Listopadový volej

Konečně mi trochu odlehlo  od práce a narychlo jsem se rozhodnul zajet odpočinout nervum na… no na jednu nejmenovanou přehradu na Vltavě. Že jsem vyjížděl od baráku až nějakou dobu po obědě, dorazil jsem do bodu A sice za světla, ale moc času už nezbejvalo. Bod A je jednim z mála, kde se dá v klidu hodit loď na vodu a zaparkovat. Když má kanoista zabaleno, neni moc co rozmejšlet, dá na vodu loď, do lodi loďák a jede. 
S ubývajícím světlem jsem dojel na krásný místo na táboření, vlastně o sto metrů vedle místa, kde jsme minule tábořili s Honzíkem.

Pověsil jsem hamaku, nasbíral pár klacíků na uvaření večeře a po večeři a troše domácího cideru šel spat, bo jsem byl po delším pracovním záběru orvanej jak borůvka.

S východem slunce jsem si ukuchtil ranní polívku a hemenex.  Neměl jsem sebou ani nůž, ani firesteel a podobný survivalový vychytávky. Důležitější než nůž bejvá lžíce. Teda nůž bych si možná i nějakej vzal, ale zrovna při balení jsem nemohl najít žádnej z mejch švýcaráků. Ale ono to jde v pohodě i bez něj. Na zatápění používám obyčejnej zapalovač a odřezky z výroby poslední kánoe.

Vodu na vaření jsem bral normálně z přehrady, teď je v pohodě průhledná do metru a subjektivně čistá, po delším varu to s běžnym jedincem nemůže nic udělat.  Sice jsem sebou měl filtr Sawyer, ale nechtělo se mi ho máčet. 🙂 Ten pocit, že jsem to udělal echt survivalově – s použitím filtru, ten mi nějak nechyběl.

Žádnou tečku v mapě kde zatábořit jsem neměl, tady prostě jsou úseky, kde takový tečky v mapě by tvořily souvislou čáru. Prakticky kde neni skála kolmo do vody a kde neni rekreantský peklo typu Radava. 
Zejména s hamakou je to bez problémů, vhodnejch stromů s výhledem na panoramata je tu jeden vedle druhýho.

Tahle kánoe je speciální rychlej singl. Design na takovou dřevěnou loď původně na světovym trhu nebyl. Nicméně takovou loď jsem chtěl a tak jsem přednesl svoje požadavky při vhodný příležitosti oblíbenýmu kanadskýmu designérovi lodí Trevorovi.  Že chci kánoe, do který se dá sbalit na tejden natěžko, případně i s kytárou, ale která přitom pojede co nejrychlejc.

Nebo aby se s tou lodí dal jet maraton, to znamená v našich podmínách třeba 60 kilometrů voleje za den.  Nejvíc doma je na voleji, ale dá i divočejší vodu do WW2. The Solo Quick. A tak se stalo, že má kanadskej designér (nejen u tohodle modelu) na svym webu fotky z českejch přehrad.

Sbalit kemp po hamakování je na malou chvilku, takže po snídani jsem mohl vyrazit. 
Akorát jsem hned po chvíli potkal pařez, jak vyděšeně utíká od vody…

Ráno to vypadalo slibně, že by mohlo bejt pěkně, ale nakonec to z ranního sluníčka dopadlo na postupný zatahování.

Tady u tý skalní věže co je většinu roku pod vodou už bylo vyloženě pošmourno. Aspoň že zatim foukal mírnej zaďák. Mezitim jsem se rozhodnul, že si natáhnu víkend až do pondělí. S takovou mi vycházelo, že musim v neděli ve dvě odpoledne otočit loď zpátky, abych stihnul vyzvednout druhej den děti ze školy. Na a jak řekli, tak i učinili.

Občas fotim různý zrcadlení skal ve vodě, tady jsou na to zrovna docela dobrý skály, ale nebyly dobrý světelný podmínky.
Se setměnim jsem zase přistál a utábořil se, tentokrát na druhej pokus, ten první se mi nelíbil, vstup do lesa byl zarostlej šípkama a hned za nima byla podle stop frekventovaná stezka zvěře a nechtěl jsem se dohadovat s chudinkama zviřátkama kdo tam bude trávit noc.

Ten druhej flek byl hodně v pohodě. Stromy na hamaku, mrak suchýho dříví na vohýnek. Vohýnek pochopitelně v bezpečný vzdálenosti od lesa, což při upuštěný přehradě je docela snadno proveditelná věc.

K snídani zase polívka na rozehřátí, kafe a hemenex.  Žádný epický vyváření. Všechno vařim v jedný pánvi, starožitný německý. Prve vodu, pak případně jídlo. Na ohni to jde rychle a přijde mi to univerzálnější jak ešus.
Po ranních červánkách nastaly zase obvyklý hrátky, jako jestli bude ten den zataženo, nebo sluníčko.

A nakonec to pro tenhle den vyhrálo sluníčko. No jasný, masňáci voteklý museli do Kolbenky a do Myšelinky, venku skoro nikdo, tak se toho sluníčko nebálo.

Tady u toho baráku už jsem dávno jel jen v mikině, protože při ostrym tempu pádlování mi byl hic.

A to už jsem se blížil zpátky k bodu A a k zaparkovanýmu autu. Celkově to dalo z bodu A do bodu A se všema zjížďkama 58 kiláků, ani ne za 48 hodin. Jako žádný závody, spíš relax. No a bylo po výletě, naložil jsem loď na auto a hajdy domu, stihnul jsem to akorát.
Tohle ježdění z bodu A do bodu A má řadu výhod oproti běžnému „Splouvání“ řek po proudu. Na voleji se dá jezdit bezpečně i v zimě s minimálnním rizikem zvrhnutí (Přesto je dobré nezanedbat bezpečnost a opatrnost). Přehrady a podobné plochy jsou sjízdné i v době sucha. Odpadá logistika zájezdu s přesouváním nebo pendlováím aut z bodu A do bodu B (C,D).  Výlet nemusí probíhat přímačaře, ale dá se vracet, nebo různě zajíždět, objevovat zátoky… Samozřejmě to chce vhodnou loď a techniku pádlování. Nemusí to být rovnou seakajak, může to být i solidně rychlá kánoe, třeba deblovka ode mně, ale i jiná. V pomalé lodi to jde taky, ale je to víc trápení, kvůli kterému vodáci nenávidí voleje.
BTW, taková loď může být i vaše… 

Chobotnice

Orlík

Jednou, někdy, v nějakém čase, kdy někteří měli přijít a nepřišli, mnozí měli odejít a neodešli, blíže neurčeného data jsme s mým skvělým kámošem – synkem Honzíkem vyrazili na Orlík.
Světla už ubývalo když jsme dorazili. Orlík a Slapy se liší v tom, že na Slapech je relativně dost míst, kde dát na vodu, ale málo míst kde tábořit, aniž by člověk ležel přímo pod nějakým hausbotem, nebo zablešenou boudou. Na Orlíku je vzhledem k ploše poměr naopak. Orlík je oblast lesních cest se závorama. Asi to musí být, při náporu lidstva, co se tam žene. No místo u zátoky, kde jsem myslel, že dáme loď na vodu nevyšlo, tak jsme zaparkovali kousek z druhé strany, vzali věci a šli těch asi 600 metrů k vodě. Žádný kolejda, žádný nošení lodě na dvou pádlech, prostě to jen máme vhodně zařízený. 
Na vodě jsem už i já musel uznat, že nastává opravdový šero. Tak jsme hned po vyplutí začali hledat místo na přespání. 
Jsouce zkušení zálesáci, místo s dostatkem dřeva, flekem na oheň a stromy na hamaky jsme našli celkem snadno a svítíce si očima nasbírali něco na oheň a navázali hamaky. 
Rozdělal jsem oheň s pomocí pár cedrových třísek. Ne nelekejte se, nezačali jsme porcovat loď, vezl jsem si s sebou pár tenkých odřezků z výroby lodě. Ušetří to spoustu starostí. Dali jsme obligátní fazole a šli spát. 
Honzík je borec…  Uložil jsem ho do spacáku a ještě do deky, kopie vlněný Hudson bay company bobří přikrývky, aby mu nebyla ziminka. Ze spacáku se odkopal, spal jen v dece a že prej v pohodě. Při teplotě těsně nad nulou…
Ráno byla mlha pochopitelně ještě o něco hustší, než večer. Ale vstávalo se hezky. 
Zálesácká instantní polífka. A dva hrnky, oba z rukou jednoho mistra prodavače, větší ještě dávno v Lucky horse, menší v General store
Jak pláž končila mlhou, vypadalo to trochu že táboříme na okraji Zeměplochy, kde dál jsou už jen oblaka. 
Po snídani a precizním úklidu místa jsme vyrazili na projížďku.
Plavba byla pestrá. Bloudíme v mlze, prohlídka petrohradské Ermitáže atd. 
Když jsme se dost vynaprojížděli, na jeden zátah jsme zase odnesli všechny věci k autu a jeli domů.

Chobotnice

Donau & March, aneb Venkovani jedou do Rakous…

Už dlouho jsem se chtěl dostat znova na Dunaj pod Vídní. Nejlépe to spojit s nějakou pracovní cestou. A jako na potvoru, zrovna žádná práce tím směrem nebyla. Tak teď v době covídový jsem usoudil, že vystrčím hlavu  ze samoty dílny a pojedu mrknout na ten Danubius. Krátký průzkum možností cestování a nábor na Facebooku dal vzniknout sestavě popsané už v názvu článku. Notoricktí splouvači Salzy a dalších rakouských kvaků byli ze hry, protože do Rakouska nesměli Pražáci.  Tak vznikla sestava já, Láďa a Dáda. Kanoe a dva seakajaky. Plán byl pomocí pendlu čistě rakouským vlakem dát za víkend dvakrát Dunaj z Vídně k Wolfsthal, což je poslední vesnice na pravém břehu před Bratislavou (poněvadž na Slovač nesměli Čehúni všech druhů).
Po řadě peripetií a výměně aut jsme s Láďou dojeli ve čtyři ráno do Vídně a dospali chvilku u Výzkumného ústavu pro stavbu lodí. Takže prakticky u kolegů. Ráno dorazil i Dáda a zahájili jsme směs činností snídacích, oblékacích a na vodu chystacích. Tedy hlavně kajaková sekce, my kanoisti se moc nechystáme, prostě skočíme do lodě a jedem. Taky to bylo celý víkend kanoistické sekci (závistivě?) předhazováno.
Když bylo chystání dosti, jali jsme se nasedat na rychle tekoucí hladinu kanálu Donaukanal, který teče centrem Vídně. Tak se dá projet celé město za celkem chvíli. Jen je potřeba dávat v úzkém korytě pozor na velké a někdy i rychlé lodě. 
Aby zas někteří neřekli, že jsem krajinkář, který dává jen veliké celky záběrů, kde nejsou detaily, tak tady jsem si dovolil udělat výřez, kde je vidět láďova osobitá technika nastupování do grónského plátnem potaženého kajaku s tradičně malým límcem a tradiční navlékací  ochranou – seasock. To je takový pytel na zašmodrchání a znehybnění nohou pádlera v lodi, třeba o tom budeme jednou publikovat více podrobností.
Cesta přes Vídeň rychle ubíhá. Ne, že by ji z lodě viděl člověk celou, ale rozhodně je to zajímavá perspektiva. V centru Vídně míjíme i soutok se zdejší obdobou Botiče, Vídeňkou, neboli Vienner Fluss.  Ta začíná nad městem, ale pozoruhodná je spíš pro urban paddling se vším, co k tomu patří. Stupně v navigaci a především tunel, akorát podstatně delší i širší než ten na Botiči. Ale za vyšší vody se i Vídeňka jezdí.

Na spodním konci Vídně jde dunajský kanál více parky nebo mezi průmyslovými areály. Na březích stojí množství tradičních rybářských chat s obrovskými čeřeny zavěšenými přes dvojnožku na navijáku.

Těsně pod Vídní jsme se setkali s Jurajem, který sem se svou vlastnoručně vyrobenou krásnou žebrovkou Emily přijel z Bratislavy. 
Tak se na pláži dunajského ostrova ocitly tři dřevěné lodě a přitom každá vyrobená zcela jinou technikou. Jurajova žebrovka (o stavbě zde), Kajak Skin on frame  – dřevěná laťová kostra potažená z nedostatku tuleních kůží plátnem  – dlouhodobě zapůjčený Láďovi (o technice přímo z místa zrodu lodě zde) a konečně moje Cedrofka, vyrobená poměrně moderní technologií ze sendviče dřevo/epoxidový laminát.  Tu zelenou plastovou věc moc mezi lodě nepočítám, není a ní ani kousek dřeva.
Když jsme si dostatečně vzájemně vyzkoušeli lodě, vydali jsme se po proudu. Fotky nepostihnou jak obrovská je to pro našince řeka. Traverz z jednoho břehu na druhý vezme docela ´čas. A proud tu sice nevytváří krom míst u výhonů – hrázek vlny, ale je hodně rychlý. To je vidět i když se člověk blíží k některé z bójí vymezujících plavební dráhu. Bóje se zmítá v proudu a přes její baňaté tělo se valí hlasitá vlna. Na bóle a lodě, některé velmi rychlé je potřeba dávat pozor.
Oběd jsme měli načasovaný do podniku Hummer´s uferhaus v Orth an der Donau. Zkrátka do krásné výletní rybí restaurace na samém břehu Dunaje. Výběr není až kdovíjak široký, kdo jsme šli do restaurace, tak jsme si dali Karp auf serbische art, neboli kapra po srbsku. Byl výtečný. V restauraci jsme museli vyplnit prezenční listinu kvůli případnému trasování Covidu. Ale duši nám to neukradlo a vyplňoval to tu bez remcání každý. Obsluha tu byla i v těchto časech milá, našli nám místo kam jsme se vešli i bez rezervace a kajakářům poskytli rezervní ubrusy přes židle, aby jim je nezamáčeli.
Juraj se svou neteří na háčku mezitím vyrazili k Bratislavě, aby stihli doplout před předpovídanou bouřkou.
Skoro celá délka řeky mezi Vídní a Bratislavou včetně lužních lesů na obou březích je národním parkem, kde se nesmí krom jednoho místa tábořit a kde i přistávat a vstupovat na pláže se smí jen někde. Krom hrází, které nahání vodu do plavební dráhy je koryto řeky přírodní, bez navigace. 
Rameny se smí také proplouvat jen některá, ale toto nad Hainburgem například ano. Může to působit jako mnoho omezení, ale taková má každý národní park. Akorát tady je hlavní dopravní tepna skrz park řeka. 
Když jsme se přiblížili k Hainburgu, nad našimi hlavami se začala stahovat mračna. Tuhle fotku sám portrétovaný rider Láďa nazval „Frodo odplouvá do Mordoru“. 
Kousek pod Hainburgem na protější straně ústí řeka Morava. Prý tam bývají velké víry a tak, ale to nemohu posoudit, zatím jsem tu jel vždy při pravém břehu. Nad soutokem na skále je zřícenina hradu Devín. Pod hradem je stavba o jejímž účelu nebo názvu jsme vedli dlouhé debaty.
U Wolfsthal na pravém břehu jsme po asi 65km zakončili plavbu, nechali Láďu hlídat lodě a s Dádou se vydali dva kilometry na nádraží lijákem, který přišel přesně podle předpovědi. Museli jsme i popoběhnout, abychom stihli příměstský vlak, který nás dovezl na nádraží nedaleko našich aut ve Vídni. Pak jsme sjeli auty dolů k lodím a zahájili večeři a zároveň debatu co s dalším dnem. Plán na druhé kolo Dunaje byl z různých důvodů zavrhnut a zvítězilo moje náhradní řešení dát si Relativně přírodní úsek Moravy mezi Rakouskem a Slovenskem. Podle dostupnosti autem z rakouské strany jsme vybrali úsek 18km mezi Jedenspeigen a Angen an der March.

Ráno jsme dodojeli auty k řece do Jedenspeigen, vyložili tu lodě a dojeli nechat jedno auto v předpokládaném cíli plavby. Řeka Morava/March je tu po obou březích lemovaná krom lesů i rybářskými chatami s obřími čeřeny. Vypadá to, že zde tráví čas odpočinkem, nebo večírkováním s občasným vytažením sítě. 
Celý úsek asi 60km od soutoku Dyje s Moravou až po ústí do Dunaje je bez jezů a ač je spousta meandrů napřímených, tak řeka působí hodně přírodně a krom chat na jejích březích není mnoho civilizace. Hned od startu nám připadalo že je nějak vysoká hladina a rybáři nám potvrdili, že je asi o 120cm vyšší hladina, než obvykle. Průtok byl asi 90 kubíků. Bylo vidět, že před nedávnem šla voda asi o metr a půl výš při 250ti kubících za sekundu. To jsme netušili, že zakrátko zaprší a půjde tudy 700 kubíků. To už musel být docela cvrkot. 
Rybářské chaty mají zvláštnost na realitním trhu – k jejich koupi je povinnost prokázat se platným rybářským lístkem. Teoretizovali jsme nad možností pronájmu takové chaty jako základny na přespání při vícedenním vodáckém pobytu zde, ale vypadá to, že taková možnost není. 
U Dürnkrut jsme minuli pískovnu, kde těží písek z Moravy pomocí korečka, které je tažené na ocelovém laně mezi pískovnou a pontonem u druhého břehu. 
Celý víkend jsem poslouchal hlášky o „Zapráskanejch kanoistech“, kteří si protáhnou nohy kdy chějí, snadno se jim vystupuje a nastupuje do lodi, nemusejí se zašprajdovávat, necákají si na hlavu…  Třeba i tady v mrtvém rameni řeky. 
Plavba díky vysoké hladině vody a absenci jezů rychle  uběhla. Za celou cestu jsme nepotkali ani jednu loď. Jen pár červených kanoí půjčovny v cíli naší plavby. A zde také mezinárodní přívoz.
U přívozu je budova bývalé celnice na vysokých nohách, aby odolala vysoké vodě. Tady jsme si dali pozdní lehký oběd a opět okrášlili místní prezenční listinnu svými jmény. Navázali jsme lodě na auta a vyrazili zpátky ke svým domovům.
Celkově jsme víkend v Rakousku, který jsme stihli ještě dokud to před podzimní vlnou Covidu šlo hodnotili vysoce kladně a začali předběžně plánovat návrat na podobnou další kombinaci.  Možná Dunaj pod Vídní, Morava pod Břeclaví, plus maďarská ramena Dunaje pod Bratislavou. Ideální kombo na květnové svátky, kdy ještě nejsou komáři.

Chobotnice
Foto Chobotnice & Láďa

Nová kanoe Tandem Trip

Tak jsem právě dodělal novou kánoe podle designu Tandem Trip od Ashes Still water boats.
Délka je 17 stop, šířka 33 palců, maximální nosnost 290 kilo. Je dvojmístná, já jsem při testech klečel uprostřed, aby bylo pěkně těžiště. Podobně se klečí při krasopádlení. Tentokrát jsme fotili v Praze pod Smetanovým nábřežím, protože jsou tu zajímavý panoramata a taky jsme točili závěr videa o výrobě kánoe. To video je pro jednu nejmenovanou firmu a až bude prezentované, dám vědět i tady.
Kanoe jede jako sen,  čilá, točí kdy chci a kam chci, prostě jedna elegance.
Je na prodej, infocena 70.000Kč. Dá se domluvit na prohlídce, nebo zkušební plavbě.
Fotky i video jsou od Ládi Bláhy, kterémuž tímto zde velmi děkuji.
Z výroby kanoe bylo natáčené video pro Hornbach machr stories.

Chobotnice

Východočeský vodácký maraton a Sázavský Samba maraton

Východočeský vodácký maraton

5. září proběhl 51. ročník Výhodočeskýho vodáckýho maratonu.
Vyjímečně jsem nikoho nevezl, ba naopak. Vyzvednul mně doma Karel  a cesta na východ uběhla v družný debatě natotata. Karel má rád důkladnou přípravu a že VVM ještě nikdy nejel, cestou jsme se stavili v Hradci kouknout na trasu přeběhu. Sice už bylo tma, ale nějak to omrknout šlo. Pak už jsme dorazili do loděnice v Pardubicích na Chrudimce, kde je cíl závodu. V pohodě jsme se zaregistrovali, navázali naše lodě na vlek  a připojili k pohodovýmu večírku. Hejno kytar a basu jsem doplnil svym vrzánim na banjo a byla to solidní sestava a příjemný hraní. Večírek se protáhnul do prvních hodin soboty.
No ráno mi přišlo, že jsem nespal moc dlouho, ale skvělej logistickej servis pořadatelů je vykoupenej brzkym vstávánim na odjezd autobusu v 7 hodin. No nějak jsme to všichni zvládli a v různý míře ranní pomuchlanosti se shromáždili v autobusu směr Týniště nad Orlicí. Tam nás čekalo poučení o trati, trocha zevlování A pak už start. V První vlně startujou všechny dvojmístný kánoe, o minutu pozdějc pak všechny zbylý plavidla. Průtok jsme měli tentokrát pěknej, asi 12 kubíků na Orlici. Vystartováno a startovní pole se začlo rozprostírat podle různejch rychlostí. Zprvu mi to pro mně připadalo nadějný, že se mi povede dodržet strategii první čtvrtku jet na pohodu a pak na volejích do toho šlápnout. Zklamání přišlo hned v prvních meandrech. Jel jsem na papírový kánoi Dobrodružství, která je všechno možný, jenom ne točivá. Takže loď měla tendenci přejet meandry napříč, hnát někam do vrbiček s proudem a vůbec se chovat nemravně..  Výsledkem čehož jsem už u Blešna byl vorvanej jak borůvka z toho všeho šílenýho kormidlování a hlavně docela bez elánu. Takže na mně přišla krize a ta se držela přes přeběh a daleko za Opaťák. Teda podepsalo se na tom i to, že mi nějak blblo rádio, co jsem si vybral že mi bude hrát do sluchátek po cestě. Pak asi deset kilometrů před cílem jsem se nějak sebral, přehodil muziku na vlastní zásoby v telefonu a zbytek dojel už v solidnim tempu. Zajímavý byly poslední dva kiláky proti proudu Chrudimky, která měla v úterý před závodem průtok 30 kubíků a do soboty to ještě uplně nekleslo. Takže tam, kde jindy voda sotva teče byla teď fuška vyjet ten kus od soutoku k loděnici. To se nakonec podařilo. V cíli bylo pro závodníky přichystaný solidní občerstvení a taky buchty ze soutěže o nejlepší buchtu (pečenou, k jídlu). Vyhlášení výsledků přerušil lokální mrak, ale i to jsme nakonec přečkali. Pak nastoupila na pódium skupina Apalucha s parádnim bluegrassem. Akorát skupinka nás, rebelů muzikantů jsme se domluvili a šli si hrát do klubovny loděnice svoje písničky.
Ráno už jsme jen posnídali výborný smažený vajíčka od kamarádů do zajišťovali skvělej catering po celej víkend a rozprchli se do svejch domovů.
Nezbejvá, než poděkovat pořadatelum, který zorganizovali jako vždycky parádní závod se skvělou atmosférou a vstřícnym přístupem k závodnikum. A to i v nelehký době covídový, kdy je těžký rozhodnutí včas rozlouknout, zda do pořádání akce jít, nebo ji stornovat.
Výsledky závodu najdete TADY.
No a tady je nějaký moje Relive vídeo z trati.

Sázavský Samba maraton

Dva tedny po VVM, teda 19. září se jel kvůli covidu z jara odloženej Samba maraton. Na jaře nikdo nemoh tušit, že v záři budou čísla nakaženejch desetkrát horší, ale akce zakázaný nebudou. Tož dobře to dopadlo. V Pátek pozdě večer jsem dojel do kempu Kormorán ve Zlenicích a vyhledal největší voheň v domění, že tam budou se tužit v přípravě závodníci. Leč později se ukázalo, že to byli obyčejný vodáci, nicméně moc milý mladý lidi, který hráli spousty písniček co jsem buď neznal, nebo je nikdy nehrál. Tak jsem nechal banjo většinou odpočívat, ale i tak si večírek užil.
Ráno začala registrace na trávníku u vody.

Všichni dostali kartičku na potvrzování kontrol a nafasovali loď, případně další proprietky.  Mnozí si potunili loď podle potřeby, něčim měkkym na sedačky, nebo nalepenim jídla poslední záchrany. Já si dal na sedačku den předem ušitej podesdák s tkanicema na přivázání a k výztuze na dně lodi přidělal držák na telefon, kde mám GPS ke sledování trati a rychlosti a nějakou tu motivační muziku do sluchátek.


Na devátou hodinu jsme se zhromáždili před startovní čárou  –  kabelem visícím napříč nad vodou. Pak zazněl startovní zvuk a jelo se . Na startu tady bejvá tlačenice o průjezd jízkem ze šutrů, ale obešlo se to bez nehod. Na následujícim voleji se hned startovní pole roztahlo a bylo už tušit rozložení sil posádek. Vpředu hodně jely lodě barvy jiný, než oranžový. V těch jely posádky, který už někdy braly medaili na Samba maratonu. Kvalitní volej začal prověřovat prověřovat naše kondice…
První jez ve čtyřkolech jde sešoupnout přes korunu a pod jezem to dokonce nějakou dobu trochu teče. Jez v Čerčanech je potřeba přehodit šlajsnou. Tady jsem dokonce viděl nějakou dočista koupající se posádku…  Po čtyřech kilákách voleje je další jez Poříčí. Tady je vlevo pěkná nová retardérka. V ní mi GPSka naměřila asi top speed závodu, 12,8km/h. 🙂 Co se mi pak pokoušela nakukat, že nejrychlejc jsem jel v klidnym úseku mezi Žampachem a Třebsínem, to byla chybička ve výpočtu. První hodinu jsem jel tak jako na udržovačku a ladil výkon a styl pohonný soustavy na pro mně zcela nezvyklou loď.

Vedoucí posádka u Zbořeňáku

Postupně jsem jel už jen s několika málo posádkama, s kterejma jsme si  poměřovali síly.  Takhle jsme dojeli ke Zbořenýmu Kostelci. kde bylo takový potkávací kolečko. Což obnášelo minout občerstvovačku, dojet asi půl kiláku za ni, vystoupit z lodi na břeh, nechat si dát razítko a kontrolní kartičku a pak vypádlovat zpátky na občerstvovačku. Tady mohl člověk zprvu potkat posádky rychlejší než on, posléze ty pomalejší.  Výběh pro další kontrolní razítko nahoru na hrad je extra kruťárna. No, příště budu víc trénovat i běh… Po seběhnutí z hradu jsem něco málo zobnul a vypil a hajdy zpátky do lodě. Protože celou dobu od startu mi dejchal na záda jeden kolega v kategorii a náskok jsem neměl kdovíjakej.
Od občerstvovačky asi po první jez v Týnci jsem měl krizi, asi mně dostalo to běhání (narozdíl od pádlování nepřirozenej druh pohybu pro člověka). Tady je na šlajsně klapka co si člověk sklopí sám vlastní lodí. No dobrý. V Týnci jsem se uhnul pár čudlobijcum a už tu byl jez u kempu a pod nim první šutroviště. Nebylo dost vody na loď a občas bylo mezi odráženim se o kameny potřeby vystoupit z lodi a tahnout ji. Naštěstí jen asi sto metrů.  Za jezem Podělusy s pěknou retardérkou se voda konečně trochu rozjela, což ale při nízkym stavu vody (asi 6,5 kubíku nám teklo) znamená, že tý vody je malá vrstva. Ale s hledánim stopy to nějak šlo vykličkovat. Teda až k Lesnímu jezu. Pod nim až do Kameňáku to byla šutrovačka že se to nedalo nazvat jízdou. Po kulatejch oslizlejch kamenech se blbě běží, tak jsme všichni různě kombinovali tahnutí lodě a jízdu, když to zase trochu šlo. Pod jezem v Kameňáku to bylo až po ústí přepadu z nový elektrárny na levym břehu jen o trochu lepší. Dál obligátní úsek přes Žampach do Pikovic byl trochu o pádlování a dost o hledání proudnice, nebo dostatku vody pro loď a pádlo.
Do Pikovic jsem dojel zhruba hodinu po první posádce. Na to, že to byla kratší trasa než VVM a většinu cesty jsem si připadal celej bujarej, tak skrze nejdřív voleje a pak ty šutrovačky jsem měl průměrnou rychlost o 0,9km/h nižší, než na VVM, kterej byl pro mně veliká krize.


V cíli čekalo na závodníky spousta občerstvení včetně buřtů k opejkání. Tak jsme tam odpočívali, debužírovali, klábosili  a pozorovali další dojíždějící posádky.
Po uzavření závodu a zároveň dojetí skoro všech posádek nastalo vyhlášení.

Kategorie C2 dopadla celkem klasicky. první místo Honza Pazourek a Roman Mornštern, na druhym Otakar Venta a Standa Hamák a na třetim Honza Šámal a Martin Kadlec.
V mojí kategorii C1 se mi povedlo doplazit se do cíle prvnímu s časem 5:04, ale rozhodně to nebylo samozřejmý, protože Marek Kovařík byl za mnou asi jen o 7 minut, takže stačilo nějaký zaváhání, nebo krysa a mohlo bejt všechno jinak. Na třetim místě se umístil Markův syn Kuba, kterej po desíti ročníkách ježdění s tátou ho vyzval k zápolení v kategorii C1. Celkem se nás sešlo šest singlů, C1, což už je docela důstojná konkurence a snad nám to ještě poroste…  Kategorie „nejdrsnější z nejdrsnějších“, jak zaznělo při vyhlašování.  No mně teda přijde drsnější kategorie „Dítě a šílenec“, jak to nazývaj na Berounka maratonu, tedy většinou rodič s dítětem.  Nicméně jsem zvědavej na další ročníky, s těmahle klukama bude to závodění zajímavý.
Poznámka ke kánoi Samba – podle mýho nejlepší co se kdy u nás z plastovejch deblovek urodilo, konečně trochu odpíchnutí od toho hraní na Vydry. A dá se to docela dobře jet i v singlu, za předpokladu že dotyčnej rider trochu vyladí styl a dělá s tou lodí a s pádlem co je potřeba.
Tady můžete kouknout na video ze sázavský trati.

I tady bych chtěl poděkovat organizátorum ze Samby za jejich práci a přípravu krásnýho závodu v době nelehký pro pořadatele. A doufám, že se sejdeme v hojnym počtu na další ročník zase v obvyklym jarnim termínu.
Výsledky zbylejch kategorií najdete časem na webu pořadatele.

Chobotnice

Ceník lodí z roku 19??

Poštěstilo se mi splašit ceník lodí a dalšího vodáckýho vybavení z dob před laminátem. Třeba takový vodácký tepláky…   Celej dokument v lepšim rozlišení je ke stažení TADYK   v PDF. Rok vydání odhaduju na nějaký ranný šedesátý leta.  Vhledem k tehejší průměrný mzdě cca 1400Kčs představovaly i tehdy lodě docela slušněj majeteček.

Chobotnice

Samba maraton 2020

Samba maraton singl

Ahoj, blíží se nám termín z jara přeloženého Samba maratonu. Hydrologická situace zatím vypadá příznivě a navíc pro letošek tu máme oficiálně vyhlášenou kategorii C1. Takže šupky dupky trochu potrénovat rychlý záběr a tradá. Startuje se na plastových lodích, může být jednomístná, nebo i vícemístná. Royalex, PE a podobně. Trasa je po Sázavě, včetně obávaných sázavských peřejí pod Týncem, startuje se 19. září u hotelu Kormorán a cíl je v Pikovicích. Součástí akce by letos mělo být i posezení po závodě u ohně se zpěvem a kytarami. Protože letos je to už desátý ročník.   Více informací je na www.sambamaraton.cz

Labe – Elbe z Děčína za Míšeň


Jelikož se nám Minule líbil úsek údolí z Děčína  do Hřenska,, začali jsme s Lenkou další týden naproti Děčínskému zámku  a s tím údolím si dali repete.  Labe mělo pořád slušný průtok, asi 150 kubíků.

Německé společnosti s menšími parníky místo nadávání na neexistenci jezů prostě jezdí. Ikdyž bylo vidět, jak se parník sune proti proudu jen pomalu.

Zato nám to do Hřenska pěkně odsýpalo. Tady není problém jet vycházkou 10km/h. Trochu i díky nové dálnici D8 je provoz aut na březích celkem malý a vlaky tady moc neruší. Krásné údolí.

Tohle je zajímavé místo. Na levém břehu tu je hranice s Německem. Na pravém nřehu asi až o tři kilometry dál. Hranice odtud vede prostředkem řeky. Takže tu lze jet trochu ve stylu Dobytí severního pólu. „Pluju v Německu – a v Čechách. A v Německu – a v Čechách…“ Nebo mít konce lodi v různých státech. A hlavně tu začínají německé kilometrovníky, které nás budou provázet dál. Česká kilometráž, která je v souladu s mezinárodními standardy je počítaná od moře nahoru a končí pod Hřenskem na pravém břehu kilometrem 726,6. Německá je počítaná od údolí Klopotského potoka/Gelobtbach. Tady u mlýna napájeného kdysi tímto potokem začíná Německo. A dál jsou kilometrovníky počítané sestupně odtud.

Ještěže nás nebrzdí ani hranice, ani karanténa a můžeme plout dál Hned za první zatáčkou pod Hřenskem jsou jedny z nejhezčích skal na březích.

Pak se po nějaké době vyloupne na obzoru taková trochu „Marlboro“ silueta kopce Lillienstein. Ta nás bude provázet celkem dlouho. Akorát přímo pod kopcem, když se připlouvá ke Königsteinu, tak není z toho podhledu znát.

Příhradová konstrukce výtahu  z roku 1905 je pěknou dominantou údolí na začátku městečka Bad Schandau. Dá se jím vyvézt nahoru na procházku po skalách. Využijí zejména suchozemci, nebo milovníci fakultativních výletů.

Bad Schandau – Krásné domy v lesnatém údolí, spousta lodí a přívozů zůzných velikostí. A taky dva supermarkety těsně u vody, kdyby bylo potřeba něco dokoupit.
Dál voda pořád pěkně rychle teče ke Königsteinu. O pár kilometrů dál jsou na levém břehu dva kempy, ale na můj vkus trochu moc plné a rušné. Nicméně kdo je na takové zvyklý bude spokojen.

Königstein mně fascinuje vždycky, když okolo něj pluju. Hradby pevnosti jsou nástavbou kolmých skal, které se tyčí přímo nad Labem. Kdybych se někdy nechal ukecat na výlet od vody pryč, tak asi tady. Akorát to bude na dlouho aby to stálo za to.

Kus pod Königsteinem na pravém břehu jsou dva kempy přírodnéjšího typu, takováta vodácká tábořiště. Nicméně my si našli svoje místo ještě o fous dál, jsme zvyklí přespávat o samotě. Záměrně nepíšu tábořit, ono to vytahnutí spacáku z loďáku a složení hlavy do brzkého rány žádné táboření není. Samozřejmě usadit se na místě pro spaní až se soumrakem je předpoklad nenápadnosti. Ráno bylo všechno fest mokré od rosy.  Ale to jsou ta krásná srpnová rána.

Na všech řekách se vyplatí občas ohlédnout a podívat se na panoramata z druhé strany. Ale na Labi obvzlášť. některé skály jsou vidět jen z určitých úhlů. Nebo tady opět Lillienstein v pohledu od Kurort-Rathen. Nedaleko ve skalách je přírodní amfiteátr, kde přes léto hrají hry zejména na Motivy Karla Maye, který za svého působení v okolo čerpal inspiraci pro popisy „americké“ divočiny.

Tady na fotce je Obervogelgesang, neboli „Zpěv horního ptáka“, restaurace a kemp, kde nás loni při multiday maratonu neměli rádi pro rušení nočního klidu čistým, leč hlasitým zpěvem a hrou v hudební nástroje. Nu vzpomenul jsem na nebohého Jurgena, jak nás přišel v pyžamu prosit, abychom už nezpívali… 🙂

Tohle si Lenka původně chtěla vyfotit velký hrad na břehu řeky, ale ona je to jen továrna…  🙂

Kdo si myslí, že soulodit, nebo jen tak driftovat jen na Vltavě pod Vyšákem, je na omylu. My na to driftování věříme, krajina opravdu ubíhá, Frištenský a kilometry se jen sypou.  Jen to chce držet hlídku, abychom se nepromísili se břehy, nebo nějakou větší lodí.

V Německu je mnohem větší provoz malých lodí než u nás. V Stadt Wehlen operuje slušně veliká půjčovna a i níž je docela provoz. Ale řeka je tu tak veliká, že se všichni v pohodě vejdou. Hodně se tu jezdí v dederónských skládacích debl-kajakách, často natěžko s chcrlem přebývající bagáže na zadní palubě.

Na začátku Drážďan jsem dali oběd v Pizzerii, která je hned na břehu, pár metrů nad řekou. Provozují ji Italové, tak jsem měl dilema, jestli se domlouvat anglicky, nebo mojí parodií na němčinu, případně mojí parodií na italštinu… 🙂 Pak následovala siesta na oblázkové pláži s výhledem na parníky a údolí, než jsem se posunuli zas kus po proudu propláchnout krky lokálním radlerem.

Trochu mně pozitivně fascinují ty německé složeniny slov. Ano, na Augustově mostě se opravdu pracuje.

Drážďany… Nedají se moc vtěsnat do objektivu, zejména při pohledu z lodě. Ale zážitek je to krásný. Nicméně v Drážďanech řeka ani proud nekončí. Labe si valí pořád dál. Ono to tak nevypadá, na první pohled z lodi působí jako volej… Ale ledva je potřeba přistát, vodák pozná rychlost proudu, který ho snáší a jak musí nasměrovat  příď hodně proti proudu, aby se dostal tam, kam chtěl.

I při pohledu ze břehu voda pořád rychle teče. Poznat je to hodně i jak valí přes bóje. Místo na spaní jsme našli v místě kde byl na břehu liduprázdný prales s opravdu špatným přístupem ze břehu. Celkem ideální místo. Dali jsme večeři, se soumrakem pověsili hamaky a šli spát.  Ten den jsme s různými zastávkami, driftováním a lenošením ujeli 52 kilometrů.

Na této cestě jsem pro urychlení i bezpečnost upustil od obvyklého vaření na ohýnku, ale vzali jsme plynový vařič. Snídaní jsem vařil zase brzo ráno, abychom vypadli z místa přespání, pochopitelně beze stop.

Takže celkem brzy dopoledně už jsme proplouvali Míšní. Ta se z vody fotí o dost lépe, než Drážďany. Jen to chce načasovat s mosty, voda tu teče pěkně rychle.

V Míšni hned u vody je veliké parkoviště se spoustou karavanů i obydlených dodávek.

Často se mně lidi ptají, jak to vypadá na Labi dál. Tak pod Míšní to kousek vypadá skoro jak na Vltavě v Praze – Podbabě. Nepříliš vysoké skály, nějaká niva dole… Nahoře na těch skalách jsou vesnice se zvláštními jmény Zadel, Kleinzadel, Diera…

Ze Zadele jsme se úspěšně dokopali ke strohému zámku na ostrohu nad řekou – Neuhirschstein…  Pak Lenku napadlo připomenout, že vzhledem k nastávajícímu konci zájezdu bych měl kouknout jak mi jede vlak ze zvolené konečné destinace  – Nünchritz. No vycházelo to na tři kilometry po vodě  plus přesun přes město třičtvrtě hodiny. Jak jsem tak sprintoval tou dlouhou rovinou, vzpomínal jsem, jak před dvěma lety jsem se tu probíjel o každý metr proti větru. Letos oba zájezdy jsme měli štěstí a foukalo nám krom vyjímek do zad.

Do cíle jsem dojel zplavený jak kůň, trochu si ocáknul obličej vodou z řeky a vydal se na orientační běh městem. Vyšlo to akorát, doběhl jsem na perón zároveň s vlakem. Další by jel za dvě hodiny.  Ledva jsem nastoupil, byl u mne člověk s papíry a psací podložkou a že prý se mnou může udělat survey – průzkum pro dráhy. Různé dotazy, jak dlouho jsem pobyl, jakou mám jízdenku, co se mi líbilo atd. Ke konci dotazníku se ovšem objevila mezera v metodologii pro našince nezvykle precizních Deutsche bahn. U kolonky „jak jste se dostal do místa nástupu na vlak“ totiž nebyla možnost že jsem tam připlul na kánoi. Tak snad to do příště doplní.  S přestupem v Drážďanech jsem dojel do Děčína pro auto a pak autem zas dolů pro lodě. Navigace nás sice hnala oklikou po dálnici, ale vydali jsem se domů přes Dieru a Míšeň, abychom ještě koukli na řeku.  Plavbu jsme skončili na německém kilometru 102, podle výpočtu nám do moře zbývá 628 kilometrů. To už nějak na etapy dojedeme.

Chobotnice

Labe 2020 – 2. díl

Labe 2020 – 2. díl


 5.6.2020 pátek

Trasa: Drahelice – Proboštský rybník
Ujeto: 30,5 km
Jezy: Kostomlátky, Hradištko, Lysá nad Labem, Čelákovice, Brandýs nad Labem
Počasí: déšť, protivítr, k večeru sluníčko
K ránu déšť ustal, a to mě probouzí, Pohledem na radar vidím, že na sbalení mám asi půl hodiny, pak zas přijedou s vodou. A tak se hrabu z teplíčka a šup šup pod přístřeškem vše rychle balím. Volám do Kostomlátek a poprvé slyším ženský hlas. Že hráz obhospodařuje žena je vidět i podle květinových truhlíků.
Na dalším jezu jsou taky truhlíky, ale jeznou zastupuje jezný – velký sympaťák. Povídá si se mnou o mé cestě o dokonce si mě chce vyfotit – prý ještě neviděl samotnou ženskou na kajaku putovat labskými vodami. Říká, že má chalupu na Benecku a že Krkonoše miluje – tak ho zvu na Silvestra na Žalý. Dokonce mi volá do Kerska, jestli mají otevřený bufet – ale nikdo mu to nebere. Já si nějak poradím, ale od něj to byla milá pozornost.
V Kersku mě déšť zažene do roští pod malou lávku a pod deštník. Je to odbočka do Ostré, kde budou mít soustředění malí seakajakáři z Kotvy. Chobotničák a Gaston mě zvali na večírek. Podle původního plánu by mi to hezky vyšlo, jenže řeka mě posouvá k cíli nějak rychleji. Tak jim tu v dešti alespoň věnuji hezkou vzpomínku a přeji jim, ať se to dnes dopoledne vyprší a oni mohou s drobotinou na řeku.
Jezy jdou dnes celkem rychle po sobě a tak mi cesta pěkně ubývá. Musím se pořád vyhýbat rybářům. Kolikrát mají vlasce přes celou řeku a nevidí mě vůbec rádi. Řeka je jimi obsypaná. Někteří, nejspíš chataři, si staví u břehu svoje kazatelny – dřevěné domečky se sedačkou. Na jednom místě bylo celé sídliště takových budek. Měly rozměry klasických kadibudek a bylo jich na jednom místě snad deset. Někteří mají složitou soustavu deštníků s plachtami. Někteří mají dodávky – nejlépe khaki barvy, se kterými zacouvají až k řece a sedí v kufru. Někteří mají pohodlná lehátka či polohovací křesla. Mají praky na zakrmování, někteří mají i jakési dálkové ovladače. Většina z rybářů mají pořádný pupek a dýchavičně dřímají v ruce prut a k tomu upíjí pivo. Ale najdou se i sportovní rybáři ve značkovém ohozu. Mohla bych o nich napsat vědeckou studii – po cestě jich potkávám nepřeberné množství.
Na jedny mám dnes ovšem štěstí – dva sympaťáci u odbočky do Probošstkého rybníka mě včas směřují pod své pruty, abych je nemusela objíždět hluboko do řeky. A radí mi, na kterém ostrůvku se nejlépe kempuje. Dobře mi poradili. Jsem skrytá mezi duby na ostrůvku uprostřed rybníka a mojí přítomnost netuší ani rybáři pár metrů na břehu proti mně, kteří přijeli večer na víkend. Navečer se rozsvítilo sluníčko a tak si jdu do písečného rybníka zaplavat a udělat ze sebe krasavici.

6.6.2020 sobota

Proboštský rybník – Mělník
Ujeto: 30 km
Jezy: Kostelec nad Labem, Lobkovice, Obříství
Počasí: ráno déšť, k večeru sluníčko, dvojitá duha
Vyjíždím na vodu a začínají se stahovat mračna, už na Probošťáku začíná pršet. Volám jeznému do Kostelce. Říká, že už o mně od včerejška ví, a že je na mě připraven. Taky už z dálky vidím zelený semafor.
Jez v Lobkovicích dle květin obsluhuje žena – a taky ano, příjemná blondýna. Lobkovický zámek na mě dýchne vznešeností. O to větší pak nastane kontrast, když míjím Spolanu Neratovice. Stará továrna je zarostlá křovím, zdi se pozvolna rozpadají. Prý je v jejím prostoru ukryto spoustu nebezpečných chemikálií.
Hned vedle pracuje bílá nová Spolana – ohromný komplex. Kouří a nepříjemně smrdí. Pádluju, ať tomu industrialismu uniknu.
Když už jsem zase mezi duby a olšemi, volám do Mělníka Mirku Šimkovi – orientační běžec, který s rodinou bydlí přímo u řeky u mostu. Malinko jsem je zaskočila prosbou, zda u nich můžu postavit stan na zahradě – jejich zahrádka je tak malá, že by se tam žádný stan nevešel. Ale slibují gauč v kuchyni a společnou návštěvu místní hospody.
Kousek nad Mělníkem zajedu do přístaviště na pravém břehu. Hřbitov nákladových lodí – tak to na mne působí. Nostalgie je všudypřítomná.
Už jsem ovšem na soutoku Vltavy a Labe. Neodolám pokušení a zkouším dojet na soutok jak po Labi, tak po Vltavě. Rybáři, kteří tu mají asi nějakou soutěž, na mne udiveně koukají, jaké manévry na řece předvádím.
Jedu po Labi
Jedu po Vltavě
K Mirkovi na dvoreček dotáhnu loď z pod mostu na kolečkách. Dostávám buřtguláš, kafe, čaj. Nechávají mne vysprchovat a Markéta mi hodí moje vodácké hadry do pračky. Ukazují mi obrázky dvojité duhy, která dnes ovládla nebe snad v celých Čechách. Vyrážím sama na vyhlídku ke kostelu Petra a Pavla v Mělníce. Je krásné pozdní odpoledne. Zvoní zvony a já hledím na soutok a na zdymadlo v Hoříně.
Volá mi Kačenka – Lída dnes odešla. Stojím vedle stánku, kde Jiří Lobkovitz prodává své značkové víno: Ludmilu. Ano, v Mělníce se přeci narodila svatá Ludmila. Kupuji tedy červené a bílé a vím, že zítra dojedu do Litoměřic, kde se narodila naše Lída. Mám pocit, že mi tuhle cestu naplánovala – bylo to jejím zvykem, řídit naše životy. Zůstalo tu po ní velké ticho.

7.6.2020 neděle

Trasa: Mělník – Litoměřice
Ujeto: 44,5 km
Jezy: Dolní Beřkovice, Štětí, Roudnice nad Labem, České Kopisty
Počasí: ráno déšť, který přes den ustává, protivítr
Po včerejším bujarém večírku se probouzím na gauči v kuchyni. Domácí mají ještě půlnoc a tak se balím. K brance mě přijde vyprovodit dcera Anežka, bezvadná holčička, kterou všechno zajímá. Sedám do kajaku, začíná pršet, zvony zase zvoní a já vyrážím na docela dlouhou cestu.
Jezný v Dolních Beřkovicích se diví, že v takovém počasí jedu po vodě v kajaku. Tak mu vysvětluju, že začalo pršet, až když jsem se nalodila a teď, že už jsem relativně v suchu. „Ženská do nepohody“, sklání mi jezný poklonu.
Podle množství veslařů v barevných dresech odhaduji, že jsem v Račicích. Musím dávat pozor, abych se s nimi nesrazila, moc terén za svými zády nekontrolují a jedou jako šíp.
Pod jezem ve Štětí kotví Falco. Od lodníka vím, že na téhle lodi žije další šífař. No – ale zrovna je někde pryč, tak ho ani nepozdravím.
Blížím se k Roudnici nad Labem. Měla jsem v plánu navštívit tady kolegyni, ale zase jsem se předběhla s mým plánem a tak si jen voláme. Alespoň budu mít víc času dojet v pohodě do cíle. Na kanále v Roudnici jsou nějaké závody – tak tedy nepojedu divokou vodu. To je vtip – to napadlo jen Kristýnku, že by se to dalo na seakajaku jet. Zdymadlo je až daleko za jezem, vede k němu po levé straně celkem dlouhý kanál.
A pod jezem se Labe mění v moře. Řeka se rozlévá do velkého jezera a protivítr vytváří celkem velké vlny. Od lodníka vím, že i pro nákladové lodě je to až do Kopist dlouhá štreka. A taky že ano. Asi ve čtyři odpoledne jsem už ale v komoře a volám Janě, že do půl hodiny jsem na vesláku. Než holky přijedou, seznamuji se tu s příjemným veslařem, který je velmi ochotný a pomáhá mi s kajakem na břeh. Znáte to – podáš prst a já chytnu celou ruku. A tak mi nechává loď schovanou u nich v loděnici s tím, že nejpozději v 6 ráno tu musím být. Tak dobrá, v 6:15, abyste se mohla pořádně vyspat.
Jdeme s děvčaty na večeři, spojuje nás smutek za Lídou. Spím U Kačky, Franta nás hostí svým rumem. Smažíme sírovec, který jsem dnes utrhla na jedné z olší u břehu. Výborná pochoutka.

8.6.2020 neděle

Trasa: Litoměřice – Děčín
Ujeto: 52,5 km
Jezy: Lovosice, Střekov
Počasí: slunečno, protivítr
V loděnici jsme opravdu v 6:15. Veslař mi loď už vytáhnul na břeh. Loučím se s Kačkou, která se ještě dvakrát vrací – jednou se zapomenutým pádlem a podruhé se zapomenutou bundou. Takže na vodě jsem až kolem deváté. Nevadí, nikam nespěchám. Měla jsem slíbený večírek na lodi Beatrix v Ústí nad Labem, ale jsem ve velkém předstihu oproti plánu a majitel lodi je ještě někde na cestách. Takže kam dojedu, tam dojedu, o večírku si mohu nechat jen zdát. Žádného lodníka nepoznám – komu já to Karlínské nábřeží zazpívám?
Podél řeky je to nyní samá továrna. Lovosice. Industriální krajina. Komíny chemiček lícují krajinné obrazy s kostelní věží.
Míjím Velké Žernoseky a vítá mě Porta Bohemica. Polabská nížina se zvedá a řeka vtéká do posledního majestátního kaňonu na území Čech.
Dnes neprší, ale protivítr pořád útočí. K poslednímu zdymadlu ve Střekově si musím zavolat, už si mě jezní nepředávají, je to sem z Lovosic celkem daleko.
Říkám, že mám těžký kajak, jestli mě pustí dolů, Zdymadlář je velmi ochotný a říká, že samozřejmě, že už to jde chystat. Z jeho otázky:“Jak to máte dlouhý?“, jsem pochopila, že slovo kajak přeslechl. Můj pětimetrový kajak se v ohromné komoře opravdu ztrácí. Při výjezdu z ní mám téměř stísněný pocit a s velkou úctou si prohlížím ohromné Masarykovo zdymadlo. Obdivuji ryby, které se dokážou dostat přes 3x směrově zalomený rybí přechod.
Pod zdymadlem se řeka rozeběhne. Proud mě vesele proveze Ústím nad Labem, bezdomovci pod mostem mě jen tak tak stačí pozdravit. Jarda Hušek, který mi posílá cestou odkazy a kontakty na písničkáře, mě upomíná, ať se nezapomenu zastavit u Erdely v Děčíně. Chtěla jsem dnes dojet až do Hřenska, ale silný protivítr mi asi posílá Bůh písničkářů a napovídá mi, že když jsem u Daga Daggarta začínala, u Erdely bych měla skončit. Nově otevřela kavárnu naproti děčínskému Zámku na nábřeží. Kafe na mapě se ta kavárna jmenuje. Má na stěně namalovanou trasu Labe.
A tak přistávám a u kávy a báječného zmrzlinového poháru čekám na Járu, který pro mne k večeru dorazí. Loď je zaparkovaná na kolejdách před velkým skleněným oknem kavárny a dobře ladí atmosféru. S Erdelou se domlouváme na zítřejší večírek v Hrobu – a ten opravdu proběhnul. To už je ale jiná pohádka.

Celkem ujeto 313 km

Text a foto Jana Erbenová

 

Z Prahy do Hřenska

Nějak se nám naskytlo trochu času a že teda pojedeme na vodu… Výběr byl mezi Berounkou a Vltavou a Labem z Prahe.Labe kanoe seakajak
Vyhrála Vltava. Pěkná řeka, málo lidí a dostatek kvalitních restaurací a břehu, což to poslední se o Berounce zejména na horním toku říct nedá. Tedy vypluli jsme z Prahe Troje za prémiovýho průtoku 180kbps.

Na zdymadle v Roztokách nás komorník odmítnul, v Dolanech jsme byli těsně po zavíračce. Ale bylo tam dosti různého hmyzu.

Při přetahování jezu u Veltrus už bylo znát ubývající světlo.

Nakonec jsme zakempili nedaleko, u mostu který nese trubky na etylen.

O kousek dál jsem si odbočil do Bakovskýho potoka. Vrbičky, kopřivy, pavouci, potokářův ideál…

Přetáhli jsme jez ve Vraňanech, bo tam to ani jinak nejde. A tam vodáka čeká krásná odměna, řeka která svobodně teče, občas peřejka, proud za našeho průtoku až 7km/h. A nikde nikdo, ani vodáci, ani čudlobijci. Jen pohodová líná nálada dolního toku řeky.

Na Mělníku je povinný foto.  Dál  už jsme pluli po Labi. V obcích na levym břehu pod Mělníkem jsou slušný restaurace, dali jsme přednost tý otevřený v Dolních Beřkovicích.

Na Labi nám bylo přáno a propluli jsme všechny zdymadla až po Střekov. Tady na fotce je první pod Mělníkem, v Dolních Beřkovicích. Tady nás chytil déšť, před kterym jsme se chvíli schovali na fotbaláku v Horních Počaplech. Ale teda občerstvení tragédie a eště přitom muset koukat na malý fotbalisty, no byli jsme rádi, kdy se vyrazili dál.


Komora ve Štětí. Už se blížil večer. Ještěže na Labi v letě proplavují až do osmi do večera.

Počasí pořád hrozilo deštěm, tak jsme roztahli celty.  Ráno bylo jak malovaný s výhledem na Říp v dálce.

Ve zdymadlech s kamennejma zdma byly škebličky který jak klesala hladina se zavíraly. Akorát každá si přitom „učůrla“ obloučkem vody. Takže to bylo trochu jak pod sprchou.

„Leží tam v komoře, nožky má nahoře“ – komora České Kopisty.
Pod Roudnicí jsme se museli schovat před deštěm u stánku s občerstvením. Místo a spaní se našli a kraji Litoměřic, a konci řady čudlobijců. A v tak stě obydle krajině si jeden nemůže dvakrát vybírat.

Ráno u Velkých Žernosek…

Jez Střekov v Ústí je poslední  tech nesmyslnejch staveb, co brzděj vodu a dělaj z ní volej.

Taky byla tahle komora ze všech nejhlubší.

Od Střekova to konečně normálně a pořád pryč teče. Až 7km/h. Tady jsme se byli protáhnout u Valtířova. Za řekou je Kozí vrch.

Jak nad Ústím bylo čudlobijců jeden vedle druhýho a skoro i dvouma vrstvama, tak od něj dolu nebyly žádný, ba ani žádný jejich plácky, který bysme mohli vysquattovat. Tak jsme spali a jednom z mála kousků posekanýho břehu. A byla teda rosa jak sviňa.  Celkově a trase to moc nebylo a ohníčky, tak jsme byli rádi, že vyjímečně jsme tahli sebou plynovej vařič.

Zlatej hřebík trasy je údolí pod Hřenskem. Tady mám typ na klidnej oběd – restaurace u Suchý Kamenice. Maj i vlastní molo.

Protože Hřensko je strašnej cirkus. tam jsem jen využil služeb konkurence a přeplavil se přívozem k nádraží do Schöny na německym břehu. Pak už jen vlakem pro auto a odvézt lodě i sebe.
Dohromady to za tři dny a dva půldny dalo 165km.
Ale někdy vyrazíme dál.

Chobotnice