Táborem ti překáží 2 500 metrů vysoké hory. „Kam ještě s námi bus pojede?“

      „Třeba do Dominikánské republiky,“ říká Jarda.
       „Poslyš na to ti neskočím, nejsem až tak blbej. Měl jsem sice v četě vojáčka ze salaše ze Slovenské Krivé a ten, když viděl v Pardubicích poprvé v životě parník, tak volal, že vidí autobus na vodě. Ale to bylo v roce 1978 a bylo to na Labi. Ale do Karibiku přeletíš víc jak 6 000 kilometrů nad mořem.“
       „Když byl covid,“ vzpomíná Jarda, “cestovka měla k bankrotu docela blízko. Nevzdávali jsme to a hledali, která země je otevřená. A Dominikána byla skvělá destinace. Jen jsme tam museli letět z Mnichova, na dopravu na letiště jsme si najali autobus. Na hranicích s Německem zkontrolovali, že je autobus vybaven toaletou a má dostatek nafty, a přikázali, že nesmíme nikde zastavit a musíme najet přímo do letištního koridoru. A rovnou do letadla.
        Byl to autobusový zájezd do silvestrovského Karibiku.“

Po dvou hodinách jízdy jsme znovu v Kukéš. Autobus má pauzu před naší restaurací a za další tři hodiny zastavuje podruhé u benzínky, kde máme přestoupit na jiný spoj. Jak se v té tmě pozná, že zrovna tady? Snadno – psa by nevyhnal, nás jo.
Po autobuse ani památky, nikde nic. Jen chlapík ve Fordu tu lapá zbloudilce. Hodil nás až před recepci. Hurá, jsme ve Škodře.
Kromě kávy jsme celý den nic nejedli, hlady šilháme. Ulici Skënderbeu jsme překřtili na Přípotoční. Vody je nad kotníky, jdu raději bos. Do luxusní pizzerie vcházíme jako dva vandráci, jen z nás leje. Jsme úplně promočení. A nejen to.            „Pojďme si raději sednout blízko pece, abychom splynuli s jejím kouřem,“ radí Jarda.

 

ÚTERÝ a STŘEDA

Slunce vyhnalo mraky. Je krásný den. Ještě pohled na Skadarské jezero a za chvíli jsme v Podgorici, hlavním městě Černé Hory.
Už jsme na cestě domů. Už ani nebude Jardův ranní rituál, kdy odtrhl ze svazku map úsek, který jsme projeli, a zapaloval jím oheň pod ešusem. Zbývá poslední list, ale v kavárně táborák nerozděláš.
Na letiště jedeme vlakem. Město hned za nádražím přechází v obilné pole. Jen zprava, jako připomínka civilizace, kříží trať úzká silnice. Není nikdo, kdo by spustil závory.
A tak podle vyhlášky o přednosti zprava zastavuje vlak a dává přednost autu! „To jsme asi blbě vystoupili,“ divím se.
Jen koleje a malá betonová budka – čekárna. Tak vypadá hlavní stanice pro hlavní letiště, hlavního města Černé hory.
Ještě kilometr pěšky po rozbité asfaltce a jsme v odbavovací hale.
Tady už je to v Jardově režii. Na Check-inu váží zavazadla. Moje 19 a Jardovo 21 kilo. Tak jen přehodíme spacák a odlehčíme od posledních müsli tyčinek a je to fifty-fifty a můžeme nastupovat.

Vídeň vidíme z výšky a z letiště se těch dvacet kilometrů do centra vezeme v plyšákovém kupé. Jaký to rozdíl od Podgorici.

„Už jsem vlastně dlouho nejel nějakou řeku,“ rozumuje Jarda zatímco se s námi Vindobona řítí ku Praze, „a hned takováhle krásná a těžká voda. Tak díky.“ „Jo, taky děkuji. Bylo to báječné chlapské putování.“

„A na to se napijem!“

„Dáte si trochu červeného vína?“ zjevuje se stevard, v pravý okamžik.
„Trochu bychom si mohli dát,“ zamýšlí se Jarda.
„Co kdybych přinesl rovnou čtyři ty malé lahvinky, abych se tak nenaběhal. Omlouvám se, už toho mám dnes docela dost.“
Tak jsme se nad ním slitovali.

      „Dry Nit,“ cinkáme lahvemi.
      „Suchý vůl.“
      „Tak ještě někdy poplujeme, milý vole … „

Navigare necesse est.

(C) Ivo Rek