Nějak se nám naskytlo trochu času a že teda pojedeme na vodu… Výběr byl mezi Berounkou a Vltavou a Labem z Prahe.
Vyhrála Vltava. Pěkná řeka, málo lidí a dostatek kvalitních restaurací a břehu, což to poslední se o Berounce zejména na horním toku říct nedá. Tedy vypluli jsme z Prahe Troje za prémiovýho průtoku 180kbps.
Na zdymadle v Roztokách nás komorník odmítnul, v Dolanech jsme byli těsně po zavíračce. Ale bylo tam dosti různého hmyzu.
Při přetahování jezu u Veltrus už bylo znát ubývající světlo.
Nakonec jsme zakempili nedaleko, u mostu který nese trubky na etylen.
O kousek dál jsem si odbočil do Bakovskýho potoka. Vrbičky, kopřivy, pavouci, potokářův ideál…
Přetáhli jsme jez ve Vraňanech, bo tam to ani jinak nejde. A tam vodáka čeká krásná odměna, řeka která svobodně teče, občas peřejka, proud za našeho průtoku až 7km/h. A nikde nikdo, ani vodáci, ani čudlobijci. Jen pohodová líná nálada dolního toku řeky.
Na Mělníku je povinný foto. Dál už jsme pluli po Labi. V obcích na levym břehu pod Mělníkem jsou slušný restaurace, dali jsme přednost tý otevřený v Dolních Beřkovicích.
Na Labi nám bylo přáno a propluli jsme všechny zdymadla až po Střekov. Tady na fotce je první pod Mělníkem, v Dolních Beřkovicích. Tady nás chytil déšť, před kterym jsme se chvíli schovali na fotbaláku v Horních Počaplech. Ale teda občerstvení tragédie a eště přitom muset koukat na malý fotbalisty, no byli jsme rádi, kdy se vyrazili dál.
Komora ve Štětí. Už se blížil večer. Ještěže na Labi v letě proplavují až do osmi do večera.
Počasí pořád hrozilo deštěm, tak jsme roztahli celty. Ráno bylo jak malovaný s výhledem na Říp v dálce.
Ve zdymadlech s kamennejma zdma byly škebličky který jak klesala hladina se zavíraly. Akorát každá si přitom „učůrla“ obloučkem vody. Takže to bylo trochu jak pod sprchou.
„Leží tam v komoře, nožky má nahoře“ – komora České Kopisty.
Pod Roudnicí jsme se museli schovat před deštěm u stánku s občerstvením. Místo a spaní se našli a kraji Litoměřic, a konci řady čudlobijců. A v tak stě obydle krajině si jeden nemůže dvakrát vybírat.
Ráno u Velkých Žernosek…
Jez Střekov v Ústí je poslední tech nesmyslnejch staveb, co brzděj vodu a dělaj z ní volej.
Taky byla tahle komora ze všech nejhlubší.
Od Střekova to konečně normálně a pořád pryč teče. Až 7km/h. Tady jsme se byli protáhnout u Valtířova. Za řekou je Kozí vrch.
Jak nad Ústím bylo čudlobijců jeden vedle druhýho a skoro i dvouma vrstvama, tak od něj dolu nebyly žádný, ba ani žádný jejich plácky, který bysme mohli vysquattovat. Tak jsme spali a jednom z mála kousků posekanýho břehu. A byla teda rosa jak sviňa. Celkově a trase to moc nebylo a ohníčky, tak jsme byli rádi, že vyjímečně jsme tahli sebou plynovej vařič.
Zlatej hřebík trasy je údolí pod Hřenskem. Tady mám typ na klidnej oběd – restaurace u Suchý Kamenice. Maj i vlastní molo.
Protože Hřensko je strašnej cirkus. tam jsem jen využil služeb konkurence a přeplavil se přívozem k nádraží do Schöny na německym břehu. Pak už jen vlakem pro auto a odvézt lodě i sebe.
Dohromady to za tři dny a dva půldny dalo 165km.
Ale někdy vyrazíme dál.
Chobotnice