Warta 2021

Warta v úseku Čenstochová (ř.km. 730) – ústí Liswarty (ř.km. 640,5),
pět dní na těžko v laminátové Kocábě s pětiletým synem,
12. – 16. října 2021

S přicházejícím podzimem se mně a Petrovi, kamarádovi a kolegovi z práce, nechce ještě zazimovávat, a rozhlížíme se, jakou lumpárnu nad rámec běžného víkendového sjíždění českých toků bychom ještě stihli v končící sezóně natropit. Nadšeně horuju za Rumunsko, po dlouhém pátrání v bahně rumunského internetu ale vychází najevo, že je málo vody. Přesměrováváme se tedy na blízké Polsko, kde jsou sjízdné střední a dolní úseky řek, a volíme řeku Wartu, jednu z delších polských řek, na které jsme ještě nebyli a kterou jsme dostali od mnohých kamarádů doporučenu.

Nížinnou, mírně tekoucí a líně meandrující řeku nechci jet na Vydře ani na Sambě z půjčovny. Jsem beznadějný milovník starých a nepraktických věcí a okamžitě začínám pátrat na inzerci po starší směrové laminátové kanoi. Ve čtvrtek nacházím na Bazoši starou Kocábu, v pátek si beru volno a metelím pro ni. Kocába zjevně pamatuje hodně, vše je ale ještě přikryto milosrdným povlakem řas, mechu a lišejníku – loď poslední roky odpočívala na zahradě otočená dnem vzhůru. Majitel slibuje, že loď je plavbyschopná, koupil ji kdysi i s chalupou a jezdil s ní jen rybařit na Labe. Protože už ji nedostane sám na auto, pořídil si nafukovačku. Hned je mi jasné, že mám to správné plavidlo. Odjíždím těžší o loď a lehčí o patnáct stovek.

V pátek odpoledne očišťuji plavidlo od letité patiny a vyháním stávající nájemníky – kromně bezpočtu obligátních pavouků šlo o asi desítku ulitnatců různých druhů, vosí hnízdo v zádi bylo naštěstí už opuštěné. Hned identifikuji dvě velké díry – rozbitá je opakovaně opravovaná záď i příď. Okamžitě zahajuju opravu odbroušením starých nekvalitních záplat a vyspravením dvojitě položenou skelnou rohoží v polyesterové pryskyřici. Na třech místech na zádi lodi je přelomen pravý bort, zadní rozpěra je shnilá. Protože mi v dílně zbyla po záchraně poslední laminátky jen rohož gramáže 350, je zpevnění bortu velkou zkouškou umu a trpělivosti. Vedle toho nese loď asi dvacítku provizorních, značně neodborně provedených epoxidových záplat, kterým nakazuji, že ještě musí týden vydržet. Pouze odbrušuju jejich odchlipující se okraje, abych se přesvědčil, že to na trupu opravdu ještě drží.

Sobotu věnuji jiným milým povinnostem. Vzdor teplotám, klesajícím přes noc až k nule, nacházím v neděli loď ve stodole s pěkně vytvrzelými záplatami a bortem. (Mám ověřeno, že menší záplaty lze lepit i za nízkých teplot, značně se prodlouží doba vytvrzení, jinak se ale nic neděje.) Jedu s lodí k Jizeře, kterou mám hned pod kopcem. Naneštěstí se zrovna po mostě vrací domů manželka s mými třemi dětmi. Povozím tedy rodinu, jsa nadšen z chování lodi na klidné vodě. Když se můj pětiletý syn Frantík dozví, že s lodí odjíždím zítra na Wartu, nekompromisně se ustanovuje háčkem. Čerstvě školou povinné dceři je poprvé líto, že musí do školy. Chápající manželka a nejmladší dvouletá dcera se do posádky naštěstí nehrnou. Do lodi lehce teče, ale protože součástí plavidla jsou dřevěné podlážky, nevadí to. Jde se balit.

Zásoby oblečení, které připravila manželka Frantíkovi, redukuji asi na třetinu. (Stejně nakonec dovezeme skoro všechno nepoužité zpět.) Do lodi máme sbalený stolitrový lodní vak s karimatkami, spacákem a stanem, sedmdesátilitrový soudek s náhradním oblečením, botama a laminovací soupravou, a sedmdesátilitrový soudek s nealkoholickým pivem a zásobou potravin. Zbytek večera věnuji opravě zanedbané elektroinstalace přívěsu, bez brzdových světel se nám přes půl Polska jet nechce. Někde mezi tím přichází e-mailem kilometráž Warty od kamarádky Martiny. Noc z neděle na pondělí trávím čtením kilometráže a na youtube sjížděním videí ze sjíždění Warty, přece jen potřebuju vědět, do čeho s plně naloženou kanoí a pětiletým neplavcem na háčku jdu.

Je pondělí dopoledne a s nadšeným Frantíkem odjíždím naším starým volvem 945, které je pro přepravu lodí jako stvořené, k Petrovi, kde lodě přeskládáme na přívěs a připojíme za Petrův landrover – volvu končí v polovině týdne technická. Podle navigace se ubíráme do Čenstochové, městě na řece Wartě, které leží na horním toku. Petr hlasuje, že bychom si mohli sjet ještě dvacet kilometrů horního toku nad Čenstochovou, což vzhledem k plavidlu, nákladu a posádce odmítám. Po sedmi hodinách cesty a čtyř stech kilometrech na tachografu táboříme v pondělí večer na břehu Warty v místech, kde řeka vytéká z města do otevřené krajiny luk, na 730. říčním kilometru celkem 808 kilometrů dlouhé řeky. Rozkládáme stany, na opuštěné cestě zapalujeme oheň a rychle se jde spát.

úterý.
Ráno balíme tábořiště a rozmlouváme s několika pejskaři, kteří nám všichni přejí příjemnou plavbu. Naše divoké táboření nikoho nepobuřuje. Konečně je celý kemp napěchován do lodních vaků a soudků, k mojí úlevě se náš náklad vejde mezi dvě rozpěry Kocáby, takže zbývá i bohatě místa na nohy. Auto je deponované na okraji čtvrti rodinných domků Anionów, můžeme odrazit. V místě vyplutí je řeka regulovaná, záhy také zjišťujeme, že je dobře značena vodáckými značkami. Sto nebo dvě stě metrů před jezem je vždy výstražná trojuhelníková značka, pod kterou je již oznámeno doporučené přenášení. V místě doporučeného přistání nad jezem je další modrá tabule.

Záhy pod Čenstochovou vplouváme do krajinného parku Orlích hnízd. Kolem řeky jsou rozesety větší a menší skály, které bych na dálku tipoval na vápenec. Pro Kocábu je to technicky náročný úsek, řeka tu silně meandruje, teče ze zákrutu do zákrutu, břehy jsou porostlé hustými vrbovými lesy. S naloženou Kocábou bez spolupracujícího háčka mám co dělat, abych meandry ukroutil. Než se to naučím, nedotočím meandr a načoudíme to přídí do hlinitého břehu. Petr na plastové Sambě jede vždy o jeden meandr před námi a hlásí mi, co mám čekat. Jen díky téhle spolupráci se dá s Kocábou proplout. Do zákrutu je potřeba správně vplout a driftovat jak s autobusem. Nakonec musím říct, že to je docela zábava. Frantík na přídi popíjí ochucené nealkoholické pivo a hlásí nebezpečné objekty v korytě. Já mám plné ruce práce s lodí. Kocába je i za těchto podmínek perfektně stabilní plavidlo a o náš osud nemám strach. Počasí nám přeje. Za vyšší hladiny vody je tento úsek náročný i pro dobře manévrovatelné lodě, zvlášť před začátkem hlavní sezóny, kdy jsou ještě v korytě napadané neprořezané stromy.

Vidíme první stopy přítomnosti bobrů, pokácené stromy s typickým špičatým pařezem, dohola okousané větve na březích i ve vodě. Tyhle stopy nás budou provázet po celou dobu plavby po řece. Bobrů tu musí být spousty.

Specialitou horního toku jsou nízké venkovské mosty. Se sedmdesátilitrovýma soudkama na stojačku se vejdeme jen tak tak. Za vyšší vody na hranici 1.SPA je nelze podjet a je třeba je přenášet.

Večer připlouváme k nízkému sjízdnému stupni ve Skrzydlówě. Na pravém břehu je velký neohrazený volnočasový areál s dětským hřištěm, dvěma přístřešky s celkem čtyřmi stoly, ohništěm a navazující volnou loukou. Předpověď hlásí na večer déšť, což je stvrzeno náhle se objevivšími mraky na západním obzoru. Rozhodneme se proto utábořit. Synek se vydovádí na houpačkách a prolejzačkách, ve spacáku pak usne jako špalek.

středa
Ráno drobně prší, ale předpověď univerzity ve Varšavě hlásí zatažený den bez deště. Řeka se mírně rozšiřuje a meandry nejsou tak utažené, řeka protéká rovinatou oblastí. Hladina není nikterak zvýšená proti normálu, ale stejně z lodí vidíme do otevřené krajiny, což je docela nezvyklý pocit. Okolní terén je jen nízko nad hladinou, rozlivy za povodní tu musí být značné, i proto je osídlení ve větší vzdálenosti od řeky. Je zataženo, je podzim, je chladno, je pusto a místy to působí až strašidelně. Frantík je tak navlečený, že se na něj sotva vejde záchranná vesta.

Pod elektrárnou v Rzekach Welkych (nesjízdný jez) se setkáváme s jediným místem, které nelze proplout. Do vody je zde padlých několik stromů, z nichž jeden přehrazuje celý tok. Já s Kocábou přistávám u břehu, Petr obhlíží korunu stromu a vrací se na Sambě k nám, abych mu předal pilu. Z lodi pak prořezává korunu vrby a zakrátko máme průjezd dokonale volný.

Na horním toku operuje několik půjčoven kajaků, které snad udržují řeku v nějakém průjezdném stavu. Jinak to ale vypadá, že tu břehovou vegetaci nikdo nekrotí, dokud tedy nepadne do řeky a nezpůsobí problém. Podle stop v místě nutného přenášení nesjízdných jezů, kde nebyly cestičky ani vydupané na hlínu, tu ale vodácký provoz není nijak intenzivní. Kilometráž ani modré vodácké značení nelze na řece brát jako dogma, několikrát jsme přenášeli na opačném břehu, než bylo doporučeno. Kdo vztyčil tak dokonalé vodácké značení na tak málo frekventované řece, mi není jasné.

Nízké stupně, vyskytující se na horním toku, jsou většinou sjízdné alespoň pro plastové lodě, přestože značení doporučuje přenášení a kilometráž uvádí stupeň jako sjízdný jen pro kajakáře se špricdekou. Nešvarem polských hydrotechnických staveb obecně jsou ocelové konstrukce, trčící z ideálního tvaru jezů. Někdy vyčnívají nad hladinu, jindy jsou zákeřně ukryté nízko pod hladinou. Ani nízké stupně tak někdy nelze na laminátu jet, protože přelivná hrana je tvořena stěnou z ocelových štětovnic neboli larsenů. Řešíme to tak, že jako první sjíždí stupně Petr a hlásí mi, jeslti si štrejchl nebo ne. Protože Kocába nemá bort, který by efektivně rozrážel vlnu, valící se přes příď, rozhoduju se taky na základě toho, kolik vody nabral do Samby Petr.

Zhruba od obce Śliwaków až po most na silnici 91 Čenstochová – Radomsko teče řeka hlubokým regulovaným korytem bez rozhledů a bez břehové vegetace. Z toho, co jsme na Wartě viděli, je to asi nejnudnější úsek, jehož zdolání trvá skoro celý den.Večer povytahujeme lodě na břeh u mostu a vydáváme se doplnit zásoby vody do nedaleké vesnice Ruda. V Kocábě vezeme desetilitrovou zásobu, která nám stačí na dva bivaky. Petr měl v Sambě dva až čtyři litry s vysvětlením, že pije pivo. Když se vracíme k lodím, už z dálky vidíme na mostě chlapa, sedícího na kole. Prý jel kolem, viděl opuštěné lodě, tak se nám je pro jistotu rozhodl pohlídat…

O kousek níž pod Rudou táboříme u borového lesíka, které se tu mezi loukami a políčky občas vyskytují. Suchého dřeva tak máme hojnost, a je to dobře, už večer mrzne, ráno je vše oděno do stříbra, zamrzla i voda v kanistrech.

Po rozmražení vyrážíme po vodě dál, ale už pod dalším mostem lodě necháváme a vydáváme se pěšky do městečka Plawno, kde dokupujeme zásoby potravin.

čtvrtek

Sto metrů nad železničním mostem přenášíme Kocábu přes další stupeň, který si Petr na Sambě sjíždí. Po obědě se nalodíme a plujeme dál. Pod železničním mostem je malá peřejka, která vypadá neškodně. Při jejím sjíždění si trochu škrtnu, a pod nohou se mi v lodi začíná objevovat pramínek vody. Zdá se, že jsme poškodili některou z provizorních záplat. Nevypadá to ale, že by loď nabírala vodu výrazně víc než doposud, plujeme dál.

Od přemostění Warty na silnici Čenstochová – Radomsko začíná moc hezký a dlouhý úsek, ve kterém volně meandrující neregulovaná řeka protéká lesnatou oblastí na písčitém podkladě. Řeka je zde už hodně široká, a tak nehrozí, že by ji některý padlý strom celou přehradil. Proud je mírný, meandry mají obří poloměr zatáčení, a konečně si tu tak můžu užít předností směrové laminátky. Lesnaté břehy skýtají dostatek krásných míst pro táboření. Přímo kolem řeky žije lidí jen málo, jsou to malé osady často s písčitými cestami, po kterých se prochází husy i dobytek, na dvorech stojí místo traktorů povozy. Úsek od Radomska po ústí Liswarty jedeme dva dny.

Petr je na své Sambě, vzhledem k mnohem menší zátěži, rychlejší, a někdy mám pocit, že se s námi musí nudit. Přísahá, že ne, že si užívá krajinu. Jsem tomu rád. Celou dobu poctivě pádluju a přemýšlím o tom, že bych před nástupem do práce potřeboval ještě den volna na odpočinek.

V úseku jsou dvě vodní elektrárny se špatně vyřešeným přenášením, na elektrárně u Jankowic a u Łegu se přenáší na vzdálenost asi sto dvaceti metrů.

Kousek před Wažnymi Mlyny je krásný přírodní úkaz téměř propojeného meandru, kdy pevninská šíje je zhruba stejně široká, jako řeka, jejíž meandry rozděluje. Stojíte na šíji, před vámi teče řeka zleva doprava, za vámi ta stejná řeka zprava doleva. Z lodi to ale vidět není, šíje je v těchto místech vysoká a porostlá krásným smíšeným lesem. Vedle toho je na řece celá řada slepých a mrtvých ramen, a také několik prokopaných meandrů.

Ve Važnych Młynech si Petr sjíždí částečně rozplavený stupeň z železničních pražců, který se nachází mezi silničním a železničním mostem. Na plastové polouzavřence to lze doporučit, Kocábu přenášíme po břehu. Pod Wažnými Młyny začíná asi dvacetikilometrová díra v naší kilometráži. Jako na potvoru tu chybí i vodácké značky, ale nevadí to, nížinná, mírně proudící řeka je dobře čitelná a prostá nástrah.

K poslednímu noclehu se ukládáme na břehu pod osadou Orczuchy, zhruba šest říčních kilometrů nad soutokem s Liswartou. Protože jsem nechtěl odhadovat, kam bychom mohli během výpravy doplout, ani si vytyčovat nějaké cíle, zkoumám teprve teď možnosti návratu k autu do Čenstochové. Přes chytrý telefon zjišťuju, že na dvou železničních tratích, které překonávají Wartu a jsou k nám nejblíže, je zrušena osobní doprava. Dohodneme se proto, že zítra, v sobotu, dojedeme k vesnici Kule na soutoku s Liswartou, odkud se pokusíme dostat stopem k autu.

Sobota

V sobotu vyrážíme bez většího vaření, abychom uspíšili čas vyplutí. Nakonec odrážíme v devět hodin a vychhutnáváme si v pohodovém tempu poslední kilometry krásně meandrující řeky v lesnaté opuštěné krajině. Zhruba kilometr nad soutokem s Liswartou najedeme na špičatý pahýl padlého stromu, ukrytý nízko pod hladinou. Proud je mírný a tyto překážky dělají na hladině jen nenápadnou stopu, které jsem si bohužel přes Frantíka a naši v lodi postavenou výstroj nevšimnul. Frantík mi zahlásí překážku v posledním okamžiku, kdy už se nedá nic dělat. Slyším jak se pahýl podsouvá pod trupem lodi, loď rychle zpomaluje, v laminátu lupe, pod podlážkou pozoruju pohybující se zlověstný pahorek, který se zastavuje pod mýma nohama a ze dna začíná kypět malý pramínek. Prorazili jsme loď. Pokusy dostat se z pasti jsou dlouho marné, pahýl je zaražený do díry v lodi. Do vody se mi nechce, jsme na vnější straně meandru a pádlem nedosáhnu na dno, ale ani na svisle trčící pahýl pod lodí. Nakonec se nám daří nějak loď sešoupat. Voda v lodi ryhle přibývá, čas dělím stejnou měrou mezi pádlování a vylévání vody plechovkou od fazolí. Frantík nešílí a nehysterčí, po mém ujištění, že se vzdor hrůzně vypadajícímu uvíznutí nic zas tak strašného nestalo a že určitě doplujeme, zase klidně sedí na háčku a důsledně mě upozorňuje na všechny překážky v cestě. Mrzí ho, že si klacku nevšimnul dřív. Uklidňuju ho, že jsem si ho nevšimnul vůbec.

Zhruba devět set metrů před soutokem s Liswartou je krásná, jednoduchá, asi sto metrů dlouhá peřej v širokém korytě. Je opravdová radost zdolat ji se synem v expedičně naložené Kocábě. Pak už se před námi objeví záhumenky osady Kule a my se radujeme, že jsme dosáhli soutoku s Liswartou. Umožňuje nám to navázat příště jednodenní plavbou po krátké Liswartě a poté se od soutoku dál plavit po Wartě až někam k obci Kamion, odkud je prý řeka už nezajímavá. No, uvidíme.

Po vylodění si s Frantíkem rychle balíme uzlíček na cestu a vydáváme se k hlavní silnici, od které nás dělí šest kilometrů nezpevněných lesních cest. Jen na této spojce nám zastaví dvě auta, nejprve instalatér, který jede zapojit kamarádovi bojler, potom houbař, jehož auto jsme zahlédli odstavené v lese. Než nás houbař naloží, máme příležitost obdivovat prudké meandry říčky Kocinky, přítoku Liswarty, s vysokými podemletými písčitými břehy. Na Vydře by to mohlo bejt pěkný.

Houbař nás vyloží na hlavní silnici, a na další tři auta se dostáváme do Čenstochové. Stopa chytneme i v mírním sobotním provozu vždy během deseti, patnácti minut. Řidiči se samozřejmě zajímají, kde se uprostřed Polska vyloupli dva Češi, chlap se synem. Když jim převyprávíme náš příběh, jsou všichni nadšení. Poslední řidič si dokonce udělá velkou zajížďku, aby nás hodil přímo k autu. Na malém parkovišti za zadními ploty zahradního sídliště Anionów nacházíme v pořádku Petrův landrover, nasedáme a nejkratší cestou se vracíme k Petrovi, který mezitím vytáhl a vyčistil lodě a uvařil nám polívku. Skládáme lodě na přívěs a vydáváme se na cestu domů, jsou čtyři hodiny odpoledne. Než nás hlavní tahy konečně nasměrují na Wroclaw, zahlédneme ještě několikrát krásnou řeku Wartu, která nás vzala za srdce a v jejích opuštěných úsecích nás poškrábals drápkem kanadské romantiky.

V deset hodin večer jsme u Petra doma. Abychom urychlili návrat, navrhuju, že si Petr odveze obě lodě domů a zítra mi Kocábu doveze i s přívěsem do práce. Na posledním kilometru oné cesty se bohužel uvolní kurta, loď se setřásá dozadu, až nakonec záď klesne na asfalt. Loď půl kilometru rýsuje na asfalt přerušovanou a pak půl kilometru plnou čáru. Když Petr dojede do práce, je v zádi lodi vybroušená půl metru dlouhá díra.

Přestože loď je teď v hrozném stavu – vydřená díra v zádi, dvacítka provizorních špatně provedených záplat z epoxidu. shnilá přední sedačka, obě sedačky držící v laminátu jen silou vůle, nedotažená oprava bortu a přídě, paluba přetřená z červené na zelenou – vím určitě, že ji nezahodím a už teď se těším na další dobrodružství.

Z Čenstochové na soutok s Liswartou jsme to měli skoro rovných devadesát kilometrů za čtyři a půl dne. Průměrně jsme tak na Wartě dělali dvacet kilometrů denně, přičemž jsme vyráželi okolo desáté hodiny a přistávali mezi čtvrtou a pátou odpolední, což se v říjnu rovná hodině před setměním.

Výprava jen dále potvrdila to, co jsme o Polsku už věděli – je to země vodákovi zaslíbená. Při pohledu z auta na polskou placku by se člověk opravdu nenadál, jak krásné tu mají řeky. Dle sotva prošpápnutých přenášecích cestiček kolem nesjízdných jezů je tu vodácký provoz pořád slabý. Kolem řek se nachází dostatek tábořišť s ohništi, jejichž zakladatelé nejspíš nejsou vodáci, jako spíš místní omladina. Nikdy jsme se nesetkali s tím, že by Polákům černé táboření vadilo. Pitnou vodu jsme dostali od místních vždy ochotně. Lidé se hodně zajímají odkud kam plujeme, jak jsme na něco takového přišli, a počin obdivují. Ani na venkově už není žádný problém platit kartou, na naši výpravu jsme si nevzali ani groš polské hotovosti.

Snad jediné, co lze polským řekám vytknout, je někdy poněkud divočejší uspořádání hydrotechnických staveb, ze kterých leckdy různě trčí ocelové konstrukce, larsenové hradící stěny a podobně. A také nepořádek kolem černých tábořišť, který je dost intenzivní na to, jak málo jsou využívaná. Jak jsme i tentokrát mohli vidět, Poláci nejsou zvyklí odnášet si obaly s sebou a vše se řeší odhozením odpadků někam hlouběji do lesa. My jsme si veškeré svoje odpadky odvezli až domů, kde jsme je v klidu domácnosti vytřídili. Jak poznamenal Petr – „chtěl bych někdy přijet na tábořiště po sobě.“

Ahoj!
Text a foto (C) Hynek Šalplachta

parametry kanoe Kocába:
Délka: 5 005 mm
Šířka: 810 mm
Výška: 690 mm
Hmotnost: 39 kg

Maximální celkové zatížení: 250 kg
Počet míst: 2

Ztrojený kýl, rovné dno, dvě rozpěry, vnitřní podlážka z vyjímatelného dvoudílného dřevěného roštu.