Na Dunajci jezdil dost specifický druh plavidel. Byly to v podstatě trimarány až kvatromarány svázané z dlabaných monoxylů. Ovládané byly křížencem bidla a pádla, používaným na obojí působ podle potřeby.
Grégrův text byl otištěn 14.-15. května 1915 v Národních listech
FEUILLETON.
Ve vlnách Dunajce …
Krvavé bitevní drama, odehravší se od
2. května (1862) na skalnatých březích Dunajce,
obrátilo zřetel světa k této dosud málo u nás
známé řece haličské, která prameníc v hor-
stvu karpatském, klikatou drahhou bystře na
sever od Visly proudí. Nám však jméno Du-
najce vybavilo vzpomínku na hroznou hodinu,
již zažili v proudech a peřejích horního Du-
najce v druhém létě po založení „Národních
Listů“ jich zakladatel, náš dr. Julius Grégr
a přítel jeho, básník náš Vítězslav Hálek.
Oba tehda mladiství a svobodní, podnikli
spolu výlet přes Krakov na Tatry, z něhož
vraceli se 12. července 1862 opět do Haliče
a sice do horského městyse Czorštýna, kamž
byli sobě smluvili dostaveníčko s krajanem
drem. Slavíkem z Krakova, a ještě několika
polskými přáteli jeho, aby podnikli pospolu
vysoce zajímavou plavbu vyhlášenými „Pieni-
nami“, peřejemi to horního Dunajce, připomí-
najícími divokoromantickou krásou krajiny,
jakož i prudkostí pěnicích se vln naše „Svato-
janské proudy“. Bylo bez mála poledne, když
devítičlenná společnost, v nejlepší náladě, za
nejkrásnějšího červencového dne stanula na
samém břehu Dunajce, který zde tvoří hranici
mezi Haliči a Uhrami tak, že po levém břehu
jest Halič, po pravém Uhry. Nikdo neměl
vzdor vyšší a prudké vodě Dunajce obav nej-
menších. Vždyt čtyři zkušení přívozníci jistili,
že není naprosto žádného nebezpečí.
Plavba, podniknutá na třech úzkých, dlou-
hých kocábkách. z kmenů prostě vydlaba-
ných, chatrně k sobě svázaných, v nichž za-
sedla společnost, čítající se 4 plavci 12 osob
a první polovina výletu vykonána také za
nejkrásnější pohody a nejroztomilejší nálady,
jaré zábavy a zpěvu polských i českých písní.
Zvláště mile vedlo se dru. Jul. Grégrovi, jejž
nikoli jen pouhá náhoda učinila rytířem „ne-
obyčejně krásné, mladé, příjemmé veselé dá-
my, baronky Jóži Branické, jíž se stal za jízdy
dunajeckými peřejemi nejen rytířem, ale i
ochráncem života. „Zajímavá byla to episoda
v mém životě, plna mocných pestrých dojmů,
která osud můj na chvíli připoutala k osudu
tohoto mladého sličného děvčete,“ píše o tom
dr. Jul. Grégr v „Lumíru“ z r. 1877.*) Vše
dopadalo překrásně, a nejkrásněji společný
oběd v t. zv. „Červeném klášteře“, k němuž
společnost vystoupila na břeh a bylo by do-
padlo snad bez větší úhony, kdyby prodlením
doby do 3. hodiny odpolední nebyl rozvod-
něný Dunajec vzrostl v řeku divokou, a kdyby
se plavci nebyli — zpili do nemožnosti. Při-
spěl k tomu také sám dr. Jul. Grégr ovšem
nevěda, „Při odchodu as ke 3, hodin, odpo-
lední,“ tak vypravuje, „dopustil jsem se
osudné neopatrnosti. Nalil jsem každému
plavci sklenic, vína, nevěda, že každý z nich
již vypil půl pinty kořalky. Víno na kořalku
účinkovalo; sotva že se chopili vesel, bylo již
znamenati, že se potácejí a že smíšenina vína
a lihoviny silně počíná působiti jim na mozek.
Společnost byla tak rozveselena, že si plavců
hrubě nevšímala; ba nevšimla si ani toho, ie
mezi obědem úžasně vzrostl proud Dunajce
a vlny trojnásob mohutné valí se jeho řeči-
štěm. Doktor Slavík chopil se kytary a pro-
bošt Wasczikíewicz provázel hudbu zvučným
zpěvem.“ Plavba pokračovala a zabočivši do
nové krátké zátočiny, octla se ve vlastních
Pěninách, kdež se před jejími účastníky roz-
vinul obraz hrůzně velkolepý „v pusté skal-
naté kotlině vířily se proudy v divokém, buj-
ném zápase; vlny srážely se jedna o druhou
a řítily se s dunícím jekotem na skalní stěny,
jako by hnaly se proti nim útokem. Syčíce
děsně, vztekle rozpěněny vzpíraly se od bře-
hů zpět, pokrývajíce bílou, hustou pěnou cslé
řečiště.
Byli jsme uchváceni mohutností tohoto
děje, jehož jsme byli diváky i obětí; proud
metal našimi loděmi, jak rameno silného muže
dětskou hračkou. Plavci zpiti, nedovedli odo-
lati vlnám a dali strhnouti lodky do dravého
víru. Jako lehkým pírkem pohazovaly námi
vlny, stříkajíce na posměch po nás svou bílou,
lehkou pěnu, nešetříce ani elegantní, hedváb-
né toiletty dam.“ Hrůza stoupala valem, mu-
žové starostlivě pohlíželi do rozlícené vřavy,
dámy bledly, tulíce se k mužům. Zpitá hrubost
plavců na zádi lodi stojících nedala jim ani
dbáti nebezpečí, v němž již již všichni to-
nuli, naopak řvali frivolní písně. Leč tu po-
nechme slovo mistrnému líčení dra. J. Grégra
samotného: „Sotva vyhrkla poslední sloka ze
zpitých úst, praskly pružiny, jimiž lodky k
sobě byly spiaty, a loďky rázem od sebe roz-
trženy a překoceny. Oba plavci kácejí se do
vln, mizí v proudu a nacházejí na dně rozlí-
ceného živlu na vždy svůj hrob.
Společnost naše zděšená a rozrušená,
stržena jest taktéž do proudu v hrozné smě-
sici. V zoufalých výkřicích úpějí dámy o po-
moc; mužové volají: „Trzymajte lódky, trzy-
majte!“ Obrovské vlny ječíce a šumíce pře-
hlušují volání a rvou od sebe tonoucí a po-
krývají spoustami šedězelených vod.
V první chvíli děsné katastrofy napjal
jsem veškeru pozornost jen k Józe a lodce;
levým ramenem uchopil jsem se děvčete a
pravou rukou zachytil překocenou lodici. Cí-
til jsem, že proud nás nese dál; vlny tak
mocně a tak vysoko hrnuly se přes nás, že
nebylo možno vynořiti se na vzdušný povrch;
také děvčátko celou tíží tlačilo mě do hlu-
biny. Již jsem slyšel jen temné dunění v uších,
prsa nemajíce vzduchu rozpínala se křečo-
vitě; ústa mimovolně rozvírala se po vzdu-
chu, místo něhož hrnula se pouhá voda …
Cítím, kterak Józa zatíná prsty pravé ruky
do mého boku a levou rukou křečovitě svírá
moji ruku; znamenám, že ubohé, mladounké
krásné poupátko před chvilkou ještě plné
rozmaru a života, napíná poslední své síly
v zápasu smrtelném … Celou sílou vzpružil
jsem se ještě jednou a vyšinul se na okamžik
na vzdušný povrch: děvčátko vyzdvihnouti se
mi nepodařilo. — Sotva, že čerstvým vzdu-
chem napojil jsem prsa, tu již opět nový pří-
val hrne se přes moji šíji, loď několikráte se
otáčí jako válec, již zase jsem hluboko v prou-
du dunících vln. Zase ta těžká klenba šedo-
zelených vln, zase to dunění a hučení v uších,
to úzkostlivé rozpínání prsou a napínání plic;
levá ruka, kterou držím baronku Branickou,
umdlévá, poslední pokus vyraziti na povrch
zůstal marným; již nezbývá nic, nic než pou-
há odvaha, nepouštěti děvče, ale umříti s ním
společně .., Tu zaduní lod — vyšine se na
povrch a utkví pevně.
S lodí dostal jsem se také a snad právě
ve chvíli nejpozdnější a nejpilnější na povrch;
ssál jsem prudce čerstvý vzduch a vyšinuv
se na loď, nyní pevně stojící, vytáhl jsem vší
silou nad hladinu vody ubohé děvče. Jak do-
jemný, žalostný a přec nadmíru krásný to byl
obraz! Nejevila známky života. Hlavinku měla
k prsoum skleslou, očka zavřená, pysky kře-
čovitě sevřené, líčka bledá, zapadlá, vlas ten
překrásně tmavohnědý padal jí rozpletený
na bělounký krček a polorozhalená ňadra;
byla jako sv. Magdalena od Guida Reni…
Úzkostlivě ohledal jsem tepnu, zdali jí
ještě srdce tluče, a zdali děvčátko ještě žije.
A žila! Jen slabounce pracovala tepna, že
sotva oběh krve bylo v ní znamenati; však
čerstvý vzduch ji rychle probouzel k životu.
Prsa počala se volně dmouti a ústka pro-
pouštěla teplý vzduch. Za chvíli otevřela
očka. Jak dojemný, nezapomenutelný byl
tento první pohled do nového života. Očka
překrásně modrojasná, jako vody řeky Rhony,
tak dojemně, jako jasné, dobré a tklivé oko
na smrt raněné srnky, úzkostlivě a přece dů-
věrně obrátila se ke mně. Co všecko leželo
v jediném tomto pohledu!? Stiskla mně ruku,
přitulila se pevněji ke mně, rozhlédla se vů-
kol po pěnících a mocně valících se vlnách,
však odvrátivši se rychle od děsného tohoto
obrazu nelítostné přírody, zavřela očka a
pološeptem říkala si modlitbu:
„Matko božia Czenstochowská, ratuj nás,
ratuj nás!“
Teprve nyní rozhlédl jsem se po situaci,
v níž jsme se byli octli. Zpozoroval jsem, že
druhého konce loďky zachytil se pan doktor
Slavík. Drže se lodice, stále volal silným, proni-
kavým hlasem: „Ratujte dla boga, ratujte, ra-
tujte!“ Postavení naše nebylo utěšené. Loď
obrácená spodem navrch byla se zachytila
vydutým koncem o ostrou skálu, v prostřed
řeky z vody vyčnívající. Doktor Slavík tíhou
svého objemného těla chránil lodku, aby ji
stále rostoucí a dmoucí se vlny nesrazily se
skály. Nebezpečí rostlo od okamžiku k oka-
mžiku. Voda stále ještě stoupala, vlny prud
čeji a zuřivěji dorážely na loďku, hrozíce co
chvílí, že ji srazí se skaliska a v prudkém zá
chvatu zanesou do hrozné před námi se pě-
nící zátočiny. Byl tu před námi děsný obraz
rozkaceného, mohutného živlu! Vlny jako
balvany syčíce a dutě hučíce hnaly se střel-
hbítě do zátočiny, vrážejíce s takovou silou
na protější kolmou skalní stěnu, že v divém
hukotu a ječeni lámaly sie o neústupné žulové
hradby, rozstřikujíce po skále celé spousty
vod a pěny. Do tohoto jícnu neodvratné zá-
huby byli bychom jistojistě byli strženi, kdy-
by bud loďka se skály, na níž se zachytila,
zase byla splavena, aneb kdybychom se byli
sami spustili loďky, hledajíce v plování svou
spásu. Druhý tento způsob záchrany byl mně
již proto nemožný, že v levici držel jsem
mladou baronku. Však neuvažoval jsem v
pravdě v onu chvíli nebezpečí situace. Po-
hled na divoký vír naplnil mne jinou obavou.
Nikde nebylo viděti nejmenší stopy po druhé
části naší společnosti. Bylo téměř nepochyb-
no, že proud zanesl nešťastné naše soudruhy
do osudného víru pod námi; a zanesl-li, byli
najisto ztraceni. Šlo mi nejvíce o přítele
Hálka.
Tesknost nevýslovná zmocnila se mne
při pomyšlení, že zde v daleké cizině nalezl
hrob ve vlnách Dunajce; že vrátím se snad
sám do vlasti bez nejmilejšího soudruha, při-
nášeje svým krajanům trudnou zvěst o smrti
mladého, nejnadanějšího lyrického básníka,
co jich se kdy zrodilo v lůně českého národa.
Sám nehrozil jsem se smrti, ba tenkráte se-
znal jsem, jakož nejednou později v životě,
že potřebí jest mnohdy více odvahy k žití,
než k umírání.
Józa byla oddaná, klidná; tiše se modlila,
pak pozdvihla ke mně zrak s nevýslovně jem-
ným, cituplným a důvěřivým výrazem; tu
přehrne se přes nás nová obrovská vlna, pře-
hodí svrchní sukně děvčeti přes hlavu a ubohá
klesá na novo pod hladinu. S těží a po delším
namáhání vyzdvihl jsem Józu nad vodu a
strhl nasáklé sukně s bledých lící; byla opět
ve mdlobách. Proud se zvedl výše; vlny se valí
mocněji; loďka tetelí se na obou koncích jako
prudce zmítaná magnetická jehla; — ona se
zdvihá! — ještě o nepoznání výše a jsme ztra-
ceni ..,
V tom slyšíme volání vysoko na skalna-
tém břehu. Dav lidu vesnického spouští se
hbitě se stráně dolů a v okamžiku svazují
mužové dlouhá bidla s háky, a když nestačí,
trhají ženy se sebe bílé loktuše a navazují
k tyčím. Jeden druhého chopí za ruku, tvoří
řetěz, sahající s břehu hluboko do řeky, a nej-
krajnější v řadě muž, svalnatý, hází tyče na
vodu, aby proud je nesl k nám. Dlouhá, navá-
zaná bidla snášejí se střelhlbitě po vlnách
k nám; již jen jen je zachytiti — než běda!
Délka jejich nestačuje, minou loďku a plynou
proudem dále.
Zatím příval roste a vlny zdvihají loďku
výš a výše … Ještě jeden pokus, a zase mar-
ný! Lid sestupuje hlouběji do řečiště a silný
onen muž je stopen až po ramena. Zase vrže-
ny jsou tyče výše nad námi do vln; proud je
unáší k nám a štěstí, tenkráte délka jejich
stačí! Doktor Slavík, nejbližší ke břehu, chá-
pe se křečovitou silou háku — jsme zachrá-
něni! Dr. Slavík podal mi hák a já přivázal
silně řemenem i šátkem k němu slečnu Bra-
nickou; byla stále ve mdlobách. Dal jsem
znamení, lid trhnul hákem, Jóža ponořila se
do proudících vln, zmizela v hlubinách, však
v málo okamžicích již kladli na skálu těžce
ztýrané děvčátko, beze vší známky života …
Když i já se dostal šťastně na břeh, le-
žela tu na smrt bledá, rty zesinalé, oči jakoby
navždy uzavřené, hluboce zapadlé; dojemný
to obraz předčasné smrti. Klekl jsem k ní,
vzav ručku její do své ruky — byla chladná;
zdálo se mi, že děvčátko shaslo na věky.
Byla jako sv. Julie, sňatá s kříže, ztýraná,
zmučená…
Lid odběhl po břehu dolů, pátraje po
ostatní části společnosti. Dr. Slavík odkvapil
s ním, hledaje svou paní. Třel jsem Józe spán-
ky, čelo; nikde známky života! Tru tepny,
chápu se jí v tailii a zdvihám vzhůru — a
hle, konečně život, život nepochybný! Vzdych-
la zhluboka, otevřela strhaná očka, upřela je,
jakoby uděšeně na mne; zavřela je zas, po
chvilce opět upřela ke mně zrak již jasnější,
oduševněný, tiskla mi ruku a modlila se tiše.
I ostatní členové společnosti ušli smrti;
jen dva plavci utonuli. Druhé dvě lodi srazil
proud nížeji pod nás a jen jako zázrakem
vrazily před samou zkázonosnou zátočinou
mezi ostré, z vln vystupující skalisko, a za-
chytily se. Zde Hálek, paní Slavíková a ostat-
ní dlouho vzpírali se nelítostnému proudu v zá-
pase krutějším než my. Již již umdlévali, když
i jim doslalo se pomoci. Jak těžký byl jejich
zápas, bylo lze vyčísti ze zsinalých tváří
Hálkových. Když blížil se ke mně, nebylo té-
měř možno jej poznati. Líce zapadlé, oči hlu-
boko v důlkách a ve výrazu obličeje utkvěly
patrné stopy smrtelného zápasu. Hluboce po-
hnut, tiskl mně k prsům slovy: „Bratře, jsme
zachráněni!“ Celá společnost, shledavši se
opět, hluboce byla dojata. Tiskli jsme si vřele
ruce; společné neštěstí sdružilo nás všechny
v jeden přátelský spolek. Byli jsme jako jed-
na rodina, spojená svazkem společného ne-
bezpečí, společného utrpení i spásy.“
Potud líčení dra Julia Grégra. Jeho ži-
votopisec red. K. Tůma dodává k vylíčené
episodě: „Také Hálek vypsal hrozné to do-
brodružství a sice v listě, psaném v Pisarzowě
13. července 1862, tedy hned druhého dne
po svém vyváznutí z objetí smrti v peřejích
Dunajce. Z líčení jeho vyjímáme, že zápasili
o život v úzkosti smrtelné a nebezpečí svrcho-
vaném skoro plnou hodinu. „Topili jsme se
12. července o třech čtvrtích na čtyři a byli
jsme ve vodě více než do půl páté. O třech
čtvrtích na čtvrtou zůstaly všem hodinky
stát.“ Hálek, muž to neobyčejné sily, byl již
k smrti umdlen, když přišla jim spása. Šle-
chetný farář Neudecker přivázal jej šálem
paní Slavíkové k nastavenému bidlu.
„Chytil jsem se pevně a skočil do ječí-
cích vln,“ vzpomíná Hálek. „V tom mne po-
slední síly opustily a nevěděl jsem o sobě.
Když oči otevru, vidím se v rukou lidí, z vo-
dy — na břehul Život můj byl zachráněn. Šle-
chetný Neudecker zůstal naposled. Radost na-
še nebyla k vypsání. Líbali jsme se vespolek,
stali jsme se bratřími vespolnými nebezpe-
čím smrti a slzy radosti tekly po všech tvá-
řích. Horalé ihned zapálili oheň, při čemž
jsme se zotavili, hřejíce se. Náhodou se za-
chovala v torbě přívozníkově, kterou Gré
nesl na plecích, láhev vína, jež konala brzy
svou službu. Vypadali jsme strašlivě. Dámy
toliko v části svého oděvu, Slavík bez kabá-
tu, já roztrhán, Grégr bez klobouku atd. Tak
jsme nastoupili cestu zpáteční přes hory pěš-
ky. Nikdo z nás nebyl tak slabým, aby ne-
mohl jíti.
Dámy podpírali horalé. Asi za hodinu
přišli jsme do nejbližší vesnice Lesnicówky,
kde ještě koní nenalezše, odhodlali jsme se
nastoupiti cestu přes Šfawnici do Kroíčenka
opět pěšky. Cesta trvá dvě hodiny. Ale vy-
pravováním o našem nebezpečí utekla nám
tak, že v osm hodin večer již jsme byli v
Kroščenku. Zde jsme okřáli silnými nápoji,
vínem, čaji a řádnou večeří; hlad všechněch
byl kapitální. Chtěli jsme sice druhého dne
již odebrati se do Šmeksu do Uher, ale tak
šťastně přestálá nebezpečí svedla nás na
druhý den všecky do Pisarzowa k baronu
Branickému. „Všichni jsme zdrávi jako Ru-
sí“ — končí Hálek svůj list přátelům‘ do
Čech — „všichni zachráněni jako zázrakem.“