Ráno po návratu ze Stewart River sedáme do auta k našemu kamarádovi Mikovi. Využíváme jeho nabídky, má v plánu cestu na jih směremem k Atlin Lake. Pár dnů se zdrží ve Whitehorse, což nám dává šanci splout poblíž nějakou kratší řeku. V Pelly Crossing jsme v obchůdku na benzince dokoupili nějaké potraviny a za pár hodin už stojíme s obrovskou hromadou zavazadel na křižovatce Klondike Highway a Alaska Highway kousek před Whitehorse. Tady potřebujeme odbočit po Alaska Highway na západ. Hned po svačině začínáme stopovat. Chvíli nic, potom se jeden starý pickup, který nás před chvílí minul, najednou vrací. Vyskakuje z něj dobrosrdečná paní kolem šedesátky, zajímá ji, kam jedeme.. Na naši odpověď, že potřebujeme odvézt na začátek Kusawa Road, kus od hlavní, se tváří v pohodě. Jede tím směrem a máme si prý naházet bágly na korbu.
Cestu před námi pozorujeme předním oknem skrze popraskané sklo, podobně to má většina aut místních usedlíků. Pickup je omlácený a na silnici trochu plave, ale to tu taky nikdo neřeší. Šoférka nám vypráví, že chová psy Husky, líčí kolem toho různé historky. Její manžel se zabývá vědou o lesích. Padesát kilometrů je na místní poměry kousek, takže nám cesta při klábosení rychle utíká. Paní zatáčí na prašnou Kusawa Road, vysazuje nás na místě zvaném Mendenhall Landing. Loučíme se a děkujeme za svezení. Že prý za málo a zajížďka nestojí za řeč.
Vybalujeme plováky a nafukujeme je na okraji borového lesíku mezi prašnou cestou ke Kusawa Lake a řekou. Na kus řeči přichází postupně několik důchodců, co tu zastavili obytnými auty u vyhlídky. Ptají se na obvyklá témata, jako odkud jsme, kde a jak dlouho budeme cestovat.
Mendenhall Landing, tedy přístaviště, vzniklo jako součást zkratky ke kdysi objeveným zlatým nalezištím v horách Kluane. Cesta parníkem po Takhini River ušetřila 80 kilometrů, to je asi třetina nelehké cesty z Whitehorse. Tady se setkávali lidé, přebírali z parníků poštu nebo zásoby. Později, už i bez parníků, se tu konala setkání místních s houslemi a tancem nebo míčovými hrami. Proti proudu řeky jsou vidět hory, které mají okolo dvou tisíc metrů, leží na nich ještě zbytky sněhu. Jsme sbalení a vyplouváme, voda pod námi má namodralý nádech.
Celá oblast byla původně jezerem, na jehož dně se usazoval kal. Ten vytvořil mohutné vrstvy jílů. V době z geologického hlediska nedávné došlo k protržení jezera a na jeho původním dně si nová řeka vyhloubila v jílech koryto. Proto se tu z plavidla skoro vždycky leze do hlíny.
Říká se, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Když jsem tudy plula před rokem se synem, tehdy už od Kusawa Lake, netušila jsem, že se sem ještě někdy vrátím. Ty pocity tenkrát i teď jsou hodně silný a kamennou tvář by při tom udržel jen hroch. Tenhle kus světa si vás pěkně omotá kolem prstu. Začnete toužit po tom, vidět ho znovu, a klidně plout místy, kde jste už byli. Vím, že plout až tam dolů do Dawsonu budu chtít v životě ještě aspoň jednou.
První den míváme na každé řece obvykle zásoby navíc, které jsou čerstvé a nevešly by se do sudu. Dnes jsou to nějaké klobásy a hamburgerové housky. Jak den a kilometry ubíhají, hledáme, kde by se to dalo opéct. Takhini má vysokou vodu (to jsme ještě netušili, že těsně po našem odletu přijdou v celé oblasti sice ne ničivé, ale teprve opravdové povodně), takže se místa na vystupování hledají špatně. Do nízkého lesa na kraji řeky se nám nechce, je tu hodně sucho. Podle informací, které máme, tady sice není zákaz rozdělávání ohňů, jako ve zbytku Yukon Territory, ale příznivě to nevypadá. Nakonec nacházíme dobré místo, kde se obrovský kus svahu sesul do řeky. Tady na holé hlíně je to pro náš malý oheň bezpečné.
Sbíráme větve a opékáme si místní „buřty“. Ikonická část mnoha zálesáckých výletů… Chutnají skvěle a scenérie okolo to přivádí k dokonalosti.
Po večeři plujeme dál, sluníčko pomalu zapadá. Tady jsme ještě hluboko pod polárním kruhem, takže za obzor klesne někdy pozdě večer, každopádně začátkem července je světlo celou noc.
Nacházíme místo, které z vody vypadá jako docela vhodné k táboření. Travnatá terasa s menším prostranstvím mezi stromy. Po břehu to snad půjde vylézt nahoru. Přistáváme a jdeme to prohlédnout. Co se z vody zdálo jako „možná použitelné“, vypadá teď na místě úplně super. Teda kromě těsné blízkosti lesa, což není dobré kvůli medvědům, ale výběr tábořiště je zkrátka o kompromisech. A tak stavíme stany a odnášíme sud s jídlem nejdál, co vegetace dovolí. Jak už to na místech použitelných pro táboření bývá, jsou tu stopy po našich předchůdcích. Ohniště je staré, hlíky už jsou zpola zarostlé trávou. Volná část prostranství mezi stromy je protkaná norami syslů. Musíme dávat pozor, abychom si nezvrtli nohu.
A taky je tu „z hor divokej tymián“, jak o něm zpívá Žalman v notoricky známé písničce. Když se promne mezi prsty, jeho vůně je velmi intenzivní, až opojná.
Honza mě budí, že mám vstát a jít snídat. Kromě čerstvě umleté kávy mě čeká překvapení. Palačinky. Tenhle ranní rituál v mnoha obměnách mi ohromě vyhovuje. Role se prohodily, po závodech se teď stará on o mě. Dokonce ani nemusím během dne říkat, že už fakt nemůžu. Kdy je toho na mě moc pozná dřív, než začnu protestovat, na rozdíl ode mě vyrazil na tenhle vandr trénovaný. Nemůžeme s sebou mít zásoby pečiva, je potřeba vařit ze základních surovin přímo na místě. Honza s sebou vláčí už z Čech obrovskou plechovou pánev, prý ji měl na Yukonu i loni. Pozorovala jsem tu neforemnou věc dost nevraživě a doufala, že dostane rozum a někde ji odloží nebo zapomene. Tahat tohle na paddleboardu, kdo to kdy viděl.. Teď jsem fakt ráda, že ji má. Tady uprostřed divočiny mezi tymiánem umíchal těsto jen z vody Takhini, mouky, sušeného mléka a drtku třtinového cukru.
Po vyplutí míjíme bobří hrady, hromdy natahaných klacků víc či míň slepených blátem. V téhle oblasti jich je spousta. Občas se do nás opře protivítr, dá to práci plout jen o něco málo rychleji, než proud. Kdybychom nepádlovali, zůstaneme stát na místě.
Podplouváme most Alaska Highway. I tady je možné nasednout a vyrazit po řece dolů k soutoku s Yukonem, pro pilné vodáky to může být pěkný a dlouhý jednodenní výlet.
O něco později se na obloze objevuje kruh okolo slunce. V severních šířkách je to celkem častý jev, ale prý ne v téhle roční době. Úkaz patří mezi halové jevy, tady tomu říkají Sundog. Vzniká lomem slunečních paprsků o jemné částečky ledu vysoko v atmosféře.
Údolí Takhini je proti okolí jiných řek v téhle oblasti poměrně dost osídlené. Leží blízko hlavního města a je tu široká říční niva s úrodnou půdou. Yukon není zrovna zemědělský kraj, přesto tady, kolem řeky a silnice, je hodně farem, které zajišťují místní produkci. Vegetační období je tu krátké, a tak ho farmáři musí dobře využít. Občas míjíme na břehu obrovská a velmi hlučná čerpadla, fungují na motorový pohon a ženou vodu na zavlažování polí.
O losech se tvrdí, že střet s nimi má na svědomí víc lidských životů, než setkání s medvědy. Tady potkáváme jednoho menšího losa docela zblízka, brodí se okrajem řeky přímo vedle polí jedné z farem. Když proplouváme kolem něj, v klidu a pomalu odchází do blízkých křovin.
Místy se na svazích břehů objevují typické tvary, takzvané Hoodoos, něco jako skalní věže vzniklé erozí. Tady jsou ale vypreparované z celkem měkkého materiálu teras.
Zastavujeme na malém, stromy porostlém ostrůvku, abychom uvařili večeři. Celkem špatně se tu vylézá, ale není moc na výběr. Bude rýže se sušeným parmezánem, kořením a bylinkami. Moje specialita. Rýže se snadno připravuje na různé způsoby, dá se sehnat všude a nepřejí se. Je to zdravá a trvanlivá potravina bez zbytečné chemie..
Je čas hledat místo na spaní. Jenže pokaždé, když by se to člověku zrovna hodilo, jich moc není. Z loňska si pamatuju tábořiště, kde dobrovolníci sčítali lososy během tahu proti proudu. Mělo by to být na pravém břehu nedaleko před ústím Takhini do Yukonu. Trvá to dost dlouho, ale nakonec ho na vnitřní straně jednoho z meandrů přecejen nacházíme. Nikdo tu není. Místo teď vůbec není útulné, k odpočinku rozhodně neláká. Pamatuju si ho jinak. Povaluje se tu nepořádek a trosky táborových staveb. Přistáváme o kus níž na druhém břehu, vede tu podél vody naučná stezka. Stavíme stany přímo na plácku u jedné z cedulí. Pozdě večer tudy už určitě nikdo nepůjde a ráno zmizíme co nejdřív. Teda jestli mě k tomu Honza donutí. No dobře, tentokrát se budu fakt snažit.
Ještě na řece jsme si všimli, že nedaleko je na kopci vyhlídka. Po naučné stezce, která je spíš uzounkou cestičkou mezi stromy, lezeme na kopec. Protáhnout se před spaním nám udělá dobře. Za pasem máme každý svůj bear sprey, tleskáme a halekáme, jak tady k dobrému chování v přírodě patří. Je to prevence, abychom nepřekvapili nějaké velké zvíře a nedostali se do nepříjemností. Na vrcholku je jednoduchá vyhlídka, dřevěná plošina s lavicemi. Na opačné straně od řeky je vidět do velké laguny mrtvého ramene. Pohled z výšky je pro nás zvláštní. Během plavby máme před sebou jinou perspektivu a omezenou představu o tom, jak vypadá krajina, kterou proplouváme, jako celek. Před sebou vidíme veliký meandr, místy ho lemují vysoké světlé břehy. Někde tam se skrývá i zpustlý tábor sčítačů lososů. Vnitřní stranu meandru tvoří veliká zalesněná plocha, která je spojená s okolím jen velmi úzkou šíji, smyčky řeky se tu téměř dotýkají. Vypadá to, že za velké vody už přes ni musí valit část průtoku. Z meandru nejspíš vznikne brzy ostrov. Tahle říční krajina se neustále přirozeně vyvíjí a změny řečiště jsou běžná věc.
Ráno balíme a po snídani odrážíme na posledních pár kilometrů. Na hraně terasy nad řekou jsou vidět různá stavení. Vyhlížím starý náklaďák, který tu loni viděli spadlý do řeky. Zřejmě se s ním utrhl podemletý břeh. Teď už tu není, asi ho vytáhli. Nejživější část posledního úseku je těsně před ústím do Yukonu, mezi pilíři mostu Takhini Bridge proudí voda hodně svižně. Přistáváme ve vracáku u pravého břehu pod mostem. Balíme a postupně odnášíme věci k nájezdu ze štěrkové cesty na silnici, je to skoro kilometr. Dřina. Když tudy veze člověka auto vodácké půjčovny, nijak zvlášť náročně to nevypadá. Všechny věci máme konečně na místě, stavíme z nich na krajnici směrem do města nemalou hromadu. Sice se to tu jmenuje Klondike Highway, ale v názvosloví je oproti realitě dost rozdíl. Ve skutečnosti je to jen pěkná dvouproudovka, jako všechny Highways v tomhle kraji. Místy, hlavně v dolíkách, nebo naopak na horizontech, jsou solidní hupy, kde auto i s posádkou pořádně nadskočí. To je způsobené tím, že v podloží je tvořeno permafrostem a silnice s pevným povrchem se časem místy bortí. Štěrkové silnice, kterých už tu moc není, se upravují jen obřími kropicími vozy a gradery. Není to úplně špatné místo na stop. Vidíme do dálky, až za Takhini Bridge na všechna auta, která z kopce táhlým obloukem silnice najíždí na most.
Naštěstí je tu docela provoz. Vzpomínám, jak jsme tu s podobnou hromadou báglů stáli u silnice před rokem s mým synem. Zdá se mi to teď jako deja vu. Brzy nám zastavuje auto a veze nás na začátek Whitehorse do obchodní zóny před Walmart. Tady máme jen chvilku na doplnění potravin a plynu na vaření, je to navíc komplikované tím, že v obchodní zóně nejde elektřina. Za chvíli nás má vyzvednout autem náš kamarád. Zatím co já hlídám na parkovišti batohy a vyhlížím Mika, daří se nakonec Honzovi sehnat všechny potřebné věci a k tomu ještě obvyklý bonus, čerstvé dobrůtky pro tenhle den. Po každé další sjeté řece se takhle odměňujeme.
Na parkoviště před Walmartem přijíždí taky Steve, ředitel závodu Yukon River Quest. Přiváží Honzovi cenu, kterou sponzor objednal speciálně pro kategorii C1. Je to malinká stříbrná kánoe na stříbrném řetízku. Tyhle šperky vyráběl zlatník v Dawsonu, kde mělo proběhnout předávání cen v cíli. Jenže závod předčasně skončil v Carmacs, a tak tenhle plán nevyšel. Když se po pár dnech dostaly ceny do rukou pořadatelů, kontaktovali jednotlivé závodníky, aby se s nimi sešli, pokud jsou ještě poblíž, a ceny jim dodatečně předali. Přístup lidí, kteří ten závod organizují, je úžasný, dělají to srdcem. Za chvíli dorazí i Mike, aby nás ještě naposledy někam svezl. Nakládáme na korbu ten metrák našich věcí, loučíme se Stevem a vyrážíme k hranicím Britské Kolumbie za dalším dobrodružstvím.
Text a foto: Monika Klemšová a Chobotnice