Z Ostravy do moře na kánoi vyřezané z jednoho kusu modřínu.

Z Ostravy do moře
(ve skutečnosti jsem ztroskotal v jezeru Dabie pár km od skutečného moře poté, co jsem předělal kánoi na oplachtěný trimarán)
na kánoi vyřezané
motorovou pilou
z jednoho kusu modřínu.
2013

Knihu s takovým nadpisem snad ani nemá cenu podepisovat.
„Kdo chce plout proti proudu, musí být rychlý!“ ale pod to se podepíšu. Jurij Orlov
„Je dobré mít dobré pádlo.“

Vyřezávání kánoe

Našel jsem v lese spadlý modřín o průměru 42cm bez kůry, což je šířka dostatečná pro mě a pro štíhlou ženu (kterou jsem bral v potaz i při počítání výtlaku). Proto jsem se rozhodl pro kánoi dlouhou 6m. Stačilo by 5,5m, ale hned první den jsem špatně řízl, takže jsem musel udělat ještě užší špičky a proto i delší loď. Tato chyba mě stála odhadem týden práce navíc – takhle už to v týhle branži chodí.
Technika byla prostá: motorovkou jsem strom nařezal příčně co 10-20cm a poté jsem sekerou odsekával kusy dřeva. Ke konci jsem se naučil s motorovkou pracovat na půl centimetru přesně. Detaily jsem dokončil dlátem.
Samotným vyřezáváním jsem strávil měsíc. Tak hodně proto, že jsem nebyl schopný koupit si nový řetěz na pilu, místo toho jsem amatérsky brousil ten starý, a taky proto, že jaro ne a ne přijít a někdy bylo i -20°C a sněhu po kolena. Také proto, že jsem si uvědomoval, jak vzácný a cenný modřín jsem našel, a chtěl jsem kánoi co nejhezčí a nejkvalitnější. A proto, že jsem potřeboval dosáhnout takové hmotnosti kánoe, abych ji sám unesl (tedy cca 50kg), takže jsem musel dosáhnout tloušťky stěny okolo 1cm.
Z kartonu jsem si vystřihl 5 profilů kánoe, které určily tvar trupu, a přikládáním profilů jsem se orientoval, kde je potřeba více vyřezávat. Nejdříve jsem vyřezal vnitřní dutinu. Po 3 týdnech jsem kánoí poprvé pohnul (kvůli takovým okamžikům miluju dobrodružný život), otočil ji a opracoval vnější trup.

Ve skutečnosti jsem ne vždy dokázal pracovat s motorovkou tak přesně, takže jsem měl ve finále kánoi se dvěma dírami a jednou prasklinou dlouhou 2m, která měla tendenci pomalu se zvětšovat.
Utěšoval jsem se: dnes jsou taková lepidla, která mají větší pevnost jako lepený materiál.
To mají, ale masivní dřevo, které neustále pracuje, na to má přece jen jiný názor.
Po měsíci jsem dosáhl takové tloušťky trupu, že jsem loď dokázal unést na zádech. Byl to můj největší sportovní výkon v životě. Nesl jsem ji zhruba stylem popsaným v návodu na http://cervenekanoe.blogspot.cz – kánoi jsem opřel přídí o strom, záď byla zapíchnutá ve sněhu, vlezl jsem pod ní, zvedl ji a šel. Ve 40cm sněhu jsem si nejdříve pořádně vyšlapal chodník a potom na něm s kánoí na zádech několikrát spadl.
Těch 500m jsem šel po 40m úsecích celé odpoledne a další den celé dopoledne a finálních 150m přes louku, kde nebylo stromu, o který bych kánoi opřel, bylo pekelných.
Loď jsem z divočiny odvezl na střeše auta. Po cestě mě zdržela policie – někdo mě udal, že kradu lavičku, ale muži zákona snadno poznali, že to lavička není.

Laminování
Poprvé se kánoe na vodě udržela asi půl minuty, prasklina byla opravdu velká. Lepil jsem ji drahým a kvalitním lepidlem Ponal Duo, ale musel jsem loď nechat alespoň den uschnout a tím se vytvořily další praskliny. Sisyfovská práce.
Nakonec mi nezbylo než kánoi několik dní sušit a poté zvenku přelaminovat.
Použil jsem EPOXY 1200 a tvrdidlo FLEXEPOX v poměru 1:1 a skelnou tkaninu kepr 280g/m2.

Toto řešení mi navrhli v Sincoloru a fungovalo perfektně. FLEXEPOX je drahý, ale snad nebyl zbytečný a díky němu laminát zvládl rozpínání masivu.
Plout na kánoi bez plováku byl adrenalin, ale bylo to možné. Tímto smekám klobouk před mou maminkou, která se nebála pustit v dutém stromu na Olešnou.
Dnes bych si místo chudák motorovky pořídil sekeru Fiskars a kvalitní dláto, a možná by mi vyřezání podobné kánoe netrvala o moc déle. Nebo jsem stále naivnější?

Zrádné peřeje v meandrech
Mamince jsem řekl: „Jedu na Žermanice,“ a vyrazil jsem do moře. Drobná lež mi trochu zjednodušila odjezd – zejména jsem nemusel luxovat a neúspěšně obhajovat svůj plán.
Dojeli jsme s kánoí k soutoku Odry a Ostravice. Odra byla lehce rozvodněná, na soutoku vytvořila s čistou Ostravicí efektní kontrast.
Uřízl jsem ze stromu dvě větve, přivázal plovák a celý nedočkavý jsem se rozhodl vyzkoušet kánoi nejdříve bez nákladu.

Proud měl velkou rychlost, naivně jsem se zkusil otočit a plout proti němu, nezbylo než vlézt do vody a půl hodiny bojovat s proudem, než jsem se dostal těch 50m zpátky. Wow.
Naložil jsem vybavení, rozloučil se s Vocasem (to je přezdívka): „Hej men, tak zdar jak cip,“ a odplul.
Úžasný pocit. V kapse mám necelé 3000,-. Teda v igelitovém pytli a piksli od granka. Odra je za pár set kilometrů stále vylitá ze břehů. Měl bych dodat, že jsem v životě sjel jen pár kilometrů řeky někde v Čechách na turistické kánoi z půjčovny. Pádlovat jsem se naučil z youtube.
Říkal jsem si: „Mám to dobře v péči.“
Když mi lidi říkali: „S tvými zkušenostmi je to nerozumné,“ což je, odpovídal jsem: „ty jsi zkušený, protože jsi 10 let vodák. Za tu dobu jsi strávil na vodě čistého času měsíc. Takže tě za měsíc doženu.“
Bylo to poprvé, co jsem plul na této kánoi po řece. Navrhl jsem ji tak, aby byla rychlá a držela směr, ostrá příď a záď funguje jako kýl a brání v pohybu do stran, takže vyhýbat se překážkám bylo někdy náročné. Přesto si kánoe v peřejích vedla skvěle – na to, že je 25cm vysoká a ponor má se mnou a plnou polní 15cm.
Rychle jsem vyplul z Ostravy a dostal se do meander Odry. Vychutnával jsem kličkování mezi pahýly mrtvých stromů. Rychle jsem se naučil, jak se loď chová v proudu, a za pár kilometrů jsem nabyl dojmu, že si to dávám a že svým ostrým zrakem odhalím každý nebezpečný kámen schovaný pod vodou.
Najížděl jsem do neobyčejně velkých peřejí a myslel si: „Možná mi trochu vody nateče přes palubu.“
Vjel jsem na první vlnu a najednou rána jako blázen, kánoi jsem měl plnou vody a jakoby seděla břichem na kamenitém dně. Nepřivázané věci mi uplavaly.
Tak jsem si tam seděl v zaseklé kánoi uprostřed řeky, okolo mě hučela voda a myslel jsem si: „To jsem daleko nedoplul.“
Přivázal jsem pádlo, vylezl vedle lodi, asi jsem stál ve válci, protože mě proud nestrhl a kánoe pořád seděla na dně. Představil jsem si, jak je v ní zaseknutý obří šutr.
„Proklatě!“
Po chvíli se mi podařilo loď uvolnit, proplaval jsem peřejemi a dotlačil ji na břeh. Vyndal jsem bágly, prohlížel jí a kupodivu v ní nebyla ani dírka. Jen prasklina na přídi se trochu rozšířila, ale laminát vydržel. Bůh žehnej Flexepoxu a Epoxy 1200 v poměru 1:1.
Tak jsem se naložil a plul dál, tentokrát už s velkým respektem k řece a jakoukoli vlnku jsem raději s posvátnou úctou objížděl.

Peřeje v kanálu Ulga
Po 30km jsem doplul k prvnímu ramenu – kanálu Ulga. Podle mapy je vlevo šluza, vpravo peřeje, tak jsem plul peřejemi. Už z dálky jsem slyšel jejich hučení. Zastavil jsem před nimi a šel si projít celý kritický úsek. Čekaly mě 3 velké 40cm vysoké vlny, potom deset metrů silného proudu, potom dalších několik vysokých vln.
Promyslel jsem, kudy nejlépe plout.
Počítal jsem, že skončím s kánoí plnou vody, co už, potom ji na dlouhém voleji dotlačím ke břehu. Nasadil jsem vestu, pečlivě najel do nejvhodnějšího místa – nádherný adrenalin a úžasný pocit vplouvat na kusu stromu do takového pekla. Proplul jsem nečekaně hladce, kánoe byla díky své hmotnosti a délce velmi stabilní a kupodivu jsem nabral jen 10cm vody.
„Hahááá!“ smál jsem se nahlas.
Tímto velkolepým zážitkem skončilo vzrušení a následoval jen nekonečný volej, zatím naštěstí se slušným proudem.
Po pár kilometrech jsem kempnul u vodácké hospody, pokecal s místními a přespal pod širákem.

První jez mě čekal další den. Přenesl jsem jej s pomocí náhodného kolemjdoucího.
Říkal jsem si: „To bude na nic 21x rozmontovat plovák, přenést věci a kánoi a hledat kolemjdoucího.“
U dalšího jezu mi týpek ukázal, ať pluji do šluzy (zdymadla).
Zvláštní pocit, být uvnitř, když se voda vypouští. Mezi 16-18 hodinou stojí šluzování 7 zlotých a od 7-16 hodin 4 zloté. Byl jsem rád, že mě už žádné přenášení nečeká.
3.den ráno začalo pršet – aspoň jsem zbytečně nevyspával (neměl jsem stan, spával jsem pod širákem). Dopoledne pršet přestalo.
Pořád drtím kilometry, stále mám dost síly.
Proud je slabý, ale je. Za den dávám 25-30km.
Noc jsem přečkal v rybářském přístřešku, za bouřky se hodil.

Ráj

4.den: Vítr často obrací proud proti mně, takže musím pádlovat a stejně se vleču.
Poprvé jsem potkal kajakáře, do té doby byli na řece jen rybáři nebo nákladní lodě. Měl jsem radost, hned jsem se ptal: „Mám dobrou techniku pádlování?“
„Ne!“ odpověděla mi sportovně vypadající kajakářka. „Narovnej záda a víc natáhni ruce!“
To vím i od strýčka youtube, ale nemůžu si pomoct.
Seznámily mě se svou trenérkou, podíval jsem se do jejich loděnice a uvědomil si, že vlastně poprvé vidím zblízka normální kajak…
Ten den jsem potkal spoustu kajakářů. Odra na chvíli přestala být opuštěnou řekou. Kousek za Opole jsem se dal do řeči se 3 páry na kajacích z půjčoven. Byli rychlejší – přece jen, byl jsem sám na 6metrovou 50kg těžkou kánoi s plnou polní.
„Za kilometr končíme v hospodě na pravém břehu, můžeš se přidat,“ navrhl mi týpek.
Samozřejmě jsem nabídku přijal, po 4 dnech jsem měl velkou žízeň na pivo.

Tak jsem se dostal na skvělé místo zvané „Ráj“. Seznámil jsem se s místními námořníky, dozvěděl se, že postavit na tak úzkou kánoi plachtu je nemožné, stejně jako vyřezat ji z modřínu…
Zajímalo mě, proč fouká vždy jen protivítr.
„V Polsku fouká na 90% severní vítr,“ odpověděl mi starý, hodný, šilhavý námořník, odpočívající se svou ženou v motorovém člunu.
„Takže plachta je v mém případě opravdu špatný nápad.“
„Jo.“
Měl pravdu. Za celou plavbu mi foukalo do zad jen asi hodinu. Zadní vítr mě úplně rozhodil, nevěděl jsem, jak kánoi v takové situaci ovládat. Ve větru to s ní není lehké. Proklínal jsem se, proč jsem tenkrát špatně řízl, takže jsem ji musel udělat ještě o půl metru delší. Kvůli plováku na pravé straně bylo zejména otočení se doleva proti větru nadlidský výkon.
Přespal jsem na stole pod přístřeškem. Rozhodl jsem se zůstat v Ráji ještě další den a odpočívat, mj. taky proto, že jsem chytil průjem indického typu. Neměl jsem jíst ty vlhké a plesnivé vločky kontaminované špinavou vodou z rozvodněné řeky. Ani jsem si neměl vařit smradlavou a vlhkou rýži…
Za den jsem nabral sílu a další ráno pokračoval.

 

Rozvodněná Odra

6.den: Cítil jsem se jako tvrďák, když jsem se chystal na vyplutí, vyléval vodu z kánoe a do toho začalo pršet.
Hladina stoupla a proud byl rychlý. Přesto jsem vyplul – místní mě ubezpečili, že je řeka pro kánoi všude bezpečná. Pro plavce bezpečná není, zejména do vírů tvořících se u břehu bych se dostat nechtěl, takže jsem si nasadil svou parádní nafukovací vestu z aukra za 50Kč, která se osvědčila také jako zateplená pláštěnka.
Pršelo celý den, ale bylo teplo, a když jsem pádloval, dalo se to vydržet. Byl jsem celý promočený, ale lepší mokré oblečení, než žádné – to platí i pro ponožky v sandálech, jak jsem zjistil.
Má výbava byla prostá – šusťáková bunda, šusťákové kalhoty, mikina, košile, ponožky a sandály. Ve třech igelitkách jsem měl zabalené suché kalhoty, košili, bundu, ponožky a trenky. Dnes bych se nesbalil jinak. 3 igelitky ochránily oblečení stejně jako spacák bezpečně po celou plavbu.
Šluza byla co 5-10km a za tu dobu jsem nabral i 5cm vody jak z deště, tak co jsem nacákal eskymáckým pádlem nebo mi občas cákla do kánoe vlna.
Plul jsem často proti větru, ale proud byl 2x rychlejší než normálně, takže jsem chtěl tuto povodňovou vlnu co nejvíce využít.
Má adrenalinová rutina v rozvodněné Odře vypadala asi takhle: snažil jsem se držet co nejvíce uprostřed řeky, kde je nejméně vírů, naučil jsem se, že když mě vír chytne, tak je zbytečné proti němu bojovat, stačí plout dál a většinou mě jiný vír otočil zpátky a pak stačilo jen v pravý čas zabrat a dostat se z něj. Vyhýbal jsem se plujícím kusům dřeva, stromům a všelijakému bordelu, který se rád zamotával do plováku. Ten jsem vyřešil punkově a fungoval skvěle, jen měl právě tu nevýhodu, že se mezi dva hranoly napuštěné lněnou fermeží a svázané tkaničkami na mašličku zachytával bordel.
Plavbu jsem si i přes nepohodu vychutnával, taková divoká romantika má něco do sebe. Jen kdyby nebylo šluz se svými různě dlouhými kanály před i za nimi. Kanály byly bez proudu, a když foukl vítr, tak s protiproudem a vlnami.
V takových případech jsem si zvykl křičet do větru: „Který kretén to tu navrhoval!“ nebo: „Proč musím pádlovat proti vlnám, když je vedle rozvodněná řeka s proudem jako prase a na ní bych byl za týden v moři, ale já tu pádluju jako magor a přitom skoro stojím na místě!“ nebo: „Proč mám šestimetrový kus stromu místo lehkého kajaku, který bych přenesl přes jez v jedné ruce jako normální člověk a ještě bych ušetřil za šluzy!“ a podobně.
I přes tyto nepříjemnosti jsem plul rychleji, než jsem čekal, takže jsem později nevěděl, kde jsem a jak dlouhý kanál mám před sebou. V dešti se mi nechtělo vytahovat mapu – akorát bych ji rozmočil.
Jeden kanál měl 5km, bojoval jsem s ním strašně dlouho – čas jsem neměl čas sledovat. Zažil jsem zde zajímavý pocit, jako když se člověk sekne v časoprostoru.
Šluza bylo jediné místo, kde jsem měl chvíli klidu a čas na vylití vody z kánoe. Klasický proces ve šluze vypadal takhle: připlouval jsem před vrata, v lepším případě mě viděli a nemusel jsem hledat místo na přivázání lodě a hledat obsluhu šluzy – ta se zpravidla dívala na televizi. Jednou jsem takhle musel přistát, přelézt plot, jít až na konec šluzy, vylézt do věže a vyrušit týpka, sledujícího zápas.
Většinou byl průjezd snadnější – vplul jsem dovnitř, zaplatil, oni vyplnili pokaždé stejný dotazník – odkud kam plynu, moje nazvisko a že jsem kajak, zeptali se mě, proč pluju v takej pogode, smáli se na mě a na kánoi, a někdy ještě chtěli lístek z předchozí šluzy, tak jsem jim podal nějakou rozmoklou kuličku, co jsem našel po kapsách.

Ten den jsem zvládl rekordních 50km a 7 šluz. Nechtěl jsem plout tak dlouho, ale dříve nebylo kde zastavit. Hledal jsem další Ráj…
V 7 večer jsem konečně dorazil na nadějné místo – v kanálu před šluzou jsem přistál v marině Olawa vedle kajaků a lodí a hlavně před hospodou se zastřešenou terasou – potenciální ložnicí.
Vylezl jsem z kánoe a šel omrknout hospodu. Jak jsem přestal pádlovat a opadl mi adrenalin z rozvodněné řeky, tak mi začala být zima jako blázen.
Hospoda byla zavřená, ale objevila se v ní žena, otevřela, vtáhla mě dovnitř a říkala: „Máme zavřeno, ale pojď dál, sundej si mokré věci a tady si je usušíš,“ a přinesla mi suché oblečení a ptala se: „Chceš jíst? Nebo něco k pití?“
„Jo, dal bych si svařák,“ říkám.
„Samozřejmě nic nemusíš platit,“ ujišťovala mě.
Za chvíli donesla jídlo, potom jsme zašli do večerky pro piva, protože na baru měla jen nějaké sladké medové, a několik hodin jsme kecali. Byla z mé plavby nadšená.
Večer mi ukázala, kde přespím – v kajutě v parádní dřevěné loďce, co kotví v portu.

Mohutná a rozlitá Odra

Zbytek expedice už mi téměř nepršelo. Ráno jsem proplul šluzou, byl jsem rád, že ji ještě nezavřeli kvůli vysoké vodě – to bych uvízl na dobu neurčitou – a uháněl jsem do Wroclavi.
Za jednou ze šluz před Wroclaví jsem přenocoval ve staré nákladní lodi. Brzo ráno mě vzbudil hlídač – aspoň jsem dlouho nevyspával.

Pod hezkou, historickou šluzou se zvedacími vraty jsem nechal loď přivázanou vedle policejní loďky a šel jsem do Wroclavi na nákup. Bylo to jediné město, které jsem si prošel. Od té doby jsem už jen a jen frčel do moře, abych co nejvíce využil povodňové vlny a rychlého proudu.
Za Wroclaví byly poslední dvě šluzy. Poté už jen svobodná řeka bez jediné překážky.
Snažil jsem se na vodě strávit co nejvíce času, občas jsem pádloval, ale většinou jsem se jen tak nechal unášet. Za den jsem dával okolo 70km, blíže k moři, kde byl pomalejší proud, 40km za den.
Řeka se stala mohutnější, voda byla vylitá i několik stovek metrů do luk a lesů,
takže bylo někdy obtížné dostat se přes rozmoklý terén na pevninu, kde by šlo přenocovat.

Jeden večer jsem nenašel žádný vhodný břeh na nocleh, tak jsem plul půl hodiny potmě. Potom jsem zamířil do zatopené louky nebo spíše do řídkého lesa. Břeh vypadal nepřátelsky, proud tu žádný nebyl, tak jsem si lehl do spacáku a přenocoval v kánoi. Aspoň jsem se ráno nemusel balit.
Komárů bylo na březích obrovské množství, na jednom metru čtverečním jich létalo třeba 10. Nechápu, jak s nimi můžou místní lidé žít. Spal jsem přikrytý PE plachtou a zabalený ve spacáku, to bylo docela v pohodě. Na řece komáři naštěstí nebyli.
Na německo-polské hranici začala jezdit pohraniční vodní policie v rychlých motorových člunech. Neměl jsem je rád, vždy když projeli okolo, mi jejich vlny nacákaly několik centimetrů vody do kánoe. Jednou mě kontrolovali. Zajímalo je jen, zda mám vestu a baterku, což jsem měl.
Jindy mě v noci chytla bouřka a nebylo kam se schovat než do Toi-toiky. Nebyl to příjemný nocleh. Ráno jsem se vrátil k lodi a viděl jsem všechny své papíry vytahané venku na břehu a rozmočené. U kánoe stál opilý týpek s vínem v ruce a některé mé papíry mi podával. Všechno důležité jsem měl, ale zmizela mi mapa posledních 100km před mořem, takže jsem ke konci nevěděl, kde jsem a jen jsem se ptal náhodných kolem plujících.

Robinsonem Crusoe ve Štětíně

Tak došlo k situaci, že jsem si ani nevšiml, že jsem proplul Štětínem – myslel jsem, že je to jen jeho předměstí – a najednou jsem byl v moři, resp. v zálivu Dabie. Měl jsem radost, udělal jsem si fotku a rychle plul zpátky, vlny nebyly velké, ale přesto by mě za chvíli potopily.
Řeka v ústí měla asi 3km/h, takže plout proti proudu bylo náročné a řekl jsem si, že loď schovám a půjdu pěšky. Nebyl jsem si jistý, jestli břeh není ostrov – byl. Počítal jsem s tím a říkal jsem si, že když tak rameno přeplavu nebo zavolám na jednu z mnoha okolo proplouvajících lodí.
Kánoi jsem zatáhl do křoví, sbalil se a vydal se lesem do 4km vzdáleného města. Slyšel jsem je, zdálo se být tak blízko. To jsem ještě nevěděl, do čeho se pouštím.

Byl jsem na opuštěném ostrově a prodíral se křovím, rákosím a bažinami. Nemít kompas, tak tam bloudím doteď. Takhle jsem bojoval několik hodin, bylo to beznadějné. Nakonec jsem se prodral na břeh Odry a snažil se jít po břehu. Bažiny začaly být nebezpečné, tak jsem vylezl na hromadu dřeva a mával na okolo plující jachty. Ti mi taky mávali, ale nikdo nezastavil. Byl večer a byl jsem unavený a neměl jsem na nikoho náladu, tak jsem si roztáhl spacák a přespal na té hromadě dřeva.
Ráno mě viděli dobří rybáři a pochopili, že na ostrově nerelaxuji. Odvezli mě do loděnice na pevninu a slíbili mi, že když jim dovezu hodně buddweisrů, tak mě zavezou ke kánoi, až se pro ni vrátím. Poděkoval jsem a tím má dva týdny dlouhá plavba skončila.

 

O měsíc později:
Z kánoe oplachtěný trimarán
Aby byl příběh kompletní, musím v rychlosti popsat svůj neúspěšný pokus o přestavbu kánoe na oplachtěný trimarán.
Vyrobil jsem si rozkládací stěžeň, vratipeň a ráhno, slepil jsem polyethylenovou plachtu, vyřezal ploutev a vydal jsem se vlakem do Štětína. Známým rybářům jsem dovezl hodně piv, takže mě hodili ke schované kánoi. Za 4 dny jsem vypunkoval dva plováky z kulatin z pokácených stromů. Poskládal jsem stěžeň a dal dohromady takeláž. Palubu jsem překryl PE plachtou a převázal – to jsem opravdu odflákl.
Seděl jsem na plošině z hranolů, které tvořily na původní kánoi plovák, a kormidloval jsem eskymáckým pádlem.

Ztroskotání v jezeru Dabie
Na tomto díle jsem uplul neuvěřitelných 10km. Vypadal jsem opravdu stylově. Zezačátku foukal mírný zadní nebo boční vítr, to bylo v pohodě. Potom vítr trochu zesílil, s ním se zvedly vlny a já jsem věděl, že mi do lodě za chvíli nateče příliš vody a bude konec. Asi 5 minut jsem svištěl poměrně rychle na boční vítr a modlil se, ať už jsem u břehu. To nevyšlo a ztroskotal jsem asi kilometr od pevniny blízko vesnice Lubczyna. Plaval jsem ve vodě a žduchal loď ke břehu, což bylo naivní, ale nechtělo se mi jen tak ji opustit.
Po 10 minutách si mě všimli námořníci z místní mariny a připluli pro mě s motorovým člunem. Odtáhli mé robinzonské dílo a v marině mi půjčili suché oblečení a uvařili teplý čaj.
Tuto událost jsem vzal jako špatné znamení a rozhodl jsem se, že loď nebudu opravovat. Bylo by to o to nesnadnější, že jsem neměl žádné peníze.
V marině jsem strávil 3 dny v lihu, díky mému šílenému dílu vystavenému na břehu jsem přitahoval pozornost a veselí polští námořníci mě postupně zvali na jednu vodku za druhou.
Loď jsem daroval místním, kteří si hrají na jednom z ostrovů na Vikingy. Snad je tam dodnes.

Život bez peněz
Domů se mi nechtělo. Měl jsem chuť na další dobrodružství. Již dlouho jsem chtěl vyzkoušet život bez peněz a toto přání se mi nyní splnilo. Zamířil jsem stopem do Norska a potom se zase stopem vrátil.
Zkušenost to byla velká. Tři týdny jsem žil z ovoce nebo z toho, co mi lidé sami od sebe dali. Aby byla má zkušenost dokonalá, tak mi v Norsku ukradli batoh a domů jsem se vracel jen s uzlíčkem se spacákem, jednou košilí a pár jablky.

Text a foto: Jiří Závodný

Za pohostinnost a pomoc při vytváření kánoe se odvděčím alespoň propagací, které není nikdy dost: