O vltavotýnskou kremroli + afterpárky

Tož třetího listopadu se jel poslední závod sezony. Pravda těšil jsem se, i trénoval, ale těšení dostalo novej rozměr když jsem ukecal výkonnýho háčka do lodi. Dohodnuto ujednáno, v sobotu ráno jsme naložili věci na táboření a jídlo, hlavně buřty a buchty, že, a vyrazili směrem k Týnu. A že nejsme žádný saláti, odvážně jsme se přihlásili do kategorie K2m-6km. Že bychom hravě dali i těch 14, to víme, tak proč si to dokazovat, máme dost vůle na to abychom krotili svoji ješitnost… Po startovnim výstřelu rozpoutal se nelítostnej boj nejen mezi náma, kanoistama propašovanejma do kajakářský startovky, ale doslova boj o pozice každýho s každym. Zkrátka závod jak má bejt. Muj háček se činil a ikdyž poslední třetinu si stěžoval že už ho bolí všechno, tak vydržel táhnout naši kéňu až do cíle. Dobrý bylo že naživo během závodu jsme si nacvičili rychlý synchronní přehazování stran na oblíbenej povel „Hop!“ No, s takovym háčkem se nedalo než vyhrát. A co na tom že jsme byli v kategorii K2m-6km sami… Jinak na tomhle závodě je sympatický že je pořád ještě na hodně lidský rovině, taková akce na dvorku pořádaná kamarádama, žádný kolotoče a velký oficiality…

 Honzík si trochu stýskal že coby vedlejší kategorie jsme nedostali maxikremroli, leč když byl přizvanej k debužírování na jedný takový, rozjasnila se mu líc a všechno bylo v pohodě.
Po všech ceremoniích některý účastníci začali odjíždět, zbylí se hotovili k večírku. No my jsme taky odjeli, ale stylově po vodě, neb bujarý večírky moc nedáváme a nejraději máme domácí malinovku nebo kakao. Vydali jsme se teda směrem kterym ukazoval pan Krysák. A ukazoval prve zpátky na soutok Lužnice s Vltavou. Teda spíš souvolej, soutok pohřbilo vzdutí přehrady Kořensko. A pak se otočil doprava, že máme jet proti „proudu“ Lužnice. No a tam kde už bylo znát že řeka teče se sešlo to že začala bejt tma a na břehu bylo šikovný místo na táboření. Přistáli jsme teda, postavili stan a potrénovali trochu rozdělávání  ohně z mokrýho dříví a upekli si ty nejlepší buškrafterský buřty z řeznictví Nečín.  Po dřině závodu se Honzíkovi z vyhřátýho klobouku do teploty těsně nad nulou a ranního sychrava nechtělo… Leč příslib pravý buškrafterský zalejvací polívky ho vytáhnul k našemu miniohýnku. Po uhašení ohně a  úklidu tábora jsme byli připravený na pádlování šest kiláků  zpět k autu. A protože bylo pořád ještě hodně brzy ráno, na vodě byl takovej ten tichej klid a lehká mlha a tak…Na Vltavě jsme potkali motýla… Oni tyhle zrcadlení bejvaj často dost bubácký, ale už v Týně jsme potkali jedno vysmátý.Tož tak s tou kremrolí. Za rok to snad zas zopáknem.

S pomocí fotek od kamarádů i vlastních sestavil
Chobotnice