V sobotu jsme dali se synáčkem kus Kocáby z našich Chotěhůlek a jak přestalo pršet, vodočty opadaly.
V nědělicestou na muzikantský setkání jsem si říkal, že někde chvíli potrénuju pádlování a že vlastně bych se mohl podívat, co Sychrovský potok. Dal jsem si cestou první jarní zmrzlinu u skvělýho stánku na Obořišti, odkud pár kroků by mělo asi nejvejš cenu tohle jet, protože tady se stejká pár místních potoků. Ale tady vypadalo vody málo a bejvá jí i víc. Voda tu teče z poměrně velký plochy zemědělský krajiny a dokáže nastoupat.
Tak jsem ještě popojel autem za osadu Dolní Svaté Pole a tady kus pod rybníkem Svatopolákem, oblíbenym na tréningy dal na vodu.
Strouha tu byla víceméně rovná, ale se slušnym spádem a široká na oblíbenou šířku jedný kanoe plus jednoho pádla. 
Ale po přetáhnutí propustku cesty to začalo. Nějaký vrbičky přes celej potok a první stromy poražený od bobra.
Občas bylo potřeba vystoupit a něco přetáhnout, ale pořád to bylo snadnější, než na nejhořejší Kocábě. 
Oproti Kocábě, nebo jinejm tokum tu byl poměrně slušnej výhled do dálky, což člověk ve vrbičkárně ocení, když vidí, kam ho proud jako píst žene.
Takhle vypadá velkolepě dimenzovanej propustek pod dálnicí montovanej z prefabrikovanejch dílců. I za ním se dalo jet bez drncání, jen to vyžaduje přesnou práci s kormidlováním. Někdy je výhodnější technika popisovaná Billem Masonem jako Backwatering, tedy potřebnej rozdíl rychlosti lodi vůči produ dát do zápornejch hodnot a plout pomalejc než proud. Bill to využíval se žebrovkou v peřejích tak WW3, ale je to praktický i ve vrbičkárně, že se člověk (rozuměj kanoista) nenasype do nějakýho něštěstí tak nezadržitelně rychle.
Kus za dálnicí se začal potok rozlejvat a né, tentokrát to nebylo kulivá jen tak popadanejm stromum, ale vopravdová bobří hráz postavená z klacků.
A za ní druhá. Tim byla většina vody odvedená na louku v nivě potoka, kterou proměnila v obrovskej mokřad, kde se střídaj trsy trávy a plochy mělký vody. Pro pány tvorstva „Poručíme větru dešti“ katastrofa, ale pro krajináře nebo obojživelníky radost.
A pak najednou vžum a vocejtnul jsem se ani nevim jak – dál na potoce, nad silnicí Dobříš – Rybníky. Tady začíná anglickej park zámku patřícímu rodině Colloredo-Mannsfeld. Park má návštěvní řád, kde jsou nějaký omezení, ale o plavbě tam myslim nic neni. Nicméně vstup do parku jsem radši pořádně prohlíd, prté na takovejch místech bejvaj pasti potenciálně nepříjemný, až nebezpečný. Třeba na Lomnici v Blatný je drátěnej plot přes celej tok. Tady to bylo naštěstí čistý.
Tak šup a byl jsem v parku. Tim skončila fáze vrbičková a z potokářskýho folkloru zbyly jen statný dubiska přes vodu, který bylo potřeba přetáhnout a mostky, který se daly všechny podplout.
Tohle je nejdůležitější můstek parku, kterej vede od zámku na druhou stranu údolí k Čertovu mostu a romantickejm umělejm jeskyním, kdysi vylámanejm do skály v rámci krajinářství.
Kousek za můstkem už začíná vzdutí Huťskýho rybníka, taky mojí oblíbený tréningový plochy. Tady je vidět hrad Vargač a purkrabství. Zámek je od něj vlvo, ale při pohledu od vody bejvá dost schovanej za stromama.
Tohle je konec odlehčovacího ramene od přepadu rybníka Papež. Tenhle slajd zatim čeká na svý kajakáře. Občas mívá i víc vody. Nad tím je to taková rovná strouha maloměstem a loukou, takovej urban run.
Zavolal jsem si o odvoz zpátky k autu a vydal se přes rybník. No ono by to šlo se vrátit i pěšky, přes les je to asi 2,5 kiláku, kdežot po vodě to bylo asi pět.
Západ slunce za Vargačem…
No a konec. Dobříšská pasáž. Potok spojuje místa, relativně krátkejma úsekama, který motorista zná jako docela nesouvisející. V obydlený krajině člověk projíždí divočinou s čerstvejma stopama po zubech bobrů… A když do toho svítí slunce a voní jaro – potokářův sen…
Příští meta je dát to z Obořiště do Štěchovic. Akorát to asi nevyjde časově dát si zmrzku na Obořišti a stihnout druhou ve Štěchovicích.
Chobotnice