Pádluj o 106

Minulý roky jsem na stošestku nějak neměl napádlováno, nebo se na ni necejtil, případně do účasti na krátký verzi kde už jsem byl přihlášenej vlezla práce…
Letos jsem pro samou výrobu lodí neměl napádlováno skoro nic, ale prve jsem se přihlásil za můj domovskej klub Jezdci Apokalypsy na dlouhou trasu Budějovice – Praha, protože krátkou už jsem měl nějak okoukanou. 🙂  Začal jsem trochu trénovat. A ve čtvrtek před startem závodu Pádluj o 106 mi připadalo, že mi to docela jede. Tak jsem se v euforii přihlásil. Sehnal jsem odvoz na start, kam mně vzal dlouholetý kolega a kamarád Standa (vše pod podmínkou, že ho v závodě nepředjedu). Manželka mi napekla buchtu, do košíčku, kterej pořád někde vyvolává mně nepochopitelnej rozruch jsem krom toho přihodil pár energy gelů, sluchátka a powerbanku. Takovej košík…  Sáhnu doň a mám co chci, přitom se nikde nekutálej flašky, krabice s buchtou pro doplňování sacharidů po celou trasu je po ruce…

Já nemívám problém vyjet na vodu v sedum ráno, ale v šest už mi to přijde trochu kruťárna a nedělá mi to dobře na pajšl. Ale zas pravda je to akorát spočitaný, abychom my pomalejší stihli za světla dojet do cíle.
Tak jsem svěsil ze stromů hamaku, ostatní sbalili stany a podobně, každý se snažil nějak snídat. 
A opravdu, v šest ráno jsme stáli (seděli v lodích) seřazeni náhodně a nikoliv podle velikosti na startovní čáře v Týně nad Vltavou.Zazněl startovní povel a hladina se rozechvěla pod mocnými údery pádel poháněných toho času ještě bujnými závodníky. 
Tady jsem pravda trochu zaspal a teprv si zapínal GPS a apku k nahrávání trasy, kterou si můžete přehrát zde.  No pravda, ta minuta mne bude ještě dlouho mrzet, ale zas na celkovym výsledku to taková tragédie neni a dává to větší prostor ke zlepšení příští rok. No a dal jsem taky trochu šanci a náskok kolegům kajakářům… 
Popravdě já bývám na startu maratonů jak ten hlídač ve vtipu ze ZOO. „Frnk, frnk – a všechny želvy pryč.“ Na prvních pár kilometrech se závodní pole roztáhlo skoro do nedohledna.  Takže míjejíce boží muko Sv. Jana Nepomuckého, patrona kanoistů a možná i dalších lidí od vody viděl jsem už jen pár spoluzávodníků. 
Na přenášce  přehrady Kořensko nastal ojedinělý vítězný okamžik. Protože kanoista vyskočí z lodi, nic neřeší, popadne loď jak nákupní tašku, dole do ní zas skočí, nějak tam naláme nohy a řítí se dál, zatímco kajakáři kdesi vzadu bojujou se šprajdama a podobně. 
Nicméně přenášek je na trati nějak málo na to, aby to kanoistovi přineslo trvalou výhodu. Nezbylo, než se pokusit něco zmoct i pádlováním. Něco malinko jsem natrénoval, pitch stroke jakš takš vyladěnej…

Tady s kolegou Michalem (taky na dřevěný lodi) míjíme dávnou vorařskou kapličku, která se kdysi tyčila celkem vysoko nad řekou.

Dávejte si pozor na předávkování tema energy gelama a podobně. Já pak viděl cestou takovýhle věci. Ale může to člověka poňouknout rychleji pádlovat, to jo.

Zhruba až hodinu po startu jsem si nasadil sluchátka a pustil nějakou motivační metalovou hudbu. S tou překvapivě držím i lepší posaz, lepší záběr, nasazení záběru, o frekvenci ani nemluvě. Většinu Orlíka jsem strávil v euforii, na GPS rychlost mezi 7 a 8 a připadalo mi, že ikdyž skoro nepádluju, tak že jen tak letim prostorem.

U hradu Orlíka, respektive kousek za ním, u kempu Podskalí se láme půlka závodu. A taky odtud je jeden z rovnějších úseků, kde může zasáhnout víc vítr. My ale měli kliku mimo všechny vodácký pravidla a krom pár míst foukal slabší, nebo silnější zaďák.

Minouce vrch Bor, vodák už zří osudnou hráz orlickou.  Ta nám tu nadělila ten volej a žabinec. A asi i elektriku do powerbanky…  Od hradu Orlíka byla už voda čistší, ale po tam tedy už začátkem června plovaly evidentně nepoživatelný věci.

V zátoce Popelíků jsme přistávali a vynesli svoje plavidla nahoru po pláži k navázání na přívěs. Nabídku nejmladšího z pořadatelů, abych si při čekání na kolegy kajakáře sednul jsem s díky odmítnul, že po sedmi hodinách sezení mám myšlenky na všechno možný, ale né na sezení.  Letos nebylo součástí závodu převážení lodním výtahem. Tady tedy se nás shromáždilo pět (lodí i s pohony) a laskaví pořadatelé nás odvezli autem  i s loděma pod hráz do Solenic. V intervalech odpovídajících příjezdu na Popelíky nás zase vypustili na trať.
Přehrada Kamýk, to už je prakticky moje domácí voda a těch pár zatáček jsem přejel za hodinku.

Po přenesení hráze (teda přenesení lodě okolo hráze, to je lehčí) jsem měl chvíli pocit, že na Slapech, to už musim bejt skoro v cíli. Ale kilometrovníky, který tu tu a tam jsou spojily svoje svědectví s mým pátráním v hlavě, kolik se dá mezi Kamýkem a Nebřichem udělat různejch vejletů. Cíl leží na říčním kilometru 100. Hráz Kamýk je na řkm 134,7.   A tahle etapa je asi prubířskej kámen akce.
No kousek za Kamýkem začaly padat shora velký kapky.
U Vestce začalo bejskat a hřmít.
Naproti ústí Brziny jsem začal uvažovat, jak je to s nebezpečím gebnutí blesku do kanoisty. NNetřesk ani pažitku jsem sebou neměl.
Pod Hříměždicema, naproti Bučilům, to je řkm 125 jsem pro liják neviděl do další zatáčky, řečený „U Vondráčkový“, ba ani jsem neviděl, že mně předjel jeden z kolegů kajakářů, kterýmu byla bouřka jedno, zatimco já se tady vyjímečně šmrdolil po vnější straně zatáčky v (psychologický?) ochraně vysokejch skal. Hromy a blesky mydlily podle obrazu a zvuku nahoře  v Hříměždicích, Křepenicích a asi i leckde jinde.  Přitom když jsem se ohlídnul, tak za mnou bylo hezky. Jo, vítěz závodu si tou dobou točil palcema mlejnek na Nebřichu.  Mně brzo promokla softshelka a pak už jen studila a tahala za ruce, bo neni šitá na pádlování.
U Zvírotic přešel déšt z nejhoršího, tak jsem vylil z lodi několik centimetrů dešťovky.  Tady někde jsem zblajznul krom buchty ještě pytel rozinek a zkusil se vybičovat k finiši. Naja, ale když má ten finiš deset kiláků, to je třeba hodinu a skoro půl jízdy…   Naštěstí rohy na přídi lodě fungovaly dobře a táhly loď dopředu. To bylo úplně vidět, jak je kurta, kterou byly rohy přivázaný k lodi úplně napnutá tim tahem dopředu.
Do cíle jsem dojel se šerem s časem 13:59. No je co zlepšovat a to je jeden z důvodů, proč jet za rok zase. Večer jsme trávili u ohýnku s kytárou, ale závodníci se postupně vytráceli, unaveni (asi dojmy) do spacáků.

Chtěl bych poděkovat organizátorům za uspořádání celý trachtace i v nelehký době. A kolegům kajakářům, že mně na trati strpěli a nedělali si ze mně tuhlecto – prču. A chtěl bych povzbudit další kolegy, co jezděj na různejch plavidlech, ať už K1, nebo C2 a zejména C1, co jezděj jiný maratony, nebo i ne.  Kdo dá Berounka maraton, dá i stošestku. Né, že by to bylo stejně snadný, to neni. Ale rozdíl už je spíš psychologickej. Tak za rok – na Vltavě…
Kanoím zdar, kurňa!
Chobotnice