Slunce tady nezachází, cesty zpátky nevedou – řeky švédského Laponska

Putování po laponských řekách aneb
Slunce tady nezachází, cesty zpátky nevedou – řeky švédského Laponska

Po dvouleté přestávce se náš Klub laponských pádlerů vydává opět na sever do našeho milovaného Laponska. Věrnou partu tří ostřílených kajakářů jsme omladili o Jolanku – dceru našeho předsedy. Má natrénováno v Sušici pod jezem – výjezdy a nájezdy do proudu, točí eskymáky, je od mládí máchaná ve studené vodě a tak je jasné, že zapadne. Bohužel se nám už do auta nevejde řidič, který sváží auto z jinak nedostupných míst a proto letos musíme vybrat úsek, kam se dá dojet veřejnou dopravou.

A tak doluji z internetu jízdní řády. Na severu k řekám jede většinou jen jeden autobus denně – mimo sobotu.  Jízdní řády lze nalézt na stránkách https://resrobot.se/. Do telefonu jsme si stáhli aplikaci Länstrafiken norrbotten, kde si lze koupit jízdenku online. Tu si nějakou dobu před odjezdem musíte aktivovat a pak jen řidiči ukážete telefon a frčíte. Autobusy – tedy ty dva spoje, které Martin použil – jely na čas a byly skoro prázdné. Na jedné zastávce byl připevněn takový otočný kolotoč s odrazkami, který signalizoval řidiči, že má zastavit. Rozhodně doporučuji dávat na zastávce najevo, že na autobus čekáte – jinak si myslím, že by autobus ani nezastavil. Autobusy na sebe navazují, takže se dostanete třeba z Pajaly na východě země do severního Soppera s přestupem ve Vittangi.  Ale pozor – v Kiruně už nenavazují autobusy z východu na západ. Tam si počkáte klidně i půl den.

Náš plán bylo začít na malém potůčku v obci  Svappavaara a po něm připlout asi 20 km nad Vittangi do mohutné řeky Torne. Pak dopádlovat do Pajaly, která je blízko finských hranic, vrátit  se autobusem pro auto a přejet na Lainio. To jsme sjeli už v roce 2017 na mořských kajacích. Plán pěkný – ale před odjezdem jsem se podívala na vodní stavy – https://vattenwebb.smhi.se/hydronu/.  Na těchto stránkách najdete průtoky včetně desetidenní předpovědi a spoustu dalších informací.  Po rozkliknutí linku se zobrazí mapa Švédska a vy si kliknete na oblast, kam míříte. Vykreslí se řeka s barevně vyznačeným průtokem. Na řece jsou body (kolečka), které znázorňují měřící stanice. Je dobré si poznamenat, jaký bod vás zajímá – je to pětimístné číslo. Pak už si vyhledáváte přímo tyto pointy a hledání je rychlejší. Takže já si vyhledala Torne u Vittangi a ejhle, 600 kubíků. Křivka jasně ukazovala, že kulminuje obrovský průtok. Na hydrologické stránce bylo i varování, že na řekách tekoucích ze zasněžených oblastí jsou povodně. Že je vody až až jsme viděli i na mostě Lappesuando nad Kalixem, což je místo, které dobře známe a po kterém jsme už několikrát pluli. Oba Martinové se tím nechtěli nechat zastrašit, ale nakonec se rozumně rozhodli, že se jedeme na Torne mrknout. Dobře jsme udělali. To jedno mrknutí stačilo, abychom okamžitě věděli, že do takového proudu se nepustíme.

No a tak koukáme do autoatlasu a rozhodujeme se, že se vrátíme kousek pod Gällivare, kde podél silnice E10 teče řeka, která pramení v močálech, má normální vodní stav, podle mapy meandruje a na rozjetí bude vynikající. Takže naší cestu ze Sušice, odkud Martin K. vyjížděl v pátek ve tři ráno, končíme v neděli o půldruhé ráno u řeky Skrövån, poblíž autobusové zastávky Nattavaara VSK.  Ale nejdeme hned spát – musíme se potěšit s řekou, s lesy, nasát svěží vzduch, postavit stan a opéct buřty. A vyprávět si a těšit se, jaké to bude, co nás čeká a představovat si, co bude za další zákrutou.

První balení je vždy nejdelší. Člověk už od minule zapomněl co s sebou vzít, jak to sbalit, kam to nastrkat. Pakujeme se na šest dní s nějakou rezervou – člověk nikdy neví. Dlouho jsme spali, dlouho balili a tak Martinové odjíždějí s autem k silnici, kde na nás bude pár dní čekat, až dost odpoledne. Ve čtyři hodiny sedíme v lodích a poprvé sjíždíme z vysokého břehu do zatím velmi klidně plynoucí říčky.  Je hluboká tak, že ani kajakářským pádlem nedosáhneme dna. Kolem travnaté břehy, břízky i štíhlé smrky. Řeka klidně meandruje, ale voda běží poměrně svižně.  Po několika kilometrech se začínají objevovat první jednoduché peřejky. Po 12 kilometrech podjíždíme lávku pro pěší vedoucí z vesničky Hakkas, za kterou je pěkná plážička na přistání a nad ní přístřešek. S Jolankou na sebe mrkáme, že tady by to šlo! Ale Martin K. jako starý zálesák odmítá pobývat někde, kde to připomíná civilizaci. A tak nezastavujeme ani nepřibrzďujeme.

Řeka teď proudí poměrně tmavým jehličnatým lesem a lemují ji vysoké břehy, u kterých nejde přistát. Slevujeme ze svých požadavků snadno najet na písečnou či oblázkovou plážičku, kde bychom pohodlně vystoupili a bereme zavděk první možností, kde se dá jakž tak vylézt na břeh. Zastavujeme na pravém břehu poblíž menší písečné duny v borovém lese. Mezi stromy jsou pohozené tři vraky starých aut. Takových vraků jsme pak cestou viděli ještě několik – odložené na lesní cestě, vytažené dráty na startování, bez značek, určitě nepojízdné.

Druhý den nás budí sluníčko. Balení je dnes rychlejší. Hupsneme do řeky a ukrajujeme kilometry na voleji, který stále rychle proudí a občas nás pobaví mírná peřejka. Na mírnosti ovšem postupem času ubírá a po sedmi kilometrech pro nás řeka nachystá kratochvíli v podobě Hakkasfalletu – vodopádu mezi skalami. Takže kajaky na pravý břeh, vyložit náklad a kluci tahají kajaky asi 500 metrů přes vršek, na kterém stojí hotel Hilton – dřevěný přístřešek s ohněm. Pak opět naložené lodě spouštíme na házečkách z příkrého srázu k řece na balvanitou plážičku. My, holky, připínáme loďáčky na pádla, přivazujeme síťovky s drobnostmi a přenášíme bagáž. Jdeme všichni několikrát než všechno přetaháme. Přenáška je časově náročná a jsme dost utahaní. Ale místo je to krásné. Dál nám Skrövån poskytuje docela zábavné peřeje s většími šutry. Zase dlouho hledáme místo na táboření a zastavujeme až kousek nad mostem vedoucím k vesnici Mäntyvaara.

Třetí den je slunečný. Řeka meandruje, po chvíli značně peřejnatí a asi po deseti kilometrech je tu další nesjízdné místo. Je  v pravotočivé zatáčce. Kajaky taháme po pravém břehu do kopce na jehož vrcholu zakládáme první postupový tábor. Když máme všechen materiál nahoře chvíli si odpočineme se svačinkou. Naházíme všechno do lodí a každý si svůj náklad táhne zalesněnou strání k řece. Z kopečka to frčí jedna radost. Znovu zabalit a frčíme dál. Zdržení je to ale docela velké, to zas jo. Přeci jenom máme jídlo ještě na 4 dny a piva je ještě taky dost nevypitého a na váze je to znát. Kousek pod nesjízdným kataraktem je most se silnicí E10, vedle kterého je barák na mapách značený s kafíčkem. I nějaké lodě tu mají, že by to byla půjčovna? To by ovšem znamenalo, že dál už na řece nebude žádný vodopád či nesjízdné místo.

Řeka se opravdu zklidňuje. Sem tam na hladké hladině něco výrazně šplouchne – že by tu skákaly tak velké ryby? Kdepak ryby – bobři to jsou. Je jich tu opravdu požehnaně. Bez bázně plavou a když se přiblížíme, plácnou do vody plochým ocasem a zmizí. Břehy jsou vysoké, bahnité, všude jsou bobří skluzavky. Nedá se nikde vystoupit. Tak nakonec bereme zavděk ostrohu mezi řekou a mrtvými rameny. Po blátivém břehu vytáhneme lodě na krásnou louku s přesličkami. Dnes večer poprvé opékáme špek. Pro každého dva kousky, k tomu česnek a kousíček žitného chleba. Ach – to blaho, mana nebeská!

Čtvrtý den nám sjezd do vody usnadňuje deštíček, který namáčí blátivý strmý břeh. Řeka je už širší, klidná, ale pořád docela teče.  Svojí cestu Skrövån končí v jezeře Övre Lansjärv. To za mostem pokračuje jako Yttre Lansjärv. Tady táboříme na ostrově Furuholmen. Stany stavíme v lese plném mravenců. Taky komáři už se vyrojili. Ale spíme mezi brusinkami, borůvčím a krásně vonícími bažinatými rododendrony. Ráno mezi stromy zahlédnu žlutý pás louky plné úpolínů – tvoří žlutý koberec  kam až oko dohlédne.

Pátý den nás čeká příjemné překvapení u výjezdu z jezera. Krásná vodnatá, celkem obtížná, ale bezpečná peřej.  Jedeme  ji na oči a pěkně se zhoupneme. Řeka změnila jméno a dnes už pádlujeme po Lansän.  Asi po dvaceti kilometrech vjíždíme opět do jezera. Nedá mi to a nechávám se zlákat krásnou písečnou pláží na levém břehu. Je na ní koupaliště, které je teď na začátku června úplně opuštěné. Honem se soukám ze sucháče a dopřávám si osvěžení v krásné čisté a zatím dost chladné vodě. Naší partičku dojíždím až v závěru jezera. To končí u mostu, za kterým nás čeká asi 300 metrů dlouhý katarakt. Kluci ho sjíždějí po levé straně a jde jim to, tak jim s Jolankou necháváme i naše lodě, ať si zařádí – alespoň budou mít hezké fotky a my se nemusíme zbytečně bát co by kdyby. Kousek pod touto překážkou je pravém břehu malebná písečná pláž, kde na sluníčku rozbíjíme tábor. Jsme obyčejně šťastní – obklopeni neobyčejně krásnou přírodou.

V noci byla zima – a tak ráno je obloha jak vymetená, sluníčko pálí a suší nám hydro rozvěšené  na keřích.  Zaplavu si v příjemně chladném protiproudu a jdeme ukrajovat posledních pár kilometrů řeky Lansän. Na dolním toku už jsou břehy pro táboření jako stvořené – písečné a kamenité plážičky, skalnaté břehy, borovice. Příjemné peřeje, které nabírají na obtížnosti.  Nejhezčí a nejmohutnější peřej je těsně před ústím do majestátně proudící široké řeky Angelsän. Té  schází jen posledních dvanáct kilometrů, než se u města Överkalix vlije do Kalixälven. Končíme kousek nad soutokem ve vesnici Hegensbyn.

Martin K. si online aktivuje jízdenku na autobus a frčí pro auto zpátky oněch 115 km, které jsme za šest dní spluli. My zatím čekáme na louce vedle domečku s velmi milými staršími manželi, kteří tu tráví léto. Říkají nám, že je vody v řece o půl metru výš, než je obvyklé a potvrzují, že Kalix má pořád povodňový stav. Než s nimi probereme kolik má kdo dětí, kde kdo žije, čím se kdo živí a co uděláme s tím Putinem, je tady Martin s autem. Nakládáme a míříme do Nedre Soppero.

Když jsme před pěti lety Lainio splouvali na mořských kajacích, bylo v něm o polovinu méně vody. Nastupovali jsme na něj u soutoku s Pulsujoki. Jenže teď jsme závislí na veřejné dopravě. A tak jsme kajaky složili o 35 km po proudu níž kousek pod vesnicí Nedre Soppero. Je tu informační cedule pro rybáře a myslíme si, že i místo vedle ní je vyhrazené pro táboření. Další den má pršet a tak Martin rozhoduje, že pojedeme na výlet. Chce okouknout, zda-li by se nedalo od jezera Kilpi nastoupit přes jakýsi potok na cestu ke hřebeni a z něj se pak potůčkem spustit k jinak nepřístupných finským řekám. Tak balíme deštníky (já balím deštník, nikdo jiný ho nemá) a vyrážíme na autoturistiku ke sto padesát kilometrů vzdálenému jezeru.

Silnice vede podél řeky Muonionjoki, která tvoří hranici s Finskem.  Široká, peřejnatá, vodnatá i jezernatá řeka, kolem panenská příroda. Na obzoru se vyloupnou zasněžené hory obklopující jezero Kilpi. Jen kdyby to nekazili lidé – samotná obec je dost turisticky vytížená. Benzínová pumpa, kde najdete i  dobíječku  pro elektromobily, stojí v sousedství nákupního centra. Hned za ní trčí ošklivé apartmánové domy. Nedaleko je přechod do Norska – jezero Kilpi je v onom severním prstu Finska, kde se setkávají hranice tří severských zemí – Švédska, Norska a Finska. Vyrážíme vzhůru do kopce po štěrkové upravené pěšině – dotováno z EU. Pro náš plán zatím dobrý, tady kajaky půjdou táhnout na kolejdách.  Cesta ovšem nabírá na strmosti a k jezeru Čáhkáljávri už jdeme podél vodopádů. Nad nimi je informační centrum, přístřešek s ohništěm. Mezi kameny stojí stan, ve kterém se před deštěm skrývá osamocená poutnice Roztahuji deštník a vydáváme se podél jezera omrknout další možný postup ke hřebeni. Přecházíme sněhová pole a nohy mám úplně durch. Ostatní členové výpravy jsou celí durch, protože nemají deštník – nejpraktičtější pomůcku do divočiny. Přítok do jezera je i v tomto deštivém počasí málo vodnatý potůček skákající po kamenech a je jasné, že stejně to bude vypadat i na druhé straně hřebene. A tak se obracíme a Martin škrtá plán na příští rok. Nevadí, než se vrátíme k autu, už bude určitě mít jiný nápad, kam nás napřesrok zatáhnout. Vracíme se k Lainiu a v dešti zalézáme do stanů, ať jsme na zítřek odpočatí.

Hladina řeky přes noc stoupla o 10 cm. Balíme na šest dní, lodě těžknou. Vyrážíme až ve dvě odpoledne – ale to je jedno, sluníčko tady nezapadá, cesty zpátky nevedou. Lainio je příjemně široká řeka, mírný tok střídají peřeje. Pod vesnicí Lannavaara každý klidnější úsek končí svižnou peřejí . Pod jednou z nich zastavujeme na písečné plážičce na levém břehu a kempujeme. Ohýnku to na písku mezi velkými plochými šutry moc sluší.

Ráno rychle balíme, podle předpovědi má v 11 hod přijít déšť. Nastoupil o něco déle, ovšem přišla s ním i pěkná bouřka. Docela uvítáme, že na březích jsou celkem často rybářské přístřešky a pod jedním z nich svačíme. Po dvaceti kilometrech přijíždíme k ostrovu, pod kterým nás zalévají vysoké vlny.  Zábavné vysoké vlny. Jolanka křičí nadšením. Dnes už jsme ovšem upádlovali dost a tak končíme na špičce dalšího ostrova – Markkasaari.  Stavíme stany, odháníme komáry, zapalujeme ohýnek, pečeme špek a říkáme si, jak je nám krásně.

Po ranní koupeli se pouštíme do dalšího pádlování. Střídá se sluníčko s deštěm. Vyhlížím ono místo, které nás kdysi málem cvaklo. Ale je o dost víc vody a tak ho míjím bez povšimnutí.  A už je tu vesnice Lainio. Začínáme být krapet nervózní.  Jak bude za téhle vody vypadat soutěska? Mraky se rozestoupily a naše obavy zahání sluníčko svým kouzlením. Peřeje začínají až čtyři kilometry za vesnicí. A jsou parádní. Voda se valí jak z tobogánu. Rozhraní jsou ostrá. Zaváhala jsem při najíždění do proudu a rozhraní si se mnou docela pohazuje. Jolanka má výjezdy a nájezdy natrénované ze Sušice a zvládá je parádně. V očích jí vidím lesk osvěžený právě vyplaveným adrenalinem. Frčíme řekou a už jsme v zátočině, ve které jsme dřív parkovali a tábořili jsme na skále nad ní. Ale pamatuji si, že níž jsou přístupnější a ještě hezčí místa, a tak pokračujeme.  Přistáváme na levém břehu v zátočině s přístřeškem. Vytahujeme kajaky a zjišťujeme, že je tu vlhko a v něm se drží mraky muchniček. Na skále nad námi je kadibudka s nejkrásnějším výhledem na světě. Tak si tam tak nasucho zatrůníme a pokocháme se. Při tom kochání si všimneme, že o kousek dál je po řece nejkrásnější a nejmalebnější písečná pláž na světě. A tak se k ní necháme řekou snést.

Po ránu se s pláží neradi loučíme. Ale je zima a začíná pršet. Takže do lodi v loď a pokračujeme spanilou jízdou skalnatým kaňonem. Na břehu zdravíme dva rybáře tábořící v jehlanovitém stanu s kouřícími kamnami. Před námi je peřej dlouhá snad 30 kilometrů. Nikde žádné kameny, voda zase trochu nastoupala, A tak se ani nenadějeme a dnešní porci kilometrů máme za sebou. Dostáváme se už do civilizovanější krajiny a na březích jsou chatky – v této době zatím bez lidí. Přistáváme u levého břehu na skalnaté plošince a táboříme.

Na řece kolem nás propluje dřevěná motorová pramice s rybářem. Kouká po nás, pluje dolů a zas nahoru a dává mi znamení, že chce u nás zastavit, ať mu jdu pomoct s přistáním. Tak jo. Vystupuje chlapík v zimní kombinéze, dlouhé vlasy má skryté pod buffem, modré oči, podsadité, ale štíhlé tělo. A hned hlásí, že je Laponec, že se živí pasením sobů a lovem ryb a veškeré další havěti. Dostal ode mne pivo a tak ho cucá a vypráví a vypráví. O rodičích, o světě, o cestách, o svém psovi, o srubu, a hlavně – o  polární záři. Tři hodiny to pivo pije a vypráví. Komáry neodhání i když mu sedají na hlavu a z píchanců se mu po čele řine krev. Proč by je prý odháněl – přiletí, odletí. Říká, že je mu sedmdesát (vypadá tak maximálně na šedesát, spíš míň). Říká, že má srub kousek níž po proudu a že už musí jet, protože na něj čeká hladový pes. Dnes že už mu nic neulovil, bude mít hlad. Je pozdě a páníček se zasytil pivem. Pes bude zítra alespoň lépe lovit.

Předposlední den naší cesty začíná větrem a deštěm. Kousek za zatáčkou slyším štěkat psa Aju. Zastavujeme a čekáme, kdy se objeví náš Laponec. Ten si nás kontroluje, jestli máme vesty a helmy a varuje nás, že je řeka nebezpečná. A že jestli nás cvakne, že nás odnese až do moře. Říká, ať se díváme na břehy, že je na nich ještě led ze zimy.  Loučí se s námi a vrací se k řezání dřeva. Za chvíli jsme u mostu v Kangosu. Kousek od něj je samoobsluha – jediná na celé řece. Zásoby doplňovat nepotřebujeme, zítra končíme. Jediné, co nám schází je špek, ta naše mana nebeská, která se nám už rozpustila na jazycích. Špek tu mají výborný, takže Martin pořádný kus kupuje na závěrečný večírek.

Za mostem za zatáčkou čeká poslední dlouhá a mohutná peřej. Na cestě k ní nás doprovází orel mořský. Ohromné šutráky jsou zalité vysokou vodou a tak se jen pohoupeme na vlnách a jsme už trochu smutní, že tohle parádní svezení je pro letošek poslední. Z pravé strany do Lainia ústí spojovací kanál Piipionjoki vedoucí z Torne a kousek pod ním zastavujeme a naposledy rozbíjíme tábor. Jdu okouknout Piipionjoki – dojdu až k mostečku, který pod sebe dost nebezpečně nasává rozdivočelý hlavní proud. Cestou sbírám houby – používám aplikaci v telefonu na jejich rozpoznávání, což se ukázalo ne zcela bezpečné. Naštěstí  jsem pro kontrolu poslala fotky kamarádovi houboznalcovi do Čech a ten mi ještě včas poslal varování, že by se mohlo jednat o smrtelně jedovatého ucháče. A tak svou výbornou smaženici s lítostí nad ztrátou hotové večeře posílám rybám.

Poslední den bude krátký – potřebujeme stihnout autobus. Už tak mohutné Lainio se po pár kilometrech vlévá do ještě většího  a důstojnějšího Torne. Za zatáčkou už je obec Lovikka a pár posledních záběrů nás dělí od loučení s řekou.

Tak zase za rok, naše Laponsko. Ahoooj!

Martin Kopp , Martin Brož, Jolana Koppová a Jana Erbenová – Klub Laponských Pádlerů

Text a foto – Jana Erbenová