Praha – Mělník – Praha

Tak jsem se konečně vyzbrojen rychlou lodí vypravil na splutí Vltavy z Prahy do Mělníka a partou seakajakářů, u této příležitosti víceméně pod taktovkou Stanďocha. V sobotu ráno ti, kdo se neúčastnili povedeného večírku a všichni se připravili na vyplutí na spodním konci slalomovýho kanálu.

Lodí bylo nepočítaně. Teda já je nepočítal. Odhaduju vyšší desítky plavidel K1, dvě nebo tři K2 a jedna C1. Po výkladu obsluhy zdymadla jak podle něj by měla naše sestava komunikovat předem s řídící věží atd atd. jsme klesli o tři metry níž na úroveň hladiny pod jezem. Jeden list pádla prý klesnul ještě mnohem hlouběji, až na dno zdymadlové komory. Jaká byla značka toho pádla kterému upadnul list naše redakce pátrá…  🙂

Zdymadlo v Dolanech bylo pro rekonstrukci zdiva komory zavřeno, museli jsme tedy přetahovat. Tady se peleton dost roztrhal. Nu každý jel podle chuti.  V Miřejovicích  (Veltrusech) jsme taky přetáhli, nad klapkou slalomovýho kanálu na zídku jezu a dolu po hraně kanálu. Další jez ve Vraňanech se prostě přetahovat musí.

Pod Vraňanama je úsek asi 11 kilometrů až překvapivě rychle tekoucí vody. Takhle mohla vypadat celá Vltava nebejt jezů a přehrad…

To už ubývalo světla, jak se slunko klonilo k obzoru.

A začaly vylejzat staršidla…

V Mělníce jsem si dal kolečko po Labi a namířil zpátky na Vltavu. Sice tam čekal pro účastníky připravenej autobus aby je odvezl do Troje, no ale nemám přece loď od toho, abych s ní jezdil autobusem, že…

Tak jsem se rozjel zpátky proti proudu. Proud zprvu nic moc, ale postupně sílil. Pádlování proti proudu v regulovaný řece má tu nevýhodu že tam nejsou vracáky a podobně, který by člověk využil k lepšímu postupu. Ale takhle se vracet je dobrá příležitost se ještě se všema pozdravit.

No uplně daleko jsem nedojel, když padla tma tak jsem na dobrym místě přistál. Na to že je vesměs řeka v navigaci, tak se naskytlo pěkný místečko (levý břeh, protože na pravém je rezervace) kde se dal postavit stan, a bylo tam dost dříví na oheň. Postavil jsem tábor, uklohnil jsem si večeři, chvíli si hrál s focenim a brzy zalezl spát.

V šest ráno budiček, tma jak v lodnim pytli. Všechno  venku bylo potažený jinovatkou. Ještěže jsem si schoval menší forotu nalámanýho dříví do stanu. Vydatná snídaně u ohýnku, sbalit a tradá. Jo a ještě jsem si ukvedlal velikánský ice coffee do foroty na popolední siestu. A kdyby někdo myslel že to nebylo echt ice-coffee, tak teda bylo, protože v tom domácím vysokotučnym mlíce plavaly hrudky bílýho ledu.

7:30, uhasit ohýnek a nasedat…

Tohle je místo asi na sedmym kilometru. Poslední vltavská peřej s bílejma čepicema. Proud opravdu rychlej, že bych to vypádloval ani pomyšlení. Tak jsem asi padesát metrů proti proudu vynesl.  Pro romantiky je přímo u peřeje slušný místo na táboření, jen malinko zabincovaný.  Vejš, kousek pod přívozem v Lužci nad Vltavou jsem vytáhnul loď z vody znova, protože jsem tak akorát stačil pádlovat vůči břehu na místě. Navíc pádlování v mírnějším proudu hodně u břehu zavánělo przněním pádla. Tak jsem hodil loď  i loďák na ramena a vynesl je asi čtyři kiláky nad vraňanskej jez. Místy by šlo zas i pádlovat, ale vždycky jen po kouskách a bylo by to samý nasedání a vysedání. Navíc bych se mohl dostat do časovýho skluzu. Tady jsem taky natočil krátký tematický video o tom jak zvihat kánoe.

Portážovací siluetka…

Nad Vraňanama bylo hezky, až janáčkovsky…

Nad Vraňanama byl protiproud nula až asi jeden kilometr za hodinu, takže po pár hodinách usilovnýho pádlování jsem za soumraku uviděl Veliké město bledých tváří…

Na peřeji pod bývalou lávkou jsem musel skoro nahoře taky přetáhnout asi dvacet metrů, který už mi nešlo vypádlovat. A v pět, přesně podle plánu jsem přistál u schodů na kanále v Troji. Pravda malinko opotřebovanej, ale šlo by jet i dál.

No tak nějak to třeba může někomu připadat nenormální, jezdit řeky proti proudu, ale nám kdo jsme četli knihu Malý Velký Muž a zejména o statusu bojovníků „Protivníků/opačníků“, nám to dává dobrej smysl.

Tak zase za rok…